Aktuální trendy v oblasti práce s ohroženými rodinami a dětmi

Autorka: Ivana Štefková, ředitelka

Ve čtvrtek 5. listopadu proběhla v kulturním domě v pražských Kyjích mezinárodní konference Ohrožená rodina, ohrožené dítě, kterou finančně podpořil Magistrát hl. m. Prahy a MČ Praha 14. Cílem akce bylo představit dobrou praxi a nové trendy v oblasti práce s ohroženými rodinami a dětmi. Dopoledne bylo věnováno přednáškám, odpoledne workshopům, které byly hojně navštěvované. Velký ohlas měl příspěvek o terénní sociální práci na školách, kterou realizuje nízkoprahový klub
a terénní program HoPo v Horních Počernicích. Hlavním hostem konference byl americký transpersonální psycholog Bret Stephenson, který se ve své praxi dlouhodobě zaměřuje na práci s rizikovou mládeží a který poukazuje na absenci přechodových rituálů v dnešní době. Právě práci Breta Stephsona si více přiblížíme prostřednictvím rozhovoru, který s ním vedli J. Kratochvíl a Z. Brodilová.

Děti, se kterými pracujete, podle vás nahrazují přechodové rituály rizikovým chováním. Co je v současné době ohrožuje nejvíc?

To, co dřív mladým lidem poskytovaly a umožňovaly přechodové rituály, dnes bylo v Americe nahrazeno gangy. Je to skutečně masivní problém, kvůli kterému zbytečně každý rok umírají desetitisíce dětí a další desetitisíce jsou zavírány do ústavů. Vezměte si, že jen v Kalifornii je nyní zavřených dvacet tisíc mladistvých delikventů, a to je jen jeden stát z padesáti. Navíc proti minulosti se s problémem mladistvých gangů potýkají nejen velkoměsta, ale i malá městečka. Máte třeba obec se šesti sty obyvateli, v níž proti sobě bojují dva gangy. Žádné ghetto, žádná velká kriminalita, jen jedno fotbalové hřiště a žádný jiný důvod než ten, že je to cool.

Čím je členství v gangu pro mladé lidi atraktivní?

Děti potřebují být zasvěcené staršími. Je to přirozená lidská věc, jenže chování, na které narazí u starších v gangu, to, co musí sami „dokázat“, aby byly přijaty, je skutečně ohrožující. Fakt, že jste dospělí, silní a cool tam předvádíte braním drog, rizikovým stylem řízení, kdy záměně balancujete na hranici života a smrti, spaním na ulici a napodobováním dalších věcí, které dělají starší. V určitém věku začnou mít mladí chuť vstoupit do světa dospělých. Stejně jako oni chtějí činit vlastní rozhodnutí, mít sex, kouřit, vydělat peníze, ale to, co slyší od společnosti, je: „musíš ještě pár let počkat“. Jenže oni čekat nechtějí. A zároveň se jim nabízí moderní způsoby sebeiniciace – nejsou to jen gangy, ale taky školní šikana nebo třeba různé vstupní „rituály“, kterými jsou pověstné některé americké vysokoškolské koleje. Silnějším, tvrdším a vyspělejším vás tam učiní ponižování druhých.

Mluvíte o propasti, kterou vytvořila civilizace. Může společnost mladým mužům v současnosti ještě nějaké přechodové rituály poskytnout, aniž by je ohrozila?

My s dětmi děláme především zážitkovou terapii, jsme hodně v přírodě. Přechodové rituály ale mohou fungovat pouze tehdy, když jsou akceptovány celým společenstvím. Pokud dítě projde nějakým formativním zážitkem, ale rodiče nad tím ohrnou nos a jeho učitel se o tom ani nedozví, nemají možnost se rozvíjet ani oni, ani komunita, v níž žijí. Je to ale otázka celkového pohledu na věci. Podívejte se kupříkladu na masakr na střední škole Columbine, šlo o jeden z nejrozsáhlejších případů střelby ve škole, a to jich máme mnoho. Zemřelo tam dvacet pět dětí. Tehdejší prezident Clinton je politoval a přeživší ujistil, že jim bude poskytnuta řádná terapie, možnost konzultací po zbytek života a tak dále. Ale co kdyby místo toho přišel a řekl: „děcka hrozně nás mrzí, že jste museli projít tak obtížnou zkouškou, ale právě jste prožily neuvěřitelný přechodový rituál. Vy dva jste vlastním tělem chránili tamtu dívku a v mých očích jste se stali dospělými muži. Postarám se, aby to dozvěděli ostatní.“ Když se podíváte na ty dva možné přístupy, který z nich může pomoci takovou zkušenost zvládnout lépe? Ten, který děti na dalších dvacet let zakonzervuje, nebo ten druhý, který je uvede do dospělosti odměnou za to, jak moc byly statečné? Myslím, že místo toho, abychom z dětí dělali oběti, bychom z nich měli dělat hrdiny. To mi přijde jako smysluplná cesta.