Humor je skvělý prostředek komunikace
Je speakerem a jedním ze zakládajících členů dnes již legendární Kapely the tap tap, která v polovině června roztančila i sídliště na Černém Mostě. Především je to ale neúnavný bojovník za zlepšení pozice hendikepovaných na trhu práce. Sám odmítá automatickou shovívavost vůči lidem s hendikepem a řešení vidí mimo jiné v černém humoru. „Když se můžeme společně zasmát nad drsnými vtipy, můžeme společně vyřešit i závažnější věci,“ říká usměvavý vozíčkář a hudebník Láďa Angelovič.
Žijete na Černém Mostě, kde bydlí celkem dost vozíčkářů… Co vám tu vyhovuje a co tu naopak chybí?
Samozřejmě nemůžu mluvit za všechny vozíčkáře. Mně se na Černém Mostě žije dobře. Metro je relativně blízko, samozřejmě podle toho, kde na „Čerňáku“ bydlíte. Terén je relativně kopcovitý,
což může způsobit problémy zejména lidem, kteří se pohybují na mechanickém vozíku. Úroveň služeb je dobrá. Jenom bych ocenil knihkupectví s bohatším výběrem knih, za kvalitní literaturou stále musím vyrážet do centra.
Zabýváte se aktivně řešením problémů s bariérami? Jak vnímáte přístup městské části k této problematice?
Jezdím na elektrickém invalidním vozíku, a co se týká pohybu v okolí mého bydliště, žádné výrazné problémy nepociťuji. Jen když více nasněží, to se situace dramaticky mění. Ovšem nejsem si jist, zda může městská část rychlost odklízení sněhu nějak ovlivnit, nebo je to věc řízená nějak centrálně.
Vnímáte i jiné bariéry než ty, řekněme, technické? Jaké to je ve skutečnosti třeba se sháněním práce?
Situace v dopravě se určitě zlepšuje. Ovšem k opravdovému zlomu podle mého názoru dojde, až bude povrchová doprava zcela bezbariérová. Na rozdíl od zpřístupnění všech stanic metra to považuji za finančně reálné. Bariéry na trhu práce tvoří jak zaměstnavatelé, tak sami lidé s hendikepem. Motivovaných lidí s hendikepem s náležitou kvalifikací je stále málo. To se snaží změnit náš vzdělávací projekt STUDEO, který s podporou evropských strukturálních fondů realizujeme v Jedličkově ústavu. Cílem je prostřednictvím kvalitního vzdělání zvýšit šance hendikepovaných uplatnit se na trhu práce.
Pojďme k muzice. Dosáhli jste s kapelou toho, co bylo u zrodu celé myšlenky The Tap Tap?
Vzhledem k tomu, že jsme začínali jako volnočasová aktivita (kroužek) pro studenty vzdělávající se v Jedličkově ústavu, žádné velké plány jsme na začátku neměli. Nyní je naším velkým snem přesunout náš vzdělávací projekt STUDEO do nové budovy, která by měla vzniknout jako dostavba Jedličkova ústavu. Na realizaci tohoto projektu sháníme peníze prostřednictvím celonárodní sbírky v rámci turné TAP TAP NAČERNO.
Jak vlastně vznikl nápad „načerno“? Myslíte, že tato kombinace může být cestou k integraci hendikepovaných?
Ta základní idea napadla kapelníka Šimona Ornesta a našeho grafika Honzu Augustu. Humor, kterým se v kapele častujeme, je někdy velmi černý, podobně jako humor časopisu SORRY. A protože víme, že humor je skvělý prostředek komunikace, rozhodli jsme se podpořit naši celonárodní sbírku právě putovní výstavou černého humoru. Jde o vtipy o lidech s hendikepem, které jsou mnohdy dost drsné, a jejich autory jsou právě tvůrci ze SORRY.
Dnes už patříte mezi známé tváře, stává se vám, že vás sousedé z okolí zdraví?
Ano, stává se to. A je to důkaz toho, že to, co v Tap Tapu děláme, děláme dobře.
Kde s kapelou zkoušíte a kolik času vám Tap Tap zabírá? Jaké máte s kapelou plány do budoucna?
Zkoušíme dvakrát týdně v domově mládeže Tap v Jedličkově ústavu. Já mám určitou úlevu, abych zvládal skloubit Tap Tap a školu. Jinak musím říct, že když se nahromadí koncerty, je to full-time job.
Jak se vám hrálo na plechárně, pár minut od domova? Jak vnímáte tento prostor jako takový?
Je skvělé, když lidé, kteří nežijí zrovna někde v centru, mají možnost zajít si i někam jinam než do „nákupáku“.
Co vy osobně cítíte z pojmů, jako je integrace, ze současného přístupu společnosti k hendikepovaným?
Integrace je jistě dobrá věc, ale je potřeba dobře zhodnotit, jaký druh integrace je pro koho vhodný. Umístění žáka s hendikepem do normální školy ještě neznamená jeho integraci. Integrace předpokládá plné zapojení do kolektivu. To vám jen bezbariérová budova nezajistí.
Jaké jsou skutečné potřeby vozíčkáře v Praze?
Dvě věci: kompletně bezbariérová doprava, tedy zejména ta povrchová, a lépe přístupné budovy úřadů a dalších institucí a třeba i knihoven a podobně. Pak budu v klidu.