logo listy
Obsah čísla

 

Praha 14 a sedmiletá válka

V naší městské části je to jediná známá „velká válka. Je součástí lidské historie, že se menší či větší skupina lidí vzájemně zabíjí. Je to smutné, ale je to realita. Důvod se vždy najde. Války vyžadují vhodný prostor. Ty starověké, středověké i novověké. O jedné si popovídejme. S ohledem na její délku, probíhala v letech 1756-1763, se jmenovala sedmiletá. Učili jsme se o ní v dějepisu. Jeden z hlavních aktů této války se konal přímo zde. Z dnešního území Prahy 14 byl především zasažen Hloubětín a část dnešního Černého Mostu, méně Kyje a Hostavice. Důvod byl v terénu. Plochá kotlina hloubětínská s brodem, později mostem přes říčku Rokytnice (Rokytku) dovolovala přesuny větších skupin vojsk.

Od raného středověku až do nedávné doby především jezdeckých. Také jedna z hlavních stezek, později silnic vedoucích ze sídelního města na východ, tudy procházela. Kyje (Keje) ležící jižně za zalesněným hřebenem Hlohovce (Lehovce) a spadající přímo do bažin a slatin (v osmnáctém století velkého rybníka) byly relativně dobře chráněny. Horší to bylo v ploché jižní části Kyjí - dnes Jiráskova čtvrť, kde vedla další hlavní silnice z Prahy na Moravu a do Uher. Proto se v této čtvrti tehdy zakopala rakouská pěchota - celkem 40 rot. Přibližně v prostoru dnešní ulice Podedvorské a Dvořišťské. Hostavice ležící východně od Kyjí byly chráněny rozlivy potoků, bažinami a velkými plochami slatin. Tento téměř rovný terén se pro útoky jezdeckých škadron nehodil. Byl pro ně nebezpečný. Taková byla situace v dnešní městské části Prahy 14 za sedmileté války. Za té se bojovalo téměř po celé Evropě. I když se jí zúčastnily i další evropské státy, hlavními aktéry bylo Prusko a Rakousko. Bojovali rakouští Němci s pruskými Němci.

V Rakousku za ně bojovali zejména Češi a také Uhři a Poláci. Pruský král Fridrich II. a rakouská císařovna Marie Terezie válčili o rakouské dědictví. Začátek byl pro Rakousko neblahý. Jeho vojsko bylo poraženo již v roce 1741 u slezských Molvic. Nás nejvíce zasáhla bitva u Prahy v květnu 1757. Hlavním rakouským vojevůdcem byl manžel Marie Terezie František Lotrinský. Zaujal obranná postavení proti předpokládanému směru útoku pruských husarů na terénní vlně táhnoucí se od vrchu Vítkova přes dnešní Krejcárek, Balkán, Višňovku, Smetánku, Hloubětín (nad Hořejším rybníkem) až po Hlohovec, dnešní Lehovec. Zde obranná linie končila přibližně v prostoru dnešní ulice Hejtmanské a Broumarské. Zdejší terén byl v polovině osmnáctého století více než bahnitý a nedovoloval rozvinutí jezdeckých formací.

Terénní vlna o délce více než 20 km, na které ležela hlavní rakouská obranná linie, byla tehdy (stejně jako většinou dnes) zalesněná. Její střední část, zejména v prostoru kopce Smetánka, byla chráněna i od severu říčkou Rokytkou (tehdy v celoročním průměru mnohem vodnatější - zejména na jaře). Zde všude vykopala rakouská pěchota zákopy, s čely obrácenými k severu a umístila děla. Zákopy se táhly až k Dolním Počernicím. Dne 6. května 1757 došlo k hlavní bitvě. Fridrich II. neposlal svá vojska proti opevněním dle původního záměru v prostoru Vysočan a Hloubětína, ale posunul střed hlavního útoku až ke Štěrboholům. I zde byl však terén močálovitý s vypuštěnými rybníky. Rakouští dělostřelci (především z Čech) po větší část dne likvidovali útočící sevřené útvary Prusů.

Nejprve byl zasažen rakouský maršál Maxmilián Browne a odnesen z bojiště. Později zemřel. Hlavní ztrátu však Prusové utrpěli zabitím polního maršála Kurta Kryštofa Schwerina, druhého velitele pruského vojska po Fridrichovi II. Obě vojska utrpěla obrovské ztráty. Ty dodatečně způsobily rozhodující porážku Prusů v sedmileté válce, 18. června 1757 v bitvě u Kolína. Vítězným rakouským vojskům u Kolína velel polní maršál Daun. O této bitvě se Marie Terezie vyjádřila, že zachránila monarchii. To však již nebylo v prostoru dnešní Prahy 14. Proto se podívejme ještě jednou na bitvu onoho 6. května 1757. Silnicí do Kyjí (dnešní Broumarská) se hnalo (brodem přes Rokytku) osm pruských pluků a to mezerou vzniklou v rakouské obranné linii někde v místech dnešní ulice Hejtmanská a Bratří Venclíků. To byl rozhodující obrat v bitvě. Ta část rakouské armády, která měla obsazeny pozice na terénní vlně proti Hloubětínu, se otočila proti nepříteli a zachytila se na západních svazích mezi Hrdlořezy a Malešicemi. Zdržela pruské voje a umožnila tak největší části rakouské armády najít utočiště v Praze. Bylo to někde v prostoru Českobrodské ulice, zejména v dolní části hrdlořezského kopce. Mohla tato bitva sedmileté války, která se konala přímo v místech, kde bydlíme a denně chodíme, dopadnout jinak? Asi ano. Vždyť Prusko mělo v té době necelé dva milióny obyvatel a rakouské mocnářství osm až devět miliónů.

Někteří vojenští historikové se přiklánějí k myšlence, že hlavní závada byla v chaotickém a nekvalitním armádním vedení. To vydrželo až do první světové války. Jiní k tomu přikládají i nedostatečný výcvik čerstvě naverbovaných nováčků, kteří zejména ze zemí Koruny české nechtěli umírat ve válce Němců s Němci. To považuji za rozhodující. Verbovalo se, jako všude jinde, v Kyjích, Hloubětíně, Hostavicích atd. Také výzbroj, zejména pěchotní, byla v pruské armádě lepší. Zejména pušky zvané jehlovky. Střílely až třikrát rychleji než rakouské předovky. Dělostřelectvo, zejména polní, bylo lepší na rakouské straně. V tom se shodují vojenští historikové. Letos 6. května uplynulo 245 let od bitvy převážně se odehrávající v prostoru Prahy 14.

Ing. Evžen Karaus

Použitá literatura: Josef Pekař, Dějiny československé, Praha 1991, Dr. Miloš Kratochvíl, Památné bitvy našich dějin, Praha 1946, Mgr. Jaroslav Šmíd a kolektiv, Praha 14 v zrcadle času, Praha 1998 a další. Hlavně však Historický ústav AČR.
Ilustrační snímky byly pořízeny u příležitosti 240. výročí bitvy, kterou si v dobových uniformách připomenuli v obci Dubeč.