Život na Praze 14

METODĚJ ŠEBELA

sebelaPlk. i.m. METODĚJ ŠEBELA, DFC

Jedna z budoucích legend Třistajedenáctky, muž jenž u Bomber Command nalétal 42 a u Coastal Command dalších 15 bojových akcí, se narodil 23. ledna 1915 v obci Bílovice nad Svitavou v okrese Brno-venkov. Vyučil se sice elektromechanikem, ale podobně jako mnozí další mladí muži rychle podlehl vábení výšek a v aeroklubu absolvoval pilotní výcvik. Po odvodu v roce 1933 narukoval k letectvu, kde absolvoval výcvik pilota dvoumístných letounů. Za mobilizace působil u 8. pozorovací letky Leteckého pluku 2 Dr. E. Beneše na letištích Vyškov a Ivanovice na Hané. Létal tehdy na známých Letovech Š-328.

Jako četař délesloužící po okupaci vstoupil 1. července 1939 do řad právě zřízeného protektorátního vládního vojska, * což podobně jako další bývalí gážisté chápal spíše jako sociální opatření. Byl přidělen k pražskému 1. praporu, kam brali především muže vyšších postav, neboť prapor plnil funkci hradní stráže v Praze a v Lánech. ** „Hned od prvního okamžiku si však byl jist, že takovou uniformu dlouho nosit nebude,“ napíše později jeden z publicistů. „Hledal příležitost tak dlouho, až ji našel, a již ho kasárny vládního vojska neviděly.“ ***

* Vládní vojsko, vzniklé v červenci 1939, bylo symbolickou ozbrojenou složkou Protektorátu Čechy a Morava. Jeho zformování bylo vynuceno jednak požadavkem sociálního zabezpečení části gážistů rozpuštěné čs. armády, zčásti tak mělo alespoň formálně zakrýt skutečné postavení okupovaných českých zemí a budit tím zdání legitimity protektorátního režimu. Početní stav tohoto plně profesionálního sboru, byl poměrně stabilní. Na počátku roku 1944 dosáhl cifry 6935 vojáků z povolání a 250 občanských zaměstnanců. Vládní vojsko bylo vyzbrojeno jen symbolicky, lehkými zbraněmi, a odsouzeno víceméně k tomu, aby bylo pasívním a povolným nástrojem okupační moci. V květnu 1944 bylo 4978 příslušníků vládního vojska odesláno do horských oblastí Itálie, kde měli střežit železniční tratě, muniční sklady a další objekty před akcemi italských partyzánů. Poté, co jen do konce září 1944 celkem 734 mužů zběhlo k partyzánům (čímž vládní vojsko ztratilo 15 % svého stavu, a to i navzdory tomu, že některé prapory byly nasazeny v prostorech, kde přechod k partyzánům byl komplikovaný nebo zcela vyloučený), bylo vládní vojsko počátkem října odzbrojeno a z jeho zbytků byly zformovány pracovní jednotky, budující za bezútěšných životních podmínek v Itálii polní opevnění. Část příslušníků vládního vojska, která zůstala v českých zemích, se zapojila do Pražského povstání. Většina těch, jimž se podařilo přeběhnout k partyzánům, se přes Švýcarsko dostala do Velké Británie, kde vstoupila do čs. jednotek. K letectvu se dostalo celkem 64 bývalých vládních vojáků.

** Osobní věstník vládního vojska za rok 1940, č. 1. Za vyhledání informace je autor zavázán PaeDr. Jindřichovi Markovi.
*** Slípka, H. J.: Biskajská dramata, s. 35.

Z okupované vlasti uprchl jako jeden z posledních. Podle všeho se tak stalo 22. května 1940. Tímto datem byl totiž formálně propuštěn z vládního vojska „bez nároků na odpočivné platy“, což byla obvyklá formulace v případech, kdy příslušník vládního vojska zběhl. * Složitou cestou přes Slovensko a Maďarsko se dostal do Jugoslávie a 28. května 1940 byl na francouzském konzulátě v Bělehradě odveden do československé zahraniční armády. Následovala cesta přes Libanon do Palestiny a 29. června 1940 byl prezentován u československého pěšího pluku 4 ** v táboře Az Sumeirya. Vzhledem k tomu, že čet. Metoděj Šebela byl délesloužícím poddůstojníkem, byl určen zástupcem velitele 2. čety 1. roty. Pro letce zde však nebylo místo tím více, že letecké jednotky ve Velké Británii naopak po posilách volaly. Po odeslání jednotky do Gedery poblíž Tel Avivu byl tedy Šebela 10. září 1940 odeslán s malou skupinou dalších letců *** do Velké Británie. Ze Suezu vyrazili lodí Reina del Pacifico trasou přes Aden, Port Elizabeth, Kapské město, Freetown a Gibraltar; do Liverpoolu dorazili 25. října 1940. Následovalo odeslání do čs. leteckého depa ve Wilmslow, **** kde byl Metoděj Šebela do RAF VR přijat v hodnosti Sergeant. *****

* Osobní věstník vládního vojska za rok 1940, č. 3 (č.j. 4416/3. odd. 1940). Za vyhledání informace je autor zavázán PaeDr. Jindřichovi Markovi.
** Československý pěší pluk 4 (jemuž tehdy velel plk. pěch. Josef Koreš) byl integrální součástí 1. čs. divize ve Francii. Po francouzské kapitulaci a po navázání styku s britskými autoritami byl přeformován na Československý pěší prapor 11 – Východní (pplk. pěch. Karel Klapálek), jenž se později zúčastnil obrany Tobrúku.
*** Skupinu tvořilo sedm stíhacích pilotů, kteří předtím sloužili u stíhací skupiny GC I/7, nasazené v Sýrii. Po pádu Francie unikli do britské Palestiny a odtud se dostali k čs. pozemní jednotce na Středním východě.
**** Čs. letecké depo sídlilo od svého založení 2. srpna 1940 v Cosfordu, ale 20. prosince 1940 se přestěhovalo do Wilmslow; později bylo umístěno v St. Athanu a opět v Cosfordu.
***** VHA, fond kvalifikačních listin – M. Šebela.

Protože ze všech československých jednotek nejvíce po posilách volala 311. bombardovací peruť, byl 28. února 1941 přidělen do jejích řad * a zahájil u ní operační výcvik na dvoumotorových Wellingtonech Mk.IC. První operační let provedl – ještě jako druhý pilot – v noci 1. července 1941 a od 7. září téhož roku létal již jako kapitán. Svůj dvousethodinový operační turnus zakončil 31. ledna 1942. Představoval pro něj provedení 41 nočních bombardovacích náletů nad Německo a okupovaná území, z toho posledních 19 ve funkci kapitána letounu.

* VHA, ČSL-VB, sign. 1893/CIII-3b/1-78/342-346. Personal Occurence Reports 1941.

O tom, že patřil k těm nejlepším svědčí i to, že několikrát dokázal vyváznout z velmi kritických situací. Při návratu od Hannoveru, kde byl v noci 20. července 1941 vážně zasažen flakem, musel se svým Wellingtonem Mk.IC R1598 (KX-C) v mateřském East Wrethamu nouzově sedat „na břicho“. Totéž a ze stejného důvodu musel zopakovat v noci na 29. září 1941, kdy se strojem X3221 (KX-O) unikal od hořícího Hamburku. Bez podvozku přistál poblíž Stradishallu a i v tomto případě vyvázla osádka bez vážnější újmy. Při návratu od Mannheimu v noci 7. listopadu 1941 se dokázal ubránit útokům nočního stíhacího Messerschmittu Bf 110, který na něj zaútočil nad belgickým Roubaix.
Po odlétání „túry“ odešel Sgt Metoděj Šebela 8. dubna 1942 na předepsaný odpočinek, v jehož průběhu byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (P/O). Stal se pilotem u navigační školy 10. AOS ve skotském Dumfries. * Zde se v noci 30. května 1942 zúčastnil ještě jednoho náletu, na Kolín nad Rýnem, tedy první „tisícovky“, při jejíž realizaci musely vypomáhat i operačně výcvikové jednotky. Pilotoval tehdy Wellington v řadách 75. bombardovací peruti (New Zealand).

* VHA, ČSL-VB, sign. 1894/CIII-3b/1-99/347-353. Personal Occurence Reports 1942.

U 10. AOS (později přejmenována na 10. (O) AFU) sloužil F/O Metoděj Šebela plných deset měsíců, do 2. února 1943. * Tehdy se opět vrátil k Třistajedenáctce, která však nyní již působila v rámci Coastal Command a neoperovala East Wrethamu, ale z Talbenny. Aniž to tušil, čekalo jej dalších 15 bojových akcí, tentokráte nad široširými vlnami Atlantiku.

* VHA, ČSL-VB, sign. 1895/CIII-3b/1-167/354-364. Personal Occurence Reports 1943.

Určitě nejproslulejší z nich se stala akce, kterou podnikl 10. dubna 1943, tedy krátce po opětovném návratu do operací. Se svým Wellingtonem Mk.X HZ268 (Z) se tehdy zúčastnil útoku na italský blockade-runner Himalaya (6240 BRT), snažící se z přístavu Bordeaux proniknout do nitra Atlantiku, aby ze vzdáleného Japonska dopravil zpět strategicky důležité suroviny. O tom, jakou důležitost německé velení celé akci přikládalo, nejlépe svědčí skutečnost, že Himalayu na cestě do nitra Atlantiku doprovázelo celkem šest po zuby ozbrojených plavidel.

Námořní flak patřil k snad ještě obávanějším nežli ten pozemní a potvrdilo se to i nyní. Hned na počátku zteče Němci útočícímu Šebelovi vyřadili jeden motor, což bylo zcela legitimním důvodem k urychlenému opuštění místa boje. Šebela však – ke zděšení Němců, ale i ostatních druhů na palubě, ale i k nadšení nadřízených – v útoku pokračoval. Za tuto bezmála sebevražednou akci si vysloužil velice ceněný Záslužný letecký kříž (DFC).

„…Jakmile F/O Šebela spatřil svůj cíl, dostal se do prudkého a velmi přesného ohně protiletadlové palby jednoho z torpédoborců,“ pravilo se v citaci k jeho udělení. „Levý motor Šebelova letounu byl zasažen do karburátoru a magneta. S vyřazeným motorem a ohrožován mohutnou palbou nepřítele podnikl přesto F/O Šebela útok a z výšky 1800 stop úspěšně bombardoval svůj cíl. Ačkoli výsledky bombardování nemohly být pozorovány, je pravděpodobné, že loď zasáhl.

Útok byl proveden se skvělou velitelskou rozhodností, za mimořádně těžkých podmínek bez ohledu na nebezpečí vlastního života. Výkon zasluhuje plného uznání. Po útoku se pak F/O Šebela s těžce poškozeným strojem vrátil na mateřské letiště vzdálené 306 námořních mil, maje schopný pouze pravý motor stroje…
Jako kapitán letounu se F/O Šebela vždy ukázal jako obratný, statečný a ukázněný letec a je mimořádným příkladem všem podřízeným. Jako pilot a jako důstojník F/O Šebela stál vždy na vysoké úrovni ve své osádce i mezi členy celé peruti…“ *

* PRO, AIR 2/8969. XC23837. Citace k udělení DFC F/O Metoději Šebelovi.

Tolik tedy oficiální dokument. A jak vysvětlil svou akci přátelům? „Když jsem dostal ránu do motoru, uvědomil jsem si, že je se mnou i s celou osádkou konec, že skončíme v oceánu jako pastva pro ryby,“ vyprávěl po návratu. „Pamatuji se, že mne také napadlo, jak je to mizerné, že odejdeme ze světa, aniž jsme vlastně něco pořádného udělali. V tu chvíli jsem se rozhodl vletět s celou mašinou do té lodi a zapálit ji naším vlastním benzínem. Alespoň svým koncem jsem chtěl provést něco užitečného. Při tom to nebylo žádné bláznovství sebevraha, vím to zcela určitě, ale zcela chladnokrevné rozhodnutí s vyhraněným úmyslem.“ *

* Slípka, H. J.: Biskajská dramata. Praha 1945, s. 36.

Za přítomnosti inspektora československého letectva, A/V/M Karla Janouška, KCB, pak DFC Šebelovi 22. října 1943 osobně připnul na uniformu velitel 19. skupiny Coastal Command, A/V/M Brian E. Baker, CB, DSO, MC, AFC. Bílo-fialovou stužku zcela zaslouženého DFC však F/Lt Metoděj Šebela nenosil ani měsíc. Za řízením svého čtyřmotorového Liberatoru GR.Mk.V BZ872 (E) se se svou osádkou odpoutal z dráhy mateřské základny Beaulieu 17. listopadu 1943 pouhých sedm minut před půlnocí, ve 23.53 h. Úkolem byla obvyklá protiponorková hlídka nad Biskajským zálivem. Již se z ní nevrátil. Naposledy byl stroj ve spojení se zemí více než třináct hodin po startu, 18. listopadu 1943 ve 13.10 h. Signalizoval, že pro nedostatek paliva musí nouzově přistát a pak se odmlčel. * Navždycky.

* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 38 z 6. prosince 1943.

„Nikdo neví, co se s jeho letounem přihodilo“, píše válečný korespondent dlící tehdy u jednotky. „Hovořilo se jen o mimořádném množství německých stíhačů, kteří toho dne nad Biskajským zálivem létali. Snad některý z nich má Cyrdu na svědomí…“ *

* Slípka, H. J.: Biskajská dramata. s. 37.

O vojenských a leteckých kvalitách F/Lt Metoděje Šebely, DFC vypovídají i četná vyznamenání, která mu byla udělena. Za svou dlouhodobou a úspěšnou bojovou činnost byl vyznamenán třikrát Československým válečným křížem, dále Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), britská místa mu kromě již zmíněného DFC udělila ještě Air Crew Europe Star. *

* Kromě toho měl F/Lt Metoděj Šebela ještě nárok na čtyři kampaňová vyznamenání: The 1939-1943 Star, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. Šlo totiž o vyznamenání, která se udělovala obligatorně, tzv. za účast, což byla podmínka, kterou dotyčný splňoval. Většina z nich se však udělovala až po válce.

„F/Lt Metoděj Šebela, DFC, kterého kamarádi jinak neznali, než pod jménem Cyrda, dolétal na věky,“ napsal v jednom z nekrologů jeho přítel. „Čest jeho památce i celé jeho osádce. Byl jí jistě do posledního okamžiku vzorem. Vždyť i citace k Distinguished Flying Cross říkala: „… Jako kapitán letounu se vždy ukázal jako obratný, statečný a ukázněný letec a je mimořádným příkladem všem podřízeným. Jako pilot a jako důstojník stál vždy na vysoké úrovni ve své osádce i mezi členy celé perutě…“ Tato slova jsou výstižná a významná. Takový Cyrda BYL. O tom, jakým byl kamarádem mimo službu, není třeba psát. Každý jej máme určitým způsobem pěkně zapsaného v paměti i v srdci. Zůstane mezi námi nejen jako voják a letec, ale i jako nezapomenutelný kamarád.“ *

* Za Cyrdou. In. Zpravodaj tělocvičné jednoty československé bombardovací perutě č. 11/1943.