Následující text, který byl redakci zapůjčen, zpracoval Jaroslav Dobrovolný podle svého osobního leteckého deníku - začíná 14. březnem 1939:
ZE VZPOMÍNEK STÍHACÍHO PILOTA
Sloužil jsem jako stíhací pilot u 3. leteckého pluku v Piešťanech. Bylo právě poledne, kdy nastala moje anabáze - příprava na cestu boje za osvobození vlasti. Slovensko vyhlásilo samostatný slovenský stát, později byla dokončena okupace celé naší vlasti. Slovenští kamarádi letci nás české letce předali německým ordonerům a ti nás vlakem přepravili do Brna do kasáren ve Střelecké ulici, kde nás okupanti propustili z armády.
Odcestovali jsme do Prahy na MNO (Ministerstvo národní obrany), kde nám byl vyměřen měsíční plat, poněvadž jsme byli vojáci z povolání. Nacisté nám nabídli leteckou službu u Lufthansy. Tuto nabídku jsme odmítli, a tím vlastně se o nás začala zajímat německá policie. Nastoupil jsem do továrny Avia na kontrolu. Zde bylo zaměstnáno mnoho bývalých vojenských letců. V tomto prostředí našich kamarádů - se začalo uvažovat o odchodu, pochopitelně ilegálním, do zahraničí. Několik pilotů se scházelo ve Vysočanech v restauraci U lípy. Zde se zorganizovala naše skupina letců, která se po obdržených pokynech od Svazu letců 21. 5. 1939 rozhodla opustit ilegálně okupovanou vlast přes Polsko do Francie, kde v té době byla jediná možnost vstoupit do armády, do cizinecké legie a v té snad bojovat proti nacistům. Jiné informace jsme v té době neměli možnost získat. Proto naše malá skupinka pilotů, kteří byli všichni propuštěni z čs. armády, opouští svoji vlast. Naše rozhodnutí jsme tajili do posledního dne odchodu, abychom nebyli prozrazeni. Z těchto důvodů jsme se nemohli rozloučit ani se svými nejdražšími...
Překročení polských hranic po dvojicích se podařilo bez překážek. Začátkem června 1939 nás polská pohraniční stráž dovezla do Krakova a ubytovala nás v turistické noclehárně v Glovnom rynku. Zde byla skupina utečenců z čs. armády organizačně podchycena pod vedením Jirky Krále, také pilota. Skupina třinácti čs. pilotů zde navazovala styk s polskou vojenskou správou ve Varšavě. Jednání se neustále protahovalo. Mezitím nás polské úřady z Krakova přestěhovaly do nedalekých Bronovic, kde již byl mezi námi pplk. Svoboda. Situace tu byla velmi špatná. Málo jídla, pouze dvakrát za den. Finanční příjem velmi malý, pouhý jeden zlotý na týden...
Koncem srpna 1939 se začalo něco pozitivního dít. Dostali jsme rozkaz přeletět
nějaká letadla polní letiště Gůra Půlavská. Vzhledem k tomu, že v leteckém
učilišti
byla pouze stará, pomalá letadla jako Potéz, R-U-D, stíhačky PZ-7, hlásili
jsme se k polním letkám. Toužíme se pomstít, chceme a musíme splnit naši přísahu
vlasti a našemu národu. Stále čekáme a čekáme - nic není rozhodnuto
31. 8. 1939 na letiště Dumblín přicestovala velká skupina čs. letců
z rozpuštěného tábora z Bronovic. Zbytek vojáků pod vedením pplk. Svobody směřuje
k rumunským hranicím.
Je 1. září 1939, hitlerovské Německo, jeho wehrmacht a oddíly SS přepadly
Polsko.
2. září kolem deváté hodiny reproduktory křičí: Uvaga, uvaga, pozor
21 - nálet. Tímto číslem bylo označeno naše letiště. Nastal hrozný zmatek.
Utíkám
k letadlu a startuji s velitelem kpt. Chrňavičem a Šimanovským. Ihned po startu
točíme levou zatáčku a nabíráme výšku. Již je vidím. Svazy nacistických bombardérů
typu Dornier. Asi po 50 bombardují naše letiště. Nestačíme rychlostí, nestačíme
výzbrojí, a tak honem k zemi a nízkým letem pryč z dosahu německých stíhačů
a kulometů.
Přistáváme v Gůře Půlavské. Po opuštění letadla vidím sloupy černého kouře
a slyším ohromné výbuchy - oheň. Mráz mi běží po zádech. Tak taková je válka!
Vzpomínám na naše kluky, kamarády, kteří zůstali na letišti v Dumblínu.
Vypukla strašná německo-polská válka. Pro naše kluky má však připravena veliká
zklamání - utrpení a velmi těžké zkoušky zralosti.
Ano, toto velké zabíjení lidí, to je válka. Také čs.letci jsou mezi prvními,
kteří zaplatili velikou daň - první padli, položili svoje životy za svobodu
své vlasti na půdě polského národa. Stalo se tak 2. září 1939 na letišti v
Dublínu.
17. 9. 1939 - Jsme pořádně hladoví. Po celonoční jízdě jsme ve městě
Kolodno. Zastavujeme a hledáme jídlo a pití. Je právě 12.10 hodin, když nás
obklíčili a zajali vojáci Rudé armády. Tak se stávám já, čs. pilot ve službách
polského letectva, zajatcem Rudé armády. Nepomáhá žádné vysvětlování, že jsou
tu ženy a děti, civilisté, prchající před Němci. Dostáváme jedinou odpověď: "Davaj vperjod!"
Nevíme, co nás čeká. Celý průvod hlídá silná ozbrojená
vojenská hlídka na koních. Jdeme cestou necestou - potok, voda, les - o hladu
a žízni.
22. 9. - Šepetovka. Na zdejším fotbalovém hřišti je asi dvacet pět tisíc,
možná třicet tisíc polských zajatců. Civilisti jsou tu taky, volně v přilehlém
parku. Život je tu strašný. Na záchod musíme po deseti lidech, strava bídná,
hlavně studená kaše, nějaké rybí kosti, chleba. Jednou denně studený čaj. S
polskými zajatci se zachází zle. Trhají se jim hodnosti, stále je slyšet "kulaci,
buržousti." I já jsem si strhl označení polského plutonového (četaře).
Chci mezi civily, ale nevede se mi to. Při jednom mém pokusu o únik do parku,
když mě zase chytil strážný, se najednou o mne začal zajímat ruský důstojník.
Po dlouhé česko-ruské rozmluvě konečně pochopil oč jde, a nás pět čs. letců
vyvedl z tábora. Ubytoval nás v dřevěném srubu, donesl chleba, čaj, kaši, rybí
konzervy, dal nám slámu a deky.
29. 8. - Konečně opouštíme Šepetovku ve společnosti civilistů. Jsou
to polští železničáři, stařečkové, žena s dětmi a nás deset čs. letců. Vede
nás
tentýž ruský důstojník, který se o nás tak pěkně staral.
1. 10. - Řekli nám, že až překročíme ruskou hranici, budeme volní. Nikdo
sice neví, co pak budeme dělat, ale přesto mám radost. Náš ruský důstojník
nám
vysvětluje, proč Rusové zacházejí s Poláky tak špatně. Je to prý částečná odplata
za rok 1921, kdy Poláci, kteří tenkrát odcházeli od Kyjeva, zase zacházeli
zle
s Rusy.
2. 10. - Kolem druhé odpoledne přicházíme do pohraničního města Ostrog.
Je sice okupováno Rudou armádou, ale my jsme skutečně volní. Sami si chodíme
nakupovat a vaříme si.
5. 10. - Toho dne přišlo z Ruska asi 3000 polských zajatců na stavbu
silnic. Přichází náš ruský ochránce a loučí se krásnou češtinou. Zůstali jsme
paf!
8. 10. - Je neděle. Jsme rozhodnuti opustit Ostrog a cestovat do Zbolbunova
nebo někam na jih. Za Ostrogem nás potkává nějaký muž na kole a zdraví nás: "Nazdar kluci!" Je to volyňský Čech a řekl nám, že v Českém Kvasilově
jsou nějací čs. vojáci a že tam mají i kancelář.
9. 10. V Českém Kvasilově velí našim vojákům škpt. let. Liška, takže
jsem mezi svými. Přestal jsem být v ruském zajetí jako polský letec, a stávám
se ruským zajatcem jako československý letec.
Cesta ke svobodě a porážce fašismu byla ještě dlouhá a nelehká. Obstáli v ní
se ctí naši letci, což dokládá i výčet hlavních dat z válečné a poválečné životní
cesty J. Dobrovolného:
20. 6. 1940 - Zařazen do skupiny 33 čs. letců a uvolněn ze zajateckého
ruského tábora v Orankách - odjezd do Turecka - Egypta - Arábie - Indie - kolem
celé Afriky do Anglie - Liverpoolu.
27. 10. 1940 - Zařazen do anglické RAF jako stíhací pilot.
15. 6. 1941 - Zařazen k 312. čs stíhací peruti, operační pilot.
21. 3. 1942 - Sestřelen - těžce raněn - nemocnice - znovu operační činnost
u perutě.
13. 4. 1943 - Ukončena první operační činnost - 6 měsíců odpočinku u
D. F. - přelety a zkoušky stíhacích letadel.
1. 10. 1943 - Zařazen do operační činnosti u 313.čs. stíhací perutě,
účast na invazi do Francie.
13. 8. 1945 - Opožděný návrat do vlasti na příkaz velení, do Prahy.
15. 3. 1946 - Demobilizace - nástup k ministerstvu dopravy jako zkušební
pilot a pilot vládní letky - až do konce října 1950. Pak propuštění z letectva.
5. 3. 1951 - Zatčen a uvězněn jako vlastizrádce.
5. 9. 1951 - Propuštěn z vězení po několika proběhlých soudních jednáních.
Za půlroční pobyt za mřížemi, musí doplatit 7500 korun, byť ve věznici pracoval.
"Ano, byli jsme zavíráni jako vlastizrádci, a to byl strašný morální
úder do duše od vlastních lidí, kteří měli absolutní moc a kteří nás zavřeli
za mříže bez důvodů. Byl to bolestnější pocit, než když jsem byl zraněn v boji
s nepřátelským letcem nad jeho územím, v boji za naši svobodu - vlastně
i jejich
svobodu."
Memento v podání Jaroslava Dobrovolného:
"Veřejnost je přesvědčena podle tisku a sdělovacích prostředků o provedení
poctivé rehabilitace zahraničních válečních letců. Ano, byla provedena, ale
pouze morálně. Odškodnění za poškození po roce 1948 nebylo dosud žádné. To
bylo
pouze pro domácí, odchovance totalitním režimem, při nuceném odchodu z armády
po sametové revoluci. A věřte, nebylo malé."
Použito materiálu otištěného v časopise Devítka, č. 9, 5. 5. 1994, autor: Jaroslav Šmíd