Pamětní kniha obce Keje a Hostavic (1894-1977) založena 1894, zápisy dopsány později zpětně.

Rejstřík knihy první

První kniha pamětní obce Keje-Hostavice byla pořízena v roce 1894, ale čtyřicet čtyři let ležela s bohatě ilustrovaným úvodem zapomenuta a nepovšimnuta. Zaznamenává období let dávných až po rok 1977.

Zápis pokračuje až vepsáním úvodního slova dne 14. února 1938, prvního obecního kronikáře Rudolfa Tučka, učitele na měšťanské škole v Kyjích, který zpětně dopisuje podle archivních materiálů veškeré události zameškaných čtyřiceti let i historii daleko do dávné minulosti a bylo jím popsáno čtyři sta třicet stran. Rudolf Tuček působil na škole od roku 1935 a jeho zpracování kroniky je profesionální. Dodržuje povinnou úpravu: okraje, nadpisy i okrajové poznámky. Je to milé a přehledné čtení, vhodné pro badatelské pátrání. Náhle jeho písmo končí, neboť kronikář Rudolf Tuček se stává ředitelem školy v Davli.

Kronikářskou štafetu přebírá nový nový kronikář Jan Windsor, občan z Jahodnice. Od strany 431-468 popisuje léta 1938 až 1945 opět reprospektivním zápisem, neboť za II. světové války 20. století, přesně na podzim roku 1940 bylo okupanty nařízeno všem obcím, aby uložily obecní kroniky na okresních úřadech. Vedení obce rozhodlo raději kroniku ukrýt a neodevzdávat ji. Kronika byla uschována v soukromí u prvního kronikáře v Davli. Z Davle byla převezena železnicí 9. října 1940 panem Windsorem a nahlášena jako ztráta pro nezbytnost opětovného urgování okresního úřadu. Po dobu války byla ukryta v domě pana Windsora. Zápisy nepokračovaly za války, protože měly býti vedeny v duchu německé ideologie. A události byly dodatečně dopisovány až do leteckých náletů západních spojenců nad obcí Kyje. Tyto tři letecké nálety měly za následek nejen materiální škody, ale i lidské oběti.

Opět patnáct let od leteckých náletů kronika mlčí a teprve v roce 1960 se ujímá zápisů Alois Hnízdo, aby novými kapitolami období let 1945-1960 na stranách 469 až 517 zobrazil dobu, jež se hluboko vtiskla do našeho života. Nový kronikář stal před problémem, kde hledat prameny ke zpětnému dopsání. Zachovalo se jen málo archivních dokumentů a některé z nich byly ještě málo hodnověrné. Zápis do kroniky poté zapisuje Karel Šampalík.
Období let 1960 až 1967 na stranách pět set osmnáct a pět set třicet devět zachycují noví kronikáři paní Libuše Kaisrlíková, (legendární učitelka ze základní školy v Kyjích); Antonín Koula a Vladimír Šebík. Na těchto stranách je doplněn dovětek, že Karel Šampalík zemřel 24. června 1971 ve věku šedesáti osmi let a Alois Hnízdo 12. května 1972 ve věku osmdesát jedna let.

Dalším vedením kroniky byla pověřena Jana Pavlíčková z Kyjí, která sepisuje na stranách 540 až 573 zápisy z let 1968-1969; 1970-1973, 1974, 1975-1976, 1977. První pamětní kniha je uzavřena až stranou 573.

Byla dopsána jen do poloviny, neboť v roce 1995 byla založena nová.

Zápisy z roku 1977 pokračují v druhé pamětní knize, která pokračuje až do roku 1994 a je dopsána jen do poloviny, neboť ke vzniku městské části Praha 14 byla založena nová. V kronikářské práci se vystřídaly jen dvě kronikářky.

První z nich Jana Pavlíčková z Kyjí zachycuje období let 1977 až 1985 na stranách od jedné až ke straně osmdesát tři (rok 1977 na stranách 1-20; období let 1977-1981 na stranách 21 až 33; 1982-1983 na stranách 54-62; rok 1984 na stranách 63-72; a rok 1985 na stranách 73-83) a Věra Kolářová zaznamenala období let 1986-1994 na stranách od osmdesát čtyři až sto dvacet (období let 1986-1989 na stranách 84-113, 1990-1994 na stranách 114-120).

Nebyl jmenován kronikář, jen se zapisovaly záznamy pod vedením Eugenie Čechové, odbor kultury (1995 – 2002),  rok 2003 -nezpracován.

Přepisy podkladů provedli:

Dagmar Holubová     1-25
Ing. Miloš Rehberger 25-91

Třetí kniha zaznamenává na devadesáti jedna stranách období let 1995-2002. Úvodní část nakreslil Jan Pláteník, kronikář ze Štěrbohol. Od roku 1995-2002 byla kronika v péči na odboru kultury a občanských záležitostí. Texty sesbírala Eugenie Čechová, vedoucí tehdejšího odboru kultury. Přepisy podkladů provedla Dagmar Holubová, výtvarnice z Prahy 5 (strany 1-25) a Ing. Miloš Rehberger z Kyjí (strany 25-91). Zápis z roku 2003 chybí – bude dopsán zpětně. V kronice chybí klasické číslování stran, nadpisy i okrajové poznámky – očíslování bylo doplněno v roce 2004 obyčejnou tužkou, neboť v druhé části je text zapsán bez standardního orámování.

8. Renáta Rudolfová 2004 – 2011

O kronikářce (doc, 36KB) 9. Bc. Tereza Střelbová od roku 2012

Jaké byly Kyjské listy a jak je to s časopisem Listy Prahy 14?

Možná vás někdy napadlo, když jste listovali současnou podobou našeho periodika, jaká byla vlastně podoba předchůdců, dnešní radniční Čtrnáctky a časopisu FRNK a kdo se na jejich výrobě podílel. Jaký byl náklad a jak se distribuovali? Provedeme si takový malý historický exkurz do dávných i nedávných dob. Starousedlíkům se v podvědomí zapsal časopis pod názvem Kyjské listy či Kyjský zpravodaj, Listy Prahy 14. Jak to vlastně bylo? Tuto otázku se pokusíme společně rozluštit a zodpovědět.
Rádi zaznamenáme vaše vzpomínání na mnoho osobností, které si tímto vyprávěním dovolíme připomenout.

První časopis, který máme v rodinném archivu k dispozici, se jmenoval Kyjský zpravodaj. Poté následovaly Kyjské listy a Listy Prahy 14.

Tento časopis vycházel patrně jako měsíčník někdy od 60. let 20. století až do roku 1992. Čtenář si časopis mohl koupit za tehdejších padesát haléřů československých a byl formátu A4 a napsaný na psacím stroji. Poté byly údaje doplněny o drobné kresby a dále rozmnoženy i v konečné fázi byl časopis zcela jednoduše „secvaknutý“ kancelářskou sešívačkou. Vydávala ho školská a kulturní komise z pověření Místního výboru komunistické strany Československa, Národní fronty a Místního národního výboru Praha-Kyje.

Vedoucím redaktorem byl Josef Tlustý, na grafické úpravě se podílel Vladimír Šebík. Vedoucím redakční rady byla Jana Pavlíčková a jejími dalšími členy byli Miroslav Holub, Libuše Kaisrlíková (vynikající a legendární učitelka kyjské školy, přítelkyně), J. Havlová, Jan Šorčík, V. Navrátil, Alois Hnízdo, Věra Hůlová, Jiří Černický, Věra Roučová (ryzí člověk, bohužel již není mezi námi), J. Kepka, p. Zítková. Obětavým spolupracovníkem byl pan Antoš z Jiráskovy čtvrti, vedoucí komunálního knihařství, který ochotně připravoval papír pro časopis. Čtenáři si u něj mohli nechat svázat všechna čísla Kyjského zpravodaje. V devátém čísle Kyjského zpravodaje, které vyšlo v září roku 1963 vedoucí redaktor Josef Tlustý bilancuje v úvodním článku nazvaném Malé jubileum, neboť časopis byl veřejností vlídně a se zájmem přijat kyjskou veřejností. Nejoblíbenějšími články byly výňatky z Kroniky obce Keje a reportérovi Kyjských listů osm z deseti dotázaných odpovědělo, že Kyjský zpravodaj čte pravidelně a také že dostávají všechna čísla včas, dva zbylí čtou je jen příležitostně. Na další dotaz, zda se jim časopis líbí a co nejvíce odpovídají respondenti.

Nejvíce se líbí články: O kronice a mužům sport (prý by ho mělo být více). A co nejvíce chybí místní zprávy, krátké informace o podnicích, chybí vtipy, zajímavosti i osobní zprávy. Též se řešily i stížnosti na distribuci časopisu. Z ročníku roku 1963 mám v archivu mimořádné číslo, č. 1-3, 6, 9, 12 a z roku 1964 č. 1, 5, 6, 6-7, 9 a z roku 1965 č. 1 až 2. Časopisy jsou postupně doplňovány, podle toho, jak se objeví u známých a přátel.

Další archivní materiály jsou mi dostupné až od roku 1975, kdy byla šéfredaktorkou Ing. Jindra Mikulíčková z Hutí, časopis vycházel nepravidelně dvakrát ročně. Z tiráže časopisu objevuji jména Karla Nováka, Václava Navrátil, Václava Sládka, Jiřího Hubače (spisovatel a dramaturg), Dr. Jiřího Urbance, Stanislavu Kubištovou, Miladu Prchlíkovou a Stanislava Pavlíka (autora Síně tradic v kyjském kulturním domě v Kyjích). Díky spolupráci mnoha lidmi byly dochovány téměř kompletní ročníky časopisu rodinném archívu. Kyjský zpravodaj v tomto zastoupení vycházel až do roku 1992 do prvního čísla, kdy ho po parlamentních volbách v roce 1992 začal vydávat Místní úřad Praha-Kyje. A od druhého čísla se stává regionálním občasníkem nazvaným Kyjské listy.

Vycházejí až do konce roku 1994. Šefredaktorkou byla jmenována Eugenie Čechová a redakční rada pracovala ve složení Ing. Gita Kalinová, Vladislav Chvalina, Olga Wasserbauerová, Judr. Jana Bašná, Josef Kutmon. V rodinném archivu se také dochovala snad kompletní řada jednotlivých ročníků.

Listy Prahy 14 začaly vycházet od roku 1995 a vydávala je městská část Praha 14 až do konce roku 2011. U zrodu časopisu byl šéfredaktor Mgr. Jaroslav Šmíd i představitelé MČ Praha 14 (střídající se v průběhu volebních období) a od května roku 1995 i má „maličkost“. Podoba i rozsah časopisu se měnily v průběhu dlouhých šestnácti let, co se týče kvality, obsahu i zaměření. V časopise vycházely hodně oblíbené a čtenářsky vyhledávané Vlastivědné knihovničky, články o kulturních osobnostech atd. Bylo mnoho nápadů, z nichž se některé realizovaly. Dalo by se, o nás všech, říci, že „srdce patřilo Praze 14“ a o ukončení se píše opravdu po těch letech s jistou nostalgií a slzou v oku. V roce 2008 byla redakce převedena pod nově vzniklou příspěvkovou organizaci KVIZ Praha 14, kde působila až do konce roku 2011, kdy byla z organizačních důvodů příspěvkové organizaci tato činnost ukončena, aby mohl vzniknout nový radniční časopis Čtrnáctka.

Redakční tým Listů Prahy 14: Mgr. Jaroslav Šmíd působil zde od roku 1995 až do ledna 2011. Zbývajícím třem redaktorům byla činnost ukončena k 31. 12. 2011: Renáta Rudolfová působící od roku 1995, Mgr. Pavel Vokurka od roku 2004, Mgr. Alena Veselá od roku 2005. Nerada bych opomenula i bývalou kolegyni Mgr. Věru Štemberovou. A bývalé kolegy z kultury: paní Eugenii Čechovou, Marcelu Pavlíčkovou, Mgr. Miroslav Tuščáka a Jitku Klimešovou.

V roce 1998 vyšla kniha, se zaměřením na historii, Praha 14 v zrcadle času. V roce 2005 vyšlo zvláštní vydání Listů, u příležitosti stejnojmenné výstavy, Letci v názvech ulic Černého Mostu. A od dva roky později Tři jubilea Hloubětína. V roce 2008 byla vydána publikace Praha 14 ve fotografii. V roce 2009 doplněné a rozšířené vydání knihy Letci v názvech ulic Černého Mostu.

Renáta Rudolfová
bývalá kronikářka

Jiří Hubač (*27. 8. 1929 Satalice, †27.9.2011 Kyje)

Přední český dramatik a spisovatel, televizní a filmový scenárista

Zemřel Jiří Hubač, král české scenáristiky

27. září 2011 skonal ve věku 82 let v pražské motolské nemocnici scenárista a dramaturg Jiří Hubač, satalický rodák a kyjský patriot. Jiřího Hubače nejvíce proslavily televizní seriály Dobrá voda a Sanitka. Odchod tak významné osobnosti je bolestnou ztrátou pro českou kulturu.

Jiří Hubač v Kyjích prožil své dětství a zůstal jim věrný napořád. Dramatická tvorba Jiřího Hubače byla nadčasová a s mistrovsky vypracovanou a skrytou myšlenkou. Jeho postavy byly ztvárňovány s filozofickým nadhledem i se znalostí lidských povah i chování v mnoha dějinných etapách.

Smrt Jiřího Hubače se mne dotkla i osobně, neboť jsem měla možnost i čest se setkat s „Mistrem“ od roku 1995 mnohokrát. Naposledy pak v říjnu minulého roku. Hovořili jsme o zdánlivě obyčejných věcech, o Kyjích dávných a historických, o kultuře, o politice.

Jsem kyjskou rodačkou a pana Hubače jsem znala od dětství. Ráda jsem ho vídala na pravidelných procházkách s pejskem. Udivovala mne aristokratická a elegantní chůze s lehkou nadčasovostí a skrytou moudrostí. Při každém setkání byl milý a otevřený k dialogu i k naslouchání. Věřte, že zůstaly mi báječné vzpomínky.

A jak řekl krásně režisér Jiří Strach: „Lidem s tak vřelým a moudrým srdcem je totiž nebeská brána otevřená dokořán.“ S něžnou vzpomínkou a hlubokou úctou Renáta Rudolfová

Jiří Hubač v Kyjích prožil své dětství i mladí a zůstal jim věrný až do své smrti.

Pro městskou část Prahy 14 je ctí mít na svém území významného občana, z jehož pera vznikají nezapomenutelná díla českého literárního i filmového fondu. Dramatická tvorba Jiřího Hubače je nadčasová s mistrovsky vypracovanou a skrytou myšlenkou. Jeho postavy jsou ztvárňovány s filozofickým nadhledem i se znalostí lidských povah i chování v mnoha dějinných etapách. Hlavní hrdinové jsou z masa a kostí. Není podstatné, zda jde o obyčejného člověka či o skutečnou postavu z historie, v jeho podání jsou to opravdoví lidé s klady i zápory. Jejich příběh vypovídá o době, v níž žijí a pečlivému pozorovateli ukazují názornou cestu k poznání.

Vystudoval střední průmyslovou školu. Po studiích onemocněl. Několikaletá choroba a dlouhodobý pobyt v nemocnici ho silně ovlivnily a inspirovaly k literární tvorbě. Po svém vyléčení prošel řadou zaměstnání. Pracoval jako konstruktér, dokumentátor a redaktor. V roce 1961 nastoupil do Čs. televize jako autor a dramaturg. V rámci normalizačních čistek byl v roce 1974 z Československé televize z politických důvodů propuštěn. Od té doby působí jako spisovatel ve svobodném povolání.

Ze vzpomínek Jiřího Hubače:

(Praha 14 v zrcadle času (1998), v kapitole Malá galerie osobností )

Krajina dětství

Snad to byly hezké vzpomínky na šťastné dětství a mládí, které moje maminka prožívala v tehdejších Kejích, kde její otec, můj dědeček, působil před 1. světovou válkou a za války jako šafář na místním velkostatku, že se rozhodla v roce 1936 znova vrátit už s rodinou, s dvěma dětmi, do míst, které tak dobře znala.

Říká se, že ať žijeme jakkoliv dlouho, těch prvních deset let je nejdelší a často i nejdůležitější částí našeho života. A já si myslím, že je to pravda. Když jsem byl malý chlapec, dny byly dlouhé a čas nekonečný, protože minulost ještě nebyla ničím a budoucnost neexistovala, neboť jí patřil nanejvýš příští den. Jsou období mého života, kdy si jen s obtížemi vybavuji místa, lidi a události v běhu prchajících let, zatímco z toho krátkého dlouhého období dětství zůstaly navždy v mé paměti všechny tváře, jména, všední příhody a banality, vybavuje se mi každý detail našeho bytu, domu, naší ulice v obci na okraji Prahy, kde jsem v tehdejší Masarykově čtvrti vyrůstal. Bylo to v době, kdy lidé měli k sobě blíž, kdy věci měly svůj pevný řád, kdy každý měl svůj svět a v něm své pevné místo. Ať už to byl flašinetář pan Vopička, který den co den na stráni pod hájem vítal příchozí svou tklivou melodií, cukrářka paní Čechová, která nám prodávala za dvacetník ex-šuměnky a barevná mejdlíčka, mladá růžolící mlékařka s bernardýnem, táhnoucím vozík s bandaskami mléka, zmrzlinář pan Masluk, jehož veselé zvonění nás pravidelně svolávalo k jeho bílému vozíku s nablýskanými mosaznými čepicemi, tulák zvaný Ahoj zlaté děti, který obcházel hospody s plechovkou od okurek pro pivní slivky a který se nikdy nerozzlobil, když jsme se mu posmívali, a jen se smál, protože jsme byly jeho zlatými dětmi, jednoruký správce v hloubětínském kině Invalidů, který v nás svou umělou rukou budil obdiv i strach, nebo konečně farář doktor Ešner, laskavý důstojný pán, který se zlobil, jen když jsme zapomínali šlapat na kůru na varhany. I já jsem měl v tom krásném bezčasí svůj svět. U studánky svůj strom, svou tajnou skrýš, svá oblíbená místa: hloubětínský lesík, aloisovskou skálu, Čihadla s višňovkou, Rokytku, Kyjský rybník, pískovcové jeskyně na Hutích, kde jsme se svíčkami v hrncích, pod vedením starších kamarádů, skládali zkoušku odvahy tím, že jsme došli až k soše vytesaného indiána na konci nejdelší chodby.

Hodně jsem v životě poznal a zažil, hodně přečetl a hodně zapomněl. Ale dodnes umím písničky, které jsme tenkrát s kluky zpívali, dodnes pamatuji jména všech kamarádů, učitelů naší školy, obchodníků pana Žabky, Vašáka, Bradáče, dodnes mi každý i bezvýznamný detail navždy utkvěl v paměti.

Snad je to vzpomínkový optimismus, ale z pohledu mého dětství si pamatuji jen horká slunečná léta, dlouhé bílé zimy, kdy Kyjský rybník zamrzal už začátkem prosince a led vydržel často až do začátku března, hokejové zápasy, ale i rychlobruslařské soutěže a dokonce i závody plochodrážních motocyklů, stejně tak nemohu trochu nostalgicky nevzpomenout na závody v běhu a na koloběžkách, které jsme pořádali na státní českobrodské silnici, která se dnes nedá skoro přejít, ale tenkrát po ní přejelo jen pár automobilů za den.

Měl bych asi vzpomenout také na léta, která jsem tady v tom místě, kde se čas nezastavil, i později prožil, na dobu okupace, revoluce, na časy skautingu, Sokola, ochotnického divadla U Knotků, na dobu temna a nové naděje, ale pro mne zůstává zmizelá krajina dětství tím kouzelným místem, kde se rodil můj svět, v němž vládla slušnost, poctivost a tolerance, kde platily pravdy a zásady, které se staly trvalou součástí mého života i měřítkem mé spisovatelské práce.

Jiří Hubač

Původní TV hry a TV scénáře:

• 1963 – Zítra a pozítří
• 1968 – Raport
• 1969 – Pasiáns
• 1971 – Dlouhý podzimní den
• 1975 – Lístek do památníku
• 1976 – Ikarův pád
• 1979 – Mapa zámořských objevů
• 1981 – Nezralé maliny
• 1982 – Mezičas
• 1984 – Tažní ptáci
• 1987 – Studentská balada
• 1990 – Podezření
• 1991 – Milostivé léto, Hřbitov pro cizince
• 1993 – Zámek v Čechách
• 1999 – Velký případ
• 2001 – Falešné obvinění
• 2007 – Hodina klavíru

Televizní seriály:

• 1979 – Útěk ze zlaté země (podle J. Londona)
• 1983 – Dobrá voda
• 1984 – Sanitka

Filmové scénáře:

• 1994 – Učitel tance
• 1995 – Fany
• 1999 – Všichni moji blízcí
• 2001 – Babí léto

Divadelní hry:

• 1974 – Král Krysa (podle J. Clavella)
• 1980 – Dům na nebesích
• 1984- Stará dobrá kapela
• 1986 – Generálka
• 1988 – Modrý pavilon
• 1997 – Hostina u Petronia
• 2000 – Johanka z Arku (libreto)

Próza:

1965 – Neděle s Bardotovou (román)

Tuzemská ocenění:

Za svou autorskou činnost a celoživotní přínos českému filmu a televizi byl vyznamenán cenou Vladimíra Vančury, dvěma Trilobity Filmového a televizního svazu, Českým lvem (Babí léto) a uvedením do televizní Dvorany slávy.

Mezinárodní ceny:

• Lístek do památníku -Hlavní cena MTV (Mezinárodní tv festival) – Sofia
• Dlouhý podzimní den – Hlavní cena MTV – Praha
• Ikarův pád – Cena UNDA MTV – Monte Carlo
• Nezralé maliny – Hlavní cena MTV – Praha
• Tažní ptáci – Cena UNDA, Cena UNESCO, Zlatá nymfa MTV – Monte Carlo
• Hřbitov pro cizince – PRIX EUROPE – (nejlepší hra Evropy) -Reykjavik
• Všichni moji blízcí – Grand Prix Mezinárodní filmový festival – Sedona (USA), Audience Awards – Palm Springs, Audience Awards – Washington, Special Prize – Troia (Portugalsko)
• Babí léto –  US. Commedy Arts Festival  (nejlepší zahraniční film) – Washington, Audince Awards – Cleveland, Special Prize -Mezinárodní film. festival – Toronto

Citáty:

„Skoro všechno, co člověk v životě koná, je vlastně marné úsilí zastavit čas, vyrýt stopu a zanechat znamení v paměti světa, který tak snadno a rychle zapomíná.“

„Člověk začne chápat život, teprve když začne myslet na smrt.“

„Každý z vás znamená naději. Když ne pro lidstvo, třeba jen pro jediného člověka.“

Jiří Hubač

Luděk Nešleha (*1. 9. 1945)

Herec

Luděk Nešleha se narodil 1. září 1945. Původně absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou, ale pak jeho další kroky směřovaly na DAMU, kde v roce 1967 dokončil studium herectví. Na DAMU byla jeho hlavním pedagogem Vlasta Fabiánová a vedoucím ročníku Vítězslav Vejražka.

Ještě jako student souběžně účinkoval na jevišti Divadla Za branou (1965-1967), kde hrál v představeních Kočka na kolejích nebo Maškary z Ostende. V této době také nasbíral první zkušenosti před filmovou kamerou a jako voják se mihnul ve filmu KAŽDÝ MLADÝ MUŽ (1965). V roce 1967 odešel Luděk Nešleha na delší dobu z Prahy, prvních pět let strávil v Divadle Vítězného února v Hradci Králové (1967-1972), V té době byla pro Luďka Nešlehu zajímavou filmovou rolí postava mladého vraha Fojta v kriminálce PO STOPÁCH KRVE (1969). V letech 1972-1981 působil Nešleha v Divadle Antonína Dvořáka v Příbrami a tady na něj čekaly velké herecké úkoly například ve hrách Strakonický dudák, Měsíc nad řekou, Višňový sad, Marie Stuartovna, Úklady a láska, Čert na zemi. V menších rolích se objevil v několika filmech, z těch známějších připomeňme sci-fi komedii ZÍTRA VSTANU A OPAŘÍM SE ČAJEM (1977), větší příležitost dostal ve filmu PROFESOŘI ZA ŠKOLOU (1975), objevil se také v několika televizních seriálech (např. JANA EYROVÁ, 1972; ARABELA, 1980).

Počátkem osmdesátých let přešel Luděk Nešleha na jinou scénu ve středních Čechách. Na dalších jedenáct let zakotvil v Městském oblastním divadle v Kolíně (1981-1992). Také na této regionální scéně našel bohaté uplatnění, především v komediálním repertoáru z pera českých i světových klasiků (např. Poprask na laguně, Harián z Římsů, Jak přišla basa do nebe,  Figarova svatba, Mnoho povyku pro nic, Komedie plná omylů, Černí baroni).

V roce 1992 odešel Luděk Nešleha ze stálého pracovního úvazku a dalších pět let působil na volné noze. Pohostinsky spolupracoval s divadly, kde již předtím hrál (Příbram, Hradec Králové), a jako stálý host  se objevoval v  divadle na Kladně.

V roce 1997 nastoupil do stálého angažmá v Divadle pod Palmovkou, kde dnes, po odchodu do důchodu v roce 2009, působí jako stálý host.  Z řady her, v nichž zde vystupoval, připomeňme klasické kusy jako Caligula, Zdravý nemocný, Miláček, Figarova svatba nebo Cyrano z Bergeracu, z moderny je to pak například Kočka na rozpálené plechové střeše nebo muzikál Sliby chyby. V současném repertoáru Divadla pod Palmovkou ho můžeme shlédnout  ve hře Roberta Bolta: Ať žije královna! v roli De Quadry a v nově nastudovaném Cyranovi z Bergeracu.

Luděk Nešleha také spolupracuje s televizí, účinkuje ale i v rozhlase, pro nevidomé namluvil řadu knih a angažuje se také v občanském sdružení profesionálních umělců Petrklíč současné době v inscenacích  Noemovo dítě a Legenda o Veronice. Pro Petrklíč bylo stálou základnou divadlo Miriam v Praze 10, které však na letošní rok nedostalo grant.

Herecká filmografie

• 2009    Doktor od Jezera hrochů (film)
• 2008     Ordinace v růžové zahradě (TV seriál)
• 2006    Ro(c)k podvraťáků  (film)
• 2005    Ordinace v růžové zahradě (TV seriál), Poslední sezóna (TV seriál)
• 2004    Když chcípne pes (TV film), Revizor (TV inscenace)
• 2001     Otec neznámý aneb Cesta do hlubin duše výstrojního náčelníka (TV film)
• 2000    Zdivočelá země II. (TV seriál)
• 1999     Specialita šéfkuchaře (TV inscenace)
• 1995     Život na zámku (TV seriál), Muž v pozadí- Fouche (TV seriál), Padělatel (francouzský film)
• 1994     Hřích pro diváky detektivek (TV seriál), O arabském hvězdopravci  (TV inscenace)
• 1993     Zánik domu Fusherů  (TV film),
• 1992     Mladý Indiana Jones (TV seriál), Přítelkyně z domu smutku (TV seriál), Pohádka o prolhaném království (TV inscenace)
• 1991     Co teď a co potom (TV seriál), Klauni a vlastenci (TV film), Maigretův první případ (TV inscenace)
• 1990    Trojlístek – Smrt barona Gandary (TV inscenace), Kučírek versus Kučírek (TV inscenace)
• 1988    Bankovní dům Daubner  (TV inscenace), Šperky a hrobničky (TV inscenace), My se vlka nebojíme (TV inscenace)
• 1987     Ohňostroj v Aspern (TV film), Poslední kapitulace (TV film)
• 1986     Chobotnice z II. patra (TV seriál)
• 1982     Malý pitaval z velkého města (TV seriál)
• 1984     Malostranské povídky- Doktor kazisvět (TV seriál)
• 1981      Pozor, vizita! (film), Píseň nemilovaného (francouzský film), Nemocnice na kraji města II. (TV seriál)
• 1980     Arabela (TV seriál)
• 1979     Plechová kavalérie (TV seriál)
• 1977     Zítra vstanu a opařím se čajem (film)
• 1975     Profesoři za školou (film)
• 1975     Tam, kde hnízdí čápi (film)
• 1974     Dvacátý devátý (film)
• 1974     Noc oranžových ohňů (film)
• 1973     Zločin v Modré hvězdě (film)
• 1972     Jana Eyrová (TV seriál)
• 1969     Po stopách krve (film)
• 1967     Dívka a smrt (TV inscenace)
• 1966     Kacafírek (TV inscenace)
• 1965     Každý mladý muž (film), Úsměvy mistrů – John (TV inscenace)