Život na Praze 14

anderle

Plk. i.m. LEO ANDERLE, DFC

Typický představitel vysokého standardu poddůstojnického sboru československého bombardovacího letectva. V rámci Bomber Command, a to nejprve u 311. bombardovací a později u 138. peruti pro zvláštní úkoly vykonal celkem 55 bojových akcí, což bylo vůbec nejvíce ze všech československých pilotů podřízených tomuto velitelství.

Letectvím žila celá rodina, neboť všichni tři bratři – Jan, Stanislav * i Leo se postupně stali letci.

* Starší bratři Stanislav a Jan Anderlovi působili před válkou jako instruktoři ve VLU v Prostějově (které posléze absolvoval i nejmladší Leo). Jan později (v letech 1930-1950), působil jako zkušební pilot pražské letecké továrny Aero, kde zalétával letouny i za nacistické okupace, zatímco Stanislav se později přidal k partyzánům. Jan byl držitelem několika leteckých rekordů, z nichž poslední dobyl v roce 1949 ve Velké Británii na The Norton Griffith Challenge Trophy, a to s továrním strojem Aero Ae-45 (OK-DCL). Získal tak putovní pohár. V tomtéž roce byl však zatčen a později za údajnou velezradu odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na 15 let žaláře. Z vězení se vrátil s podlomeným zdravím v roce 1957 a o deset let později využil povolení navštívit ve Velké Británii provdanou dceru a zůstal v cizině. Přesídlil do Francie a pak do Německa, kde se podílel na výrobě větroňů Nimbus u firmy Schempp-Hirth. Poté se vrátil do Francie a pracoval pro aeroklub na letišti Mulhouse-Habsheim. Po odchodu do penze se věnoval výrobě jednostopých motorových vozidel. Herman, J.: Jan Anderle. In. Letectví a kosmonautika č. 2/1993, s. 25.

Leo Anderle se narodil 24. května 1913 ve Vyškově. Po vychození školy se vyučil černému řemeslu a jako automechanik pak pracoval v pobočce škodových závodů v Brně a jako letecký mechanik u firem Walter a Baťa v Otrokovicích. V říjnu 1933 narukoval do Brna k autopraporu 14. Po zkráceném kursu pak byl přidělen k Leteckému pluku 2 v Olomouci, odkud byl po povýšení na desátníka odvelen do Prahy. Zde složil zkoušky civilního pilota a pak nastoupil do VLU v Prostějově, kde v následujícím roce dokončil vojenský pilotní výcvik s prospěchem „velmi dobrý“. Jako kvalifikovaný pilot pak byl v říjnu 1935 pak přidělen ke 2. pozorovací letce Leteckého pluku 1 T. G. Masaryka do Prahy. Po absolvování kurzu nočního létání byl přidělen k Leteckému pluku 6, kde létal na dvoumotorových strojích, především na letounech Marcel Bloch MB-200. Až do března 1939 nalétal celkem 705 hodin a absolvoval 2 595 letů. *

* Anderle, L.: osobní deník 1939-1940. Kopie opisu v držení autora.

Z okupované vlasti uprchl čet. Leo Anderle ve skupině s pozdějším velitelem 311. perutě, npor. Josefem šnajdrem dne 11. června 1939. Z Polska pak na lodi Sobieski odplul do Francie. S podepsaným závazkem ke službě v Cizinecké legii ještě koncem téhož měsíce společně se skupinou dalších československých letců dorazil do severoafrického Sidi bel Abbés, odkud jej vysvobodil vstup Francie do války.

První přeškolení na francouzskou techniku prodělával na letišti v alžírské Blidě, kde nejprve létal na zastaralých Potezech XXV, a po necelém roce „osedlal“ znovu i svůj dobrý známý bombardovací Bloch MB-200, na němž létal před okupací. Koncem listopadu 1939 odplul zpět do Evropy, kde se měl podrobit dalšímu bombardovacímu výcviku. Pětkrát však žádal o přeložení ke stíhačům, ale pokaždé byl odmítnut. Pokračoval proto v bombardovacím školení, a to nejprve na základně Chateauroux a od února 1940 na základně v Istres, kde létal nejen dvoumotorové letouny Caudron C-445 Goeland, ale i modernější bombardovací stroje Marcel Bloch MB-210. Za řízením jednoho z nich (MB-210 No 97) odletěl ve dnech 18. až 20. května 1940 přes Korsiku do severoafrického Tafaraoui. Do bojových akcí se však jako naprostá většina československých bombardovacích letců zapojit nestačil.

„Francie hoří a mění se v trosky,“ zapsal si 17. června 1940 s hořkostí do svého deníku. „… ohromná sabotáž, opravdu jsem se nemýlil – Francie je prolezlá zrádci a špiony skrz naskrz…, zněl hořce jeho odsudek. A tři dny na to neméně hořce pokračuje: „Jsem už deset měsíců ve škole a vůbec se nedivím, že Francouzi prohrávají. Ve Francii se zapalují letadla, protože tam nemají piloty a my zde čumíme, protože nemáme letouny. Vše prchá ve zmatku a vyprávějí se hrůzy z fronty. Ale když přijdu do jídelny, tak je tam řev a veselo, jako kdyby Francouzi Němce porazili. Rozhodně to nemohlo dojít jinam než ke zkáze. Tak krásná a bohatá země a tak prohnilý národ. A naši vedoucí činitelé to neviděli, nebo vidět nechtěli…“

* Anderle, L.: osobní deník 1939-1940. Kopie opisu v držení autora.

Po francouzské kapitulaci společně s dalšími československými letci 29. června 1940 odrazil od severoafrických břehů a na palubě lodi se přes Gibraltar dostal do anglického Liverpoolu, kde zakotvili 13. července 1940.

Vzápětí byl přijat do řad RAF v hodnosti Sergeant a již 29. července 1940 se stal jedním ze zakládajících příslušníků urychleně formované 311. československé bombardovací peruti, vyzbrojené Wellingtony Mk.IC. V dobách, kdy britské Bomber Command teprve sbíralo draze vykoupené zkušenosti, u ní vykonal celkem 27 nočních bombardovacích náletů na Německo a jím okupovaná území. První absolvoval v noci ze 14. na 15. říjen 1940, kdy jako druhý pilot bombardoval přístav Le Havre. Namále měl již při návratu z druhého, v noci ze 16. na 17. říjen 1940, kdy byly cílem Brémy. V důsledku nepříznivého počasí a nedostatku paliva totiž musel s osádkou F/Lt Josefa šnajdra stroj nad Anglií opustit na padáku. Zatímco radiotelegrafistu, uvázlého na stromě omylem zastřelil zbrklý anglický homegardista, zbytek osádky vyvázl bez zranění. *

* Blíže k události viz Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s. 511-514.

Dne 21. prosince 1940 se stal jedním z vůbec prvních poddůstojníků u 311. peruti, jenž byl určen kapitánem letounu. Pro československé letce to bylo dosti nezvyklé, neboť v předválečném letectvu byl velitelem (kapitánem) letounu vždy navigátor (pozorovatel), jenž měl zpravidla důstojnickou hodnost. Ze svých 27 bombardovacích akcí jich v této funkci vykonal celkem 25. V následujícím roce byl povýšen do nejnižší britské důstojnické hodnosti Pilot Officer.

Dvousethodinový operační turnus u 311. peruti však nedokončil, neboť se svou osádkou se v září 1941 dobrovolně přihlásil do řad 138. peruti pro zvláštní úkoly. Stalo se tak na základě výzvy britského Air Ministry, jenž pro tuto jednotku požadovalo dvě československé osádky, určené primárně pro operace nad okupovaným Československem. Zpočátku zde létal na naprosto nevhodných strojích Whitley Mk.V, ale po příslušném přeškolení se na tajné lety nad okupovanou Evropou vydával již za řízením moderního čtyřmotorového Halifaxu. Mk.II. U zmíněné jednotky vykonal dalších 28 bojových letů, vyznačujících se snad nejvyšším stupněm nebezpečnosti v celém RAF. Se svou osádkou shazoval parašutisty nejen nad Československem, kam letěl celkem šestkrát, ale především nad Francií (dvacetkrát), Norskem (jednou) a Rakouskem (jednou).

Stejně jako předtím u 311., byl i u 138. perutě hodnocen jako zcela výjimečný, nadprůměrný pilot s ocelovými nervy, kapitán, jenž se svěřený úkol snažil splnit za všech okolností. Sami Britové mu udělili velmi ceněný Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, DFC). Kromě toho obdržel rovněž čtyřikrát Československý válečný kříž, dvakrát Československou medaili Za chrabrost (a po své smrti ještě Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB) a britskou War Medal).

V listopadu 1942, po vylodění Spojenců v severní Africe, bylo několik vybraných osádek 138. peruti vysláno z Anglie do severní Afriky, aby zde posílily dopravní letectvo. V noci 10. prosince 1942 F/O Leo Anderle, DFC odstartoval z letiště u Káhiry k cestě na Maltu. Do své destinace však jeho Halifax Mk.II/1a W1002 (NF-Y) nikdy nedorazil. Příčiny zmizení letounu s celou osádkou i všemi cestujícími dosud nikdo neobjasnil.

Zdá se, že tento nepochybně schopný letec a statečný voják tak bezděčně unikl řešení nepříjemných občansko-právních potíží. Jeho velitel W/Cdr Ronald C. Hockey, DSO, DFC, totiž téměř padesát let po události v rozhovoru pro jeden český týdeník uvedl, že „… Anderle byl šikula. Po jeho smrti se nám přihlásilo šest jeho vdov s nároky na odškodné…“ *

* Novotný, B.: Ron C. Hockey. In. Aféra, Pardubice 21. července 1991. V jiném periodiku se uvádí praktiky totéž: „po jeho zmizení se šest anglických žen přihlásilo o vdovskou penzi.“ Kanadské listy, No 5-6, Vol. 23. květen-červen 1999, s. 4.