Tramping je můj život
Sedí přede mnou, nad šedivým culíkem se tyčí stetson, a stejně jako při prvním
setkání, kdy jsme ho oslovili na ulici kvůli naší malé anketě, je nepřehlédnutelný.
Tím spíš, že dneska se hodil do gala: džínový oděv, kožená vesta s třásněmi,
na nohou černé koně . A taky doplňky, které s výjimkou cibulí na řetízku,
zastrčených v kapsičce, a kovové country přezky na pásku vyžadují zvláštní komentář.
Za chvíli už vím, že ten kousek kovu, který zakončuje límec, jsou růžky, přichycené
šroubkem, a kámen v nich zasazený je tyrkys. To je indiánskej kámen, no a tahle
moje dlouhá náušnice, to je pírko. A co to stříbrné dobytče, které u krku spojuje
koženou šňůru, dole zakončenou kovovými hroty? Tenhle skot u nás nežije, to
je longhorn, a té sponě se říká bolo, bolíčko, je to vlastně něco jako kravata,
vysvětluje mi rodilý Keják a málem i rodilý tramp Bohumil Lébr.
Jeho táta jezdíval, na rozdíl od maminky, jež za svobodna taky vyrážela ven
, do Ztracenky, slavné trampské osady na Vltavě, ale svého jediného syna do
přírody pouštět nechtěli. Stejně jsem vždycky s klukama utek, začalo to někdy
ve třinácti, vzpomíná tramp nazývaný mezi kamarády Culík, a když jsem se vrátil
domů, byl pořádnej vejprask. Jeho syn Jára neboli Prcek je dneska stejně starý
- a byl to právě on, kdo před pár lety tátu přiměl, aby po delší pauze natáhl
maskáče, nazul kanady, vzal bágl a zase znovu vyrazil.
Jejich sroubek s jednoduchým vybavením (akorát kamna a nějaká ta pryčna, dveře jsou stlučený z kulatinek, visí to na koženejch pantech a docela tam táhne ) stojí v Brdech, nějakých čtyřicet kilometrů odtud. Je to druhá zastávka za Mníškem pod Brdy, popisuje mi cestu vlakem, ale hodně lidí jezdí ještě dál - na Ontária, to jsou tři rybníky, a na Voznici, kde se dělají smuteční ohně na památku těch, co tam jezdili a zahynuli ve druhý světový válce. Ty stromy, to bych vám přál vidět, jak jsou obalený památečníma plackama! Placky se řežou většinou z břízy a poté zdobí nápisy a přidělávat by se měly zásadně provázkem nebo kůží. Přijeli tam z Tábornický unie a nenapadlo je nic jinýho, než vzít hřebík a přibít to do živýho stromu - nevím, jak to může někdo udělat, vždyť tím tomu stromu ubližujou, zlobí se Bohumil Lébr, pro kterého jezdit do přírody znamená v první řadě přírodu chránit.
Když končí zima, Jára se už nemůže dočkat, až s tátou zase vyrazí. Kdy to bylo letos poprvé? No přece když začalo jaro! Kluk měl dopředu vyjednaný volno ve škole, protože to bylo ve středu - přesně 20. března ve 20 hodin 16 minut nás jaro chytlo na poloviční cestě z hospody na osadu. Já měl totiž s sebou mobil a schválně jsem si ho dal na buzení! A tradiční otevírání jara těmhle dvěma trampům duší i tělem nakonec nemohl zkazit ani fakt, že nebyli prvními letošními obyvateli svého sroubku - ten, který je předstihl, sice odešel rychle, ale svoji pachovou stopu jim tu na dost dlouhou dobu zanechal.
vš