Skok na obsah stránky
Skok na hlavní menu
6395903
Ikona britské vlajky   Ikona německé vlajky   
neděle 20.4.2014      Marcela

Městská část Praha 14

Znak Prahy 14
registrace
 Logo Národní síě zdravých měst Časopis Čtrnáctka Logo KD KyjeLogo FacebookLogo Prahy 14 Kulturní


Hlavní obsah stránky:

Právě se nacházíte:
Úvodní stránka » O Praze 14 » O městské části » Letci v názvech ulic » Ladislav Bobek
předchozí Ladislav Bobek další
     
Výchozí galerie    


Plk. i.m. LADISLAV BOBEK, DFC


Jeden z nejúspěšnějších československých nočních stíhačů v RAF byl typickým představitelem vysokého standardu pilotních schopností nejmladší generace rotmistrovského sboru předválečného československého letectva. Když odcházel do zahraničí, měl za sebou dvanáctiletou službu u vojenského letectva a záviděníhodnou pilotní praxi. Za války ji zužitkoval bezezbytku.


Narodil se 23. srpna 1910 v obci Vranové, nyní součást obce Malá Skála. Začal se sice učit číšníkem, ale již tehdy doufal, že jeho budoucnost se nachází někde úplně jinde. V osmnácti se tedy dobrovolně přihlásil k vojenskému letectvu. Základní vojenský a pilotní výcvik absolvoval v letech 1927-1929 ve škole pro odborný dorost letectva při VLU v Prostějově, která vychovávala budoucí poddůstojníky čs. letectva. Následoval stíhací výcvik v Chebu a kurz nočního létání. V následujících letech působil převážně jako stíhací pilot u různých letek Leteckého pluku 4 v Hradci Králové. Sloužil převážně u jeho 66. zvědné letky na letištích Hradec Králové a Milovice. Posléze zastával též funkci učitele létání ve VLU v Prostějově a ve stíhací škole v Hradci Králové. Svou kariéru v předválečném letectvu skončil v hodnosti rotmistra, kterou získal po absolvování školy na rotmistry pěchoty v Milovicích (prodělal ji na přelomu let 1937/1938). Za mobilizace působil jako stíhací pilot u 34. letky (velitel kpt. Adolf Chmela) Leteckého pluku 1 T. G. Masaryka, dislokované se svými Aviemi B-534 nejprve na mobilizačním polním letišti Měnín u Brna a poté v Ňaršanech na Slovensku.


Jeho cesta k RAF, v jehož řadách dosáhl všech svých vzdušných vítězství, byla podstatně složitější nežli u většiny ostatních československých letců.


Z okupované vlasti do sousedního Polska uprchl ilegálně 18. července 1939. Společníky na cestě mu byli další vynikající piloti, rtm. Jaroslav Taudy a čet. Josef Bláha. * V Krakově se přihlásil do řad zahraniční vojenské odbojové akce. Jelikož však v srpnu 1939, v důsledku značně vyhrocené mezinárodní situace, byly zastaveny další lodní transporty čs. vojáků a letců z Polska do Francie, musel zůstal v Polsku a čekala jej dlouhá anabáze. Dne 29. srpna 1939 tedy společně s několika desítkami dalších československých letců využil nabídky ke vstupu do polského letectva. Byl přidělen na velkou leteckou základnu v Deblinu, kde jej zastihl počátek války.


* F/Lt Jaroslav Taudy byl později v RAF vyznamenán Křížem letectva (AFC) a F/Sgt Josef Bláha Medailí letectva (AFM), která byla poddůstojnickým ekvivalentem AFC.


Následovaly chaotické a rychle se měnící události v zářijovém Polsku. Jejich vír plně pohltil i jeho. Po vybombardování deblinské základny se rozptýlení českoslovenští letci soustředili převážně v Góře Pulawské u Pulawy, kam postupně přelétávali letouny z ohrožených letišť. Tam z nich byla 4. září 1939 zformována první čs. letecká jednotka ve 2. světové válce. Nesla název Czechoslowacka Eskadra Rozpoznawcza. Jejím příslušníkem se stal i rtm. Ladislav Bobek. Velitelem jednotky, čítající 42 (někde se uvádí až 60) československých letců a jedenáct zastaralých letounů Potez XXV a RWD-8, se stal škpt. Bohumil Liška; funkci polského styčného důstojníka vykonával por. obs. Adolf Nowak. Po seznámení s materiálem, zkompletování dvoučlenných osádek a krátkém zácviku jednotka odletěla na letiště Krzywda u Radzynia Podlaskieho. Operovat začala 7. září 1939 z Belzyce u Lublinu a poté z Woly Galezówske u Bychawy. Podnikala především průzkumné a spojovací lety, ale v důsledku všeobecného chaosu se začala drobit. Vlivem rychlého spádu válečných událostí ji navíc čekal jen jepičí život.


V důsledku nepřátelského bombardování a bezprostředního ohrožení letiště rychle postupujícími německými jednotkami časně ráno 13. září 1939 československá letka odstartovala z Woly Galezówske dále na jihovýchod. Pro nedostatek paliva, nízkou mlhu a následnou ztrátu orientace však většina osádek nouzově přistála nebo přímo havarovala v močálovitém terénu. Rtm. Ladislav Bobek patřil k těm šťastnějším, neboť společně se svým pozorovatelem, por. Adolfem Nowakem, na svém RWD-8 dobře přistál poblíž obce Wojnica. Odtud přelétli k obci Kiwercy u Kowelu, ale pak už museli pokračovat pěšky. U Kowelu Bobka 18. září 1939 zajaly jednotky postupující Rudé armády. *


* Pawlak, J.: Polskie eskadry w Wojnie obronnej - Wrzesien 1939. Warszawa 1991, s. 490-491; VHA, ČSL-VB, sign. 177/CII/1/103. Osobní zprávy čs. letců o pobytu v Polsku a SSSR.


Dozvěděl se však, že v okolí Lucku a Českého Kvasilova se zřizuje prozatímní čs. velitelství na východě. Musel se přihlásit u NKVD, kde mu bylo sděleno, aby se usadil u volyňských Čechů. Později zde vznikla „kvasilovskᓠskupina, rozptýlená u volyňských rolníků, která se 24. března 1940 ve stanici šepetovka spojila s hlavní Východní skupinou čs. armády, tj. s bývalým Legionem Čechů a Slováků, vedeným pplk. pěch. Ludvíkem Svobodu. Společně s ostatními československými vojáky a letci dorazil rtm. Ladislav Bobek internován v Orankách u Nižního Novgorodu. Následovala složitá jednání o propuštění z internace, což se událo v několika skupinách. Měl štěstí, že v sovětské internaci setrval „pouhých“ devět měsíců.


Skupina čítající celkem 33 letců byla určena k odjezdu ze Sovětského svazu dne 20. června 1940, a to během přesunu skupiny z Oranek do Suzdalu, ještě před dosažením konečné stanice. Byl mezi nimi i rtm. Ladislav Bobek. Ze stanice Bogoljubova pak se skupinou vojáků a letců pod velením por. Antonína Lišky, * odjel do Oděsy a odtud 26. června 1940 na palubě lodi Svanetia, pryč z nemilované země. Po zakotvení v tureckém Istanbulu pak 11. července 1940 odtud pokračovali lodí Sardia Prince do Port Saidu, vlakem do Suezu, následoval čtrnáctidenní pobyt na letišti RAF Ismailia v Egyptě (1. až 17. srpna 1940), pak pokračovali lodí President Doumer přes Aden do Bombaje a odtud na lodi Markunda dále do Velké Británie. Do Liverpoolu, sužovaného neustálými nočními nálety, dorazili 27. října 1940. **


* Pozdější genmjr. v.v. Antonín Liška je autorem knih Stíny na obloze, Jak se plaší smrt a Cesty mužů. Beletristickou formou, na motivy svých válečných zážitků v nich vylíčil činnost čs. letců v Polsku, v sovětské internaci a ve Velké Británii.


** Liška, A.: záznam rozhovoru z 18. února 1986.


Po příjezdu do čs. leteckého depa v Cosfordu byl 11. listopadu 1940 přijat do svazku RAF VR - nejprve v nejnižší hodnosti Aircraftsman No 2 Class a o několik dní později byl povýšen na Sergeanta. Po krátkém kurzu u Central Flying School v Upavonu (leden až březen 1941) byli Britové jeho pilotními schopnostmi natolik nadšeni, že jej povýšili na Warrant Officera. Následně působil jako zalétávací pilot - nejprve od 21. března 1941 u 29. MU v High Ercallu a od 3. května 1941 u 46. MU v Lossiemouthu. *


* VHA, fond kvalifikačních listin - L. Bobek.


Poté se přihlásil ke službě u nočního stíhacího letectva, které tehdy zoufale volalo po zkušených pilotech. Příslušné přeškolení na britskou techniku a nezbytný operační výcvik absolvoval mezi listopadem 1941 a únorem 1942 u speciální operačně výcvikové jednotky 54. OTU v Church Fentonu, kde se druhým nepostradatelným členem jeho osádky, totiž jeho radarovým operátorem, stal Sgt Bohuslav Kovařík, jenž už za sebou měl operační turnus, odlétaný na Wellingtonech u 311. peruti. S ním dosáhl všech svých nočních vítězství, a to v řadách britské 68. noční stíhací peruti. Byli k ní přiděleni 10. února 1942 * a zakrátko se velice aktivně a úspěšně zapojili do její operační činnosti. V té době byla vyzbrojena dvoumotorovými Beaufightery Mk.IF, od února 1943 pak modernějšími stroji verze Mk.VIF.


* Tamtéž.


Největší slávu si 68. peruť vydobyla v letech 1942-1943, kdy operujícíe z Coltishallu bránila noční oblohu nad východní Anglií a přilehlými vodami Severního moře. V průběhu tohoto období si osádka Bobek-Kovařík počínala neobyčejně úspěšně. Připsala si pět sestřelů Do 217 jistých, jeden Do 217 pravděpodobný a tři letouny Do 217 resp. Ju 88 poškozené. O tom, že Bobek byl velmi agresívním * a neméně důsledným nočním stíhačem nejlépe svědčí skutečnost, že naprostá většina jeho obětí je potvrzena i z německé strany. O tom, že zdaleka nešlo o jednostrannou záležitost, dobře vypovídá i to, že v rozmezí pouhých dvou týdnů se sám ve dvakrát vrátil s prostříleným Beaufighterem: 12. března 1943 jej omylem „osolil“ zbrklý střelec britského Halifaxu - s hořícím pravým motorem dokázal Bobek doletět na vzdálené letiště, kde nouzově přistál na břicho, 28. března 1943 jej vážně poškodil německý Dornier - ještě předtím nežli jej Bobek pohřbil ve vlnách.


Bobkova stíhačská agresivita se vzácně kloubila s dalšími jeho typickými vlastnostmi, tedy klidem a chladnou rozvahou v kritických okamžicích. Zdravý rozum mu v jednom případě zavelel nesplnit rozkaz. Byl totiž naveden proti neznámému letounu a dostal rozkaz k jeho okamžitému sestřelení. Po přiblížení jej identifikoval jako Wellington, ale rozkaz k jeho zničení dostal i poté, neboť na zemi panovala domněnka, že jde o stroj používaný nepřítelem. Opakovaný rozkaz k jeho sestřelení však Bobek nesplnil a nakonec ještě zbloudilý stroj navedl na přistání. Dobře udělal, neboť na palubě Wellingtonu byla skutečně britská osádka. *


* K podobnému případu došlo v noci z 1. na 2. červenec 1941, kdy se Wellington Mk.IC R1516 (KX-U) Sgt Oldřicha Helmy od 311. peruti vracel z náletu na Cherbourg s porouchaným identifikačním přístrojem IFF. V tomto případě však britský pilot rozkaz k sestřelení nepřátelského stroje bohužel splnil. Všech šest československých letců přišlo o život. Blíže k události viz Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941), s. 287-293.


Bobkovo povýšení do první důstojnické hodnosti Pilot Officer (P/O) a Kovaříkovo povýšení do nejvyšší poddůstojnické hodnosti Warrant Officer (W/O), jakož i vyznamenání DFC resp. DFM bylo zaslouženým oceněním jejich společných úspěchů. Prokázal značnou odvahu a dychtivost po boji s nepřítelem, * psal v návrhu k Bobkovu DFC velitel 68. peruti, W/Cdr Max Aitken, DSO, DFC. „Odvaha a rozhodnost W/O Bobka jsou zcela výjimečné,“ připojil se v doporučení velitel základny Coltishall, G/Cpt Harvey. Nikdy není spokojenější, než když létá proti nepříteli. ** Udělení vyznamenání britský panovník oficiálně schválil 13. srpna 1942 *** a slavnostní dekorace se uskutečnila v Coltishallu před nastoupenou jednotkou. Po nejúspěšnější osádce P/O Miloslav Mansfeld - F/Sgt Slavomil Janáček, která obdržela svůj DFC resp. DFM krátce předtím, šlo o druhé dvě tato vyznamenání, udělená československým příslušníkům této jednotky.


* PRO, AIR 2/8921, 23770. Návrh a doporučení k udělení DFC W/O Ladislavu Bobkovi.


** Tamtéž.


*** VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 23 z 8. září 1942.


Po dokončení operačního turnusu - to již byl Bobek povýšen na Flying Officera (F/O) - nastoupil dotyčný 4. srpna 1943 na předepsaný odpočinek. V jeho rámci působil nejprve na Inspektorátě čs. letectva v Londýně, poté v čs. leteckém depu v St. Athanu, prodělal též kurz instruktorů a nakonec přelétával nové stroje k jednotkám jako příslušník No 1 Delivery Flightu v Croydonu.


Do operační činnosti k Osmašedesátce se vrátil po půlroce, 2. února 1944, tedy v době, kdy britští noční stíhači čelili nové vlně německých nočních náletů. V létě 1944 byla 68. peruť přezbrojena ze zastarávajících Beaufighterů na moderní Mosquita verzí NF.Mk.XVII a NF.Mk.XIX. Těch si však Bobek již příliš neužil, neboť k 31. červenci 1944 své operační působení ukončil a odešel jako instruktor do čs. leteckého depa v Cosfordu.


Válku skončil s četnými vyznamenáními. Kromě již zmíněného DFC byla jeho dlouhodobá a úspěšná letecká činnost oceněna čtyřikrát Československým válečným křížem, pětkrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky P a VB), Poláci mu udělili svůj Krzyz Walecznych, Britové ještě The 1939-1945 Star, Atlantic Star with France-Germany Clasp, Defence Medal a War Medal.


Po návratu do vlasti působil kpt. Ladislav Bobek nejprve jako vojenský dopravní pilot. Dne 10. srpna 1945 nastoupil službu u Letecké dopravní skupiny, působící z pražských letišť Ruzyně a Kbely. LDS tehdy zajišťovala jak vnitrostátní, tak i zahraniční leteckou dopravu, a to především na typech Anson C.Mk.XII, Siebel Si 204D, Junkers Ju 52/3m a také na Ju 352A-1. Po rozdělení tohoto útvaru na civilní a vojenskou část pak k 1. lednu 1946 přešel k druhé z nich, která nyní nesla název Letecký dopravní pluk. Ten působil ve Kbelích a létal se stejnými typy jako jeho organizační předchůdce a také na nově dodávaných Douglasech C-47 Skytrain (Dakota). Bobek byl v den vzniku LDP určen do funkce velitele 2. letky. *


* VHA, ČSL-VB, fond kvalifikačních listin - L. Bobek.


Po téměř dvouletém působení u LDS/LDP pak funkci vojenského dopravního pilota zaměnil za práci v Letecké vojenské akademii (LVA), působící nedaleko od jeho rodiště, v Hradci Králové. K LVA nastoupil 30. dubna 1947, a to do funkce zástupce velitele 3. výcvikové letky (byl do ní jmenován 20. května). V důsledku plicní choroby, následku své válečné anabáze, byl dnem 1. září 1947 přemístěn ke 2. pomocné letce s určením pro 3. výcvikovou letku, dislokovanou v Pardubicích. V témže roce byl povýšen na štábního kapitána letectva z povolání. Velmi dobrý letecký instruktor s dobrým vlivem na podřízené, vojensky méně energický... pilot vynikajících kvalit..., * napsal 24. listopadu 1947 do jeho služebního hodnocení velitel výcvikové peruti, pplk. Jaroslav Muzika.


* Tamtéž.


Po Únoru, konkrétně 2. srpna 1948 byl škpt. Ladislav Bobek přidělen jako důstojník u 2. oddělení LVA. Ikdyž u letectva již probíhaly rozsáhlé čistky, byl hodnocen i nadále výtečně. Pilot vynikajících kvalit, zvláště při létání podle přístrojů a za noci, výtečný střelec, jeden z nejlepších čs. pilotů; obětavý, odvážný, je pánem každé situace, zachovává za všech okolností rozvahu a klid, nepodléhá panice, velmi skromný... Nicméně, v závěru tohoto hodnocení z 16. listopadu 1948 se objevilo ono zlověstné: Dosud neprojevil dostatečný zájem o marx.-leninskou literaturu, politicky neaktivní... *


* Tamtéž. Posudek vypracoval přednosta OVO, mjr. Gustav Kugler.


Osud západních letců škpt. Ladislava Bobka skutečně neminul. O několik měsíců později byl z armády bez udání důvodů propuštěn. Po dvaadvaceti letech služby u letectva se ze dne na den ocitl na dlažbě.


Prakticky nikomu z podobně postižených západních letců se po propuštění z armády dobře nevedlo, museli přijímat nekvalifikovanou a špatně placenou manuální práci, jejich rodiny obvykle musely opustit byty apod. U Ladislava Bobka byla situace navíc komplikována tím, že v té době se již léčil na tuberkulózu, trombozu a další následky válečného strádání a zranění. S rodinou * pak žil v nuzných poměrech a těžce nemocen byl práce neschopný až do roku 1955, kdy jej bída donutila nastoupit do jakéhokoli zaměstnání. Kvalifikovanou práci pochopitelně nesehnal. Musel vzít zavděk namáhavou prací cestáře při posypávání silničních komunikací u n.p. Silnice Hradec Králové. Poté, vzhledem k podlomenému zdraví, nastoupil jako noční hlídač u n.p. Stavby silnic a železnic Hradec Králové. Setrval zde až do roku 1967, kdy jej lékař posudkové komise uznal definitivně jako práceneschopného. **


* Tak jako velká část příbuzných letců, kteří v letech 1939-1940 unikli do zahraničního odboje, byla i jeho manželka, Marie Bobková během okupace internována ve Svatobořicích.


** Ptáček, J. - Rail, J.: Letci Královéhradecka v druhém čs. zahraničním odboji (1939-1945). Hradec Králové 2000, s. 34.


V polovině šedesátých let byl sice částečně rehabilitován, ale na nelehkou sociální situaci rodiny to mělo pramalý vliv. Dnem 1. ledna 1965 byl současně povýšen na majora, ale ve skutečnosti šlo jen o navrácení hodnosti (původní hodnost štábního kapitána, s níž Bobek roku 1949 odcházel nedobrovolně do civilu, byla totiž mezitím zrušena). Zemřel 14. prosince 1981 v Hradci Králové ve věku 71 let. Opravdové rehabilitace se tedy nedočkal. Teprve deset let po své smrti, 1. června 1991, v rámci skutečného uznání válečných zásluh československých letců, byl rozkazem ministra obrany ČSFR povýšen na plukovníka letectva in memoriam.