Obsah čísla
V červnu roku 1965 končil školní rok v Praze o nějaký ten den dřív. Hlavní město tehdy žilo závěrečnými přípravami na III. celostátní spartakiádu a třídy musely být včas připraveny pro ubytování mimopražských účastníků. Tehdejší základní devítiletá škola národního hrdiny Jana Švermy v Hloubětínské ulici přivítala nadšené i natěšené cvičenky a cvičence, kteří se v tomto chrámu vědění míjeli s pětatřicítkou z 9.A (na snímku), končivší základní školní docházku. Děvčata i kluci z Hloubětína se vydali vstříc dalšímu životu, po pěti letech se znovu setkali, aby zavzpomínali, pobavili se o současnosti a pochlubili se svými ratolestmi.
Těch setkání bylo v minulém tisíciletí vždycky kolem konce školního roku ještě několik, teď jsme se sešli až na konci roku kalendářního. Po čtyřiceti letech a ještě půl roku navíc. Jak už to v životě bývá, pár z nás zavál osud neznámo kam, někdo se omluvil, nicméně v předvečer posezení přislíbily účast plné dva tucty. V překrásném salonku restaurace V Chaloupkách, pár set metrů od "naší kachlíkárny", nás čekalo typicky svatební stolové uspořádání " účkového" tvaru, vstřícný personál, rozmanitý jídelníček, bezvadné "kroužkující" pivo na čepu a vůbec vše, co hrdlo ráčilo. Do dvacáté hodiny se nás sešlo devatenáct, a tak jsme mohli dát stoly pěkně do čtverce, aby na sebe všichni viděli a zábava byla bezprostřednější. Nutno podotknout, že při vzpomínkách se pár minut nadávalo na komunisty, jak nám zkazili mládí a některým i život, čímž byla politika vyčerpána. Stejný zákaz jsme demokraticky vystavili také zdravotním problémům. Vzpomínalo se na populární figurky od tabule, které v Hloubětíně pamatuje několik školních generací. Za vlasy tahající matikář Pelech, jeho manželka vyžadující perfektní gramatiku, učitel dílen a hudební výchovy Král zapomínající občas na plotech housle při nočních návratech právě z Chaloupek, rivalky v souboji o přízeň mužské části sborovny Casková a Kvapilová, nebo dnešním slovníkem řečeno někdejší ikona školy Hrubý, který kromě znalostí chemie hrál výborně na housle, ovšem se stolním tenisem už to bylo horší. Zábava byla opravdu perfektní, na přetřes přišly historky o tom, kdo se komu líbil, kdo od koho opisoval, kdo co komu provedl, kdo nechtěl napovídat. Nezklamala Věnka Veselá (na snímku), třídní bavička, která na sešlost dorazila ve stylovém oblečení s velkou školní aktovkou a drobnými předvánočními dárky pro každého. Výborně se bavil i náš určitě nejslavnější spolužák Slávek Lízner (na snímku), který pro své šachové i ruštinářské schopnosti měl ve škole hned dvě přezdívky, Čentovič a Daduša. A jelikož novinářům pracovní doba nezačíná ani nekončí, dohodli jsme se spolu v pozdních večerních hodinách na rozhovoru do některého z příštích vydání Listů Prahy 14.
Milovníky statistik potěší informace, že na sraz V Chaloupkách to měla ze stejnojmenné ulice nejblíž Alena Vysloužilová - Koníčková, pracující jako učitelka ve stejně blízké mateřince v ulici Šestajovické, naopak až ze Semil přicestovalo duo Sváťa Karásek a Mirek Mikula. V devatenácti lidech jsme napočítali pětatřicet námi zplozených dětí v neuvěřitelném rozpětí od čtyř do šestatřiceti let, ale jen 17 vnoučat, což nám jen potvrdilo katastrofické předpovědi o vymírání českého národa. Ovšem pesimisticky jsme nekončili, neboť důvod k zábavě se vždycky najde. A tak jsme pro čtenáře vymysleli krátký test. Zatímco v různých časopisech máte hledat na téměř stejných kresbách několik rozdílů, my naopak chceme, abyste na skupinových fotkách našli stejné tváře. Za každou správně určenou dvojici si můžete třeba utrhnout jedno cukroví z vánočního stromku nebo si vyndat z ledničky jedno pivo. A ještě něco. Považte, že před půlnocí jsme se dohodli, jak se letos sejdeme zase. Zatímco loni to bylo po čtyřiceti letech, letos to bude hned po padesáti. Ano, v září roku 2006 už to bude půl století od doby, kdy jsme se stali prvňáčky. Ó, jak ten čas letí a jak člověk závidí těm puberťákům na spodní fotografii.
text a foto: vok a archiv