logo listy
Obsah čísla

 

Udržujme tajemství ženy,

říká v našem rozhovoru člen zastupitelstva Bohumil Sobotka (ODS)

Ocitnuv se na stránkách novin takto vypodobněn, dejme tomu na stránkách Listů Prahy 14, byl bych nejspíš rozpolcen. Manžel a otec dvou dětí B. Sobotka by se naštval a běžel by nikoli k soudu, ale do redakce požádat důrazně o nápravu. Nedošlo-li by k dohodě, zmateně by se odebral domů. Ale už za dveřmi redakce by začal přemýšlet občan B. Sobotka:"Co blbneš, hochu, vždyť je to vlastně satira, legrace, a pozor, taky reklama, byť možná negativní. Nakonec každá reklama, i ta negativní, může mít pozitivní důsledky. Přejdi to s humorem, ukaž, že jsi nad věcí, a zbytečně se v tom nepatlej, aby ses nakonec opravdu celý neupatlal." Tedy shrnu-li: nejlepší způsob obrany je chladnokrevné uvažování a rozvaha.

Komunální politika prodělala po převratu 89 bouřlivý vývoj. I komunální politik dospívá a zdá se, že je těsně před maturitou. Určitě většina z nich. Po listopadu se v komunální politice více řezalo, ale myslím, že to vyplynulo z tehdejší situace. Dnes se snažíme více měřit, mám pocit, že někdy i třikrát, byť stačí dvakrát. Každá váhavost se může vymstít, proto neváhejme, dvakrát měřme, pak už ale proboha řežme! V případě řezání, tedy rozhodování o rekonstrukci Broumarské ulice (myslím, že je to problém natolik známý, že není třeba jej blíže popisovat) se projevila u některých mých kolegů v zastupitelstvu náchylnost k jiným měřidlům, jednotkám míry, k jinému druhu měření, než které je standardní. V této chvíli ještě není jasné, jak celá záležitost dopadne. Až budou čtenáři číst tyto řádky, bude jasněji. Možná už bude uříznuto.

 

Moje věrná kamarádka skleróza mi při ranní hygieně vydatně pomáhá. Mám tedy opačný problém. Musím po ránu setřídit všechny informace, názory, zážitky, atd. z minulého dne, abych je mohl využít. Ne vždy se to podaří. Jsou ovšem poznatky, ať už prožité nebo převzaté, které by měly v hlavě zůstat natrvalo. Genocida, holocaust, politické procesy, války, bezpráví a terorismus. Přejme si, aby se staly historií a nezapomeňme na oběti ani na zločince. Zapomeňme na závist, nesnášenlivost, pomluvy a zlost. Vyžeňme je každé ráno z hlavy při hygieně tím nejtvrdším kartáčkem.

Tak toto je názorný příklad, že všeho moc škodí. To sladší, přitažlivější, voňavější je podle mě vždy nebezpečnější. Najednou zjistíte, že už to neovládáte a jedete po zadku šupem do propasti. Je spousta možností, jde o to, čemu holdujete. Můžete se stát narkomanem, alkoholikem, ale také diktátorem. Protože moc je taky sladká. A chutná. Jak chutná, víme od pana Mňačka, a kdo to nečetl, ať si to honem přečte, podle mě je to "rukověť politika aneb čeho se vyvarovat". No a když jste diktátorem, nakonec vás zpravidla pověsí nebo zavřou. A mají recht.

To kyselé, čpící a nepříjemné nepřitahuje, ale vyzývá, provokuje. A vy zkoušíte přestat kouřit, dušujete se, že tahle sklenička byla poslední, nebo se snažíte řešit nepříjemné záležitosti. Jak jsem řekl, jde o to, čemu holdujete. A když vás baví komunální politika, jste v octě až po..., možná i víc. Med mám rád na chléb s máslem, ale nedovedu si představit tlačenku bez octa.

Pochod kolem Prahy 14 je velmi příjemná akce, na kterou se vždy těším. Poslední ročník byl ve znamení pěkného počasí a pohody. Fotbalista jsem skutečně netrénovaný, ale v roli chodce turisty se cítím výborně. Miluji vycházky, se svým tatínkem jsem se jako kluk nachodil spousty kilometrů a poznal hodně pěkných věcí i míst, které třeba už nikdy neuvidím. Dnes i já chodím s rodinou po okolí a snažím se vytvořit u svých dětí ten pravý vztah k přírodě a jejím součástem. Snad se mi to daří. Víte, osvědčilo se mi chovat se k přírodě slušně, protože má na mě za odměnu velmi hojivé účinky. Léčí smutek, starosti a splín. No a co se týče onoho slavného pochodu do Prčic, byl jsem tam již několikrát poslán. Ale rozhodl jsem se, že ty, co mě tam poslali, převezu. Půjdu z Prčic do Prahy.

Řekl bych, že tento důvod je pro staromládenectví až na předposledním místě. Pak následuje už jen s kým tráví čas. Nelíbí se mi, že toto rčení ženy v podstatě uráží a muže staví do role nevědomých troubů. Proto s ním nesouhlasím. Až budou muži vědět, jak ženy tráví čas, když jsou samy, zahyne na zemi tajemství. Udržujme tedy tajemství ženy, protože to nás muže přitahuje. Propátrejme oceány, pouště, hory a kraje věčného ledu, ale co se týče žen, obdivujme je a važme si jich.

Sám jsem na pochybách, jestli z titulu oddávajícího mohu stanovit kritéria pro svatbu jako řemen. Učinil jsem mnoho dvojic šťastnými (jako oddávající), ale sám jsem se ženil jenom jednou. Dodnes mě hřeje u srdce fakt, že moje vlastní svatba nebyla ošizena o tradiční záležitosti, namátkou vzpomenu loučení se svobodou, požehnání rodičů, “výkupné mládencům a děvčatům” a tak dále a tak dále. Říkám tedy, vycházeje z vlastní zkušenosti, možná neskromně, že pořádná svatba by měla zachovat tradici. Dnes někteří tvrdí, že svatba je tvrdou ranou do rozpočtu. Ale nestojí to snad za to? Nejde o budoucí život, štěstí, naději? Já pevně věřím, že ano. Musím však přiznat, že mnohdy se berou peníze se státním občanstvím nebo vychytralost s poblouzněním. A já potom konstatuji, že splnily všechny podmínky našeho právního řádu, a šmytec. Ale abych nezapomněl. Jak má vypadat ženich a nevěsta? Ženich má být příjemný, uměvavý a galantní k nevěstě, nevěsta krásná, rdící se a milá k ženichovi. Takových oddávám
99,9 % a mám z toho radost.

Děkuji za rozhovor.

Jaroslav Šmíd