Armádní generál i.m. Janoušek, Karel, RNDr.

(30. 10. 1893, Přerov – 27. 10. 1971, Praha), div.gen. (arm. gen. i.m.), Air Marshal RAF, inspektor československého letectva ve Velké Británii.

Pocházel z početné rodiny oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně

demokratické strany na Přerovsku. Po maturitě na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově (1912) a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole pracoval tři roky jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci.

Svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála zahájil odvodem do rakousko-uherské armády (2. 6. 1915). Po absolvování Školy na důstojníky pěchoty v záloze v Opavě pak jako jednoroční dobrovolník bojoval s pěším plukem 57 na italském a ruském bojišti, kde 2. 7. 1916 během Brusilovovy ofenzívy upadl do ruského zajetí.

Již 1. 8. 1916 vstoupil v Oděse do srbské armády (II. dobrovolnická srbská divize), ale 14. 10. 1916 přešel do vlastních československých legiích v Rusku. Působil převážně u 1. čs. střeleckého pluku, kde postupně působil jako velitel čety, roty a praporu. Zúčastnil se bojů u Zborova, Bugulmy, Melekesu, Braudina, Simbirska, Kazaně, Krasnojarska, Komarčeka, Razgonu a Tajšetu. Byl dvakrát zraněn a pětkrát vyznamenán.

Po návratu do vlasti v hodnosti kapitána byl aktivován jako důstojník z povolání budované československé armády. Absolvoval Válečnou školu (1923) a po krátkém působení na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze nastoupil službu u vojenského letectva (1924), kde absolvoval výcvik leteckého pozorovatele (1924) a pilota (1925).

Zpočátku působil ve Vojenském leteckém učilišti v Chebu (učitel všeobecné taktiky, velitel pozorovatelského kurzu, velitel školního oddílu, zástupce velitele učiliště), poté u Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na Slovensku (velitel perutě, zástupce velitele pluku), Leteckého pluku 6 v Praze (zatímní velitel pluku), Leteckého pluku 1 v Praze (velitel pluku) a u III. (leteckého) odboru MNO v Praze (přednosta 1./III odd.). Krom toho se angažoval také v leteckém sportu a v srpnu 1928 se úspěšně zúčastnil II. ročníku vojenských leteckých závodů zeměmi Malé dohody a Polskem (umístil se na 3. místě). Absolvoval dvě stáže u francouzského letectva (1927 a 1930), kurs pro vyšší velitele (1933) a nakonec i PřF UK (1939). Do hodnosti brig. gen. byl povýšen 1. 1. 1937. Od roku 1933 zastával funkci velitele zemského letectva v Čechách a za mobilizace 1938 byl velitelem letectva klíčové 1. armády.

Do zahraničí odešel za pomoci „exportní“ skupiny Obrany národa 15. 11. 1939 a přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút se dostal do Francie. V Paříži byl prezentován 1. 12. 1939 a přidělen k Československé vojenské správě (ČsVS), kde zastával funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy faktického velitele čs. letectva, formujícího se na území Francie z čs. letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území. Ve své nové funkci generál Janoušek věnoval všechny své síly tomu, aby vytvořil vlastní československé letecké jednotky. Ikdyž určitý právní fundament v podobě smluv zde již byl, podstatně horší byla situace s jejich praktickým naplněním. „Všechny urgence a prosby vyznívaly naprázdno,“ vzpomínal K. Janoušek později. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení čs. letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení dohod zůstala jen na papíře. Ve funkci setrval do 15. 3. 1940, kdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), jenž do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm. Poté byl Janoušek pověřen organizováním a řízením výcviku čs. letců, počítalo se s tím, že se ujme velení nad plánovaným (ale nikdy nepostaveným) čs. leteckým výcvikovým střediskem, které mělo vzniknout v Cognaku, ale pro rychlý spád válečných událostí se však tento projekt nakonec nerealizoval.

Z hroutící se Francie evakuoval do Velké Británie za všeobecného zmatku již 18. 6. 1940, kdy s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi Karanan francouzský přístav Bordeaux, která jej dopravila 21. 6. 1940 do anglického Falmouthu.

Na britských ostrovech se stal architektem a posléze i nejvyšším představitelem československého letectva. Protože služebně starší brig. gen. Ing. Alois Vicherek (Josef Slezák) se v té době ještě nacházel ve Francii (odplul až s posledním transportem ze Séte dne 27. 6. 1940 a do britského Plymouthu dorazil na lodi Rod el Farag 7. 7. 1940), Janoušek byl v té chvíli hodnostně nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě a začal jednat velmi rychle a energicky. Aniž za sebou měl (dosud nekonstituovanou a neuznanou) československou vládu, ministerstvo obrany a velitelství čs. letectva, aniž byla podepsána jakákoli čs. – britská vojenská úmluva, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se čs. letci dostali co nejdříve do bojových operací, a to nejlépe přímo v rámci čs. leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, který před válkou zastával funkci britského leteckého přidělence v Praze, dohodl začlenění čs. letců do rámce RAF VR po dobu války a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu.

Jako koordinační a styčný orgán byl již 12. 7. 1940 zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDR. Karel Janoušek, jenž vstoupil do řad RAF VR a byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Janouškovo brzké jmenování do této funkce mělo podle všeho přímou souvislost s pragmatickým jednáním a vstřícností při realizací britských představ o způsobu začlenění čs. letectva do rámce RAF. Z hlediska čs. voj. správy byl K. Janoušek oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. 10. 1940, a to prezidentským dekretem z 18. 6. 1941.

Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen MNO, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison). MNO stanovilo inspektoru československého letectva jeho kompetence sice až dodatečně, 21. 6. 1941, to však nic neměnilo na tom, že stanovené kompetence formálně jen posvětily několik měsíců panující stav.

Tato Janouškova rychlost se však po uznání čs. vlády a konstituování MNO setkala s kritikou z unáhleného a příliš pragmatického řešení poměru čs. a britského letectva Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo – nyní součást RAF – upřen přímý vliv, a pochopitelně i znovu jmenovaný velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány a hrozilo nebezpečí z prodlení, neboť Velká Británie se ocitla ve smrtelném ohrožení a pomoc vycvičených a zkušených čs. letců nezbytně potřebovala. Zůstává proto Janouškovou historickou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek – byť podřízených RAF. Z národů okupované Evropy se totéž tehdy podařilo jedině podstatně početnějším Polákům.

Dysfunkční dělba odpovědnosti za čs. letectvo ve Velké Británii mezi jeho velitelem brig. gen. Ing. Aloisem Vicherkem (Josefem Slezákem), který byl podřízen československým orgánům, a inspektorem A/V/M RNDr. Karlem Janouškem, jenž nosil uniformu britskou, trvala jen do 3. 8. 1941. Vzhledem k tomu, že čs. letci se stali součástí RAF VR po dobu války, stala se totiž Vicherkova funkce nadbytečnou a ke zmíněnému dni byla zrušena. Gen. Vicherk byl pak přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj pak nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu.

Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. 10. 1945, přičemž 17. 5. 1945 byl povýšen do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála.

Kromě svých služebních povinností, které jej zaváděly všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy. K. Janoušek pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků (zastával ji od 14. 6. 1942) se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí, se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal.

Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. 8. 1945. Po návratu se dozvěděl, že nacisté uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.

Janoušek nepochybně a logicky aspiroval přinejmenším na funkci velitele letectva. Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii dávaly těmto aspiracím reálný podklad. Do této funkce však nový ministr národní obrany gen. Svoboda a náčelník generálního štábu gen. Boček naopak jmenovali již 29. 5. 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější.

Janouškovy nesporné válečné zásluhy však v té době ještě nešly zcela opominout a tak 20. 10. 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. Dne 15. 2. 1947 byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu, kde alespoň teoreticky mohl zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. Ve funkci měl jen minimum pravomocí. V Československu se však podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.

Po Únoru se stal jednou z prvních obětí nastupujícího establishmentu. Již 28. 2. 1948 byl odeslán na zdravotní dovolenou, která měla trvat až do dalšího rozhodnutí, t.j. byl postaven mimo službu a formálně k 1. 6. 1948 byl přeložen do výslužby. Mezitím však byl 30. 4. 1948 u Přeštic zatčen na útěku, vyprovokovaným agentem Ing. Jaroslavem Doubravským (krycí jména Igor Dischinger nebo Antonín Navrátil), pracujícím pro 5. odd. (ObZ). V následném procesu byl 17. 6. 1948 Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen na 18 let těžkého žaláře. Po odvolání projednávaném 9. 2. 1949 u Státního soudu v Praze mu byl trest zvýšen na 19 let.

K. Janoušek byl ve výkonu trestu na Borech, v Opavě, v Leopoldově a na Ruzyni, přičemž za údajný pokus o útěk z Bor, který pro něj plánoval jeden z dozorců, byl 28. 3. 1950 navíc odsouzen k doživotnímu žaláři (t.j. nešlo o prosté zvýšení dosavadního trestu, nýbrž o dva na sobě nezávislé tresty). Z Ruzyně, kde v letech 1956-1957 na nátlak StB spolupracoval na případu tam vězněného bývalého velitele ženijní školy Waffen SS v Hradištku, SS-Oberführera Emila Kleina (který si údajnými znalostmi řady tajemství Třetí říše snažil zajistit lepší vyhlídky na svou budoucnost), byl propuštěn na základě velké prezidentské amnestie 9. 5. 1960. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní.

Protože přišel o veškerý majetek a byl mu přiznán jen minimální důchod, pracoval pak jako inventurník v n. p. Textil Praha, odkud odešel do penze v roce 1967 ve věku 74 let. Vyšší vojenský soud v Příbrami jej 5. 7. 1968 sice zprostil dvacet let staré obžaloby, ale pro tehdejší rehabilitace je charakteristické, že generálská hodnost mu navrácena nebyla. Stalo se tak až 23. 8. 1990 rozkazem prezidenta ČSFR a 2. 12. 1991 byl povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. Byl vyznamenán čtyřiceti čs., ruskými, jugosl., rumun., pol., fr., brit, amer. a nor. řády a vyznamenáními, m.j. Commandeur de la Légion d° Honneur (1945), Knight Commander of the Order of the Bath (1941) a americkým Commander of the Order of Merit (1945).

JEDINÝ ČESKOSLOVENSKÝ MARŠÁL

Air Marshal, armádní generál in memoriam

RNDr. KAREL JANOUŠEK, KCB

Vojenská historie je vždy úzce spjata s muži, kteří řídí, velí a rozhodují. Patřil k nim i československý armádní generál (in memoriam) a britský Air Marshal RNDr. Karel Janoušek, který plných pět válečných let byl nejvyšším reprezentantem československého letectva v rámci RAF VR.

Narodil se v Přerově na Moravě dne 30. října 1893 v rodině oficiála říšských státních drah, který byl současně jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany na Přerovsku. Mladý Karel byl druhým a posledním dítětem vzešlým z tohoto manželství, neboť jeho otec necelé dva roky po Karlově narození náhle ovdověl. Opět se však oženil a postupně mladému Karlovi přibylo dalších devět sourozenců.

V roce 1912 Karel Janoušek maturoval na českém Vyšším reálném gymnasiu v Přerově a po následném absolvování abiturientského kursu na místní německé obchodní škole nastoupil jako úředník u přerovské firmy Kratochvíl, patřící jeho strýci. Pracoval u něj necelé tři roky, neboť do jeho osudů zasáhla válka. Měsíc po německo-rakouském průlomu ruské fronty u Gorlice a pouhý týden poté, co Itálie vypověděla Rakousku-Uhersku válku, stanul jedenadvacetiletý úředník Karel Janoušek před odvodní komisí a byl uznán schopným polní vojenské služby. Stalo se tak 2. června 1915. Tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že ve vojenském stejnokroji, a to dokonce několika různých armád, stráví přesně na den dlouhých 33 roků, a že jako pěšák rakousko-uherské armády tak zahajuje svou budoucí oslnivou kariéru britského leteckého maršála.

Jako jednoroční dobrovolník narukoval 21. června 1915 k pěšímu pluku č. 57 (Infanterieregiment Nr. 57), odkud byl odeslán do Školy pro důstojníky pěchoty v záloze v Opavě. Pak vyrazil s plukem na frontu. Svou první otřesnou zkušenost řadového vojáka měl zažít na italském bojišti v jižním Tyrolsku. Jako velitel družstva, později velitel čety se zde zúčastnil květnových bojů během italské ofenzívy na řece Soči (Isonzo). Již 1. června 1916 však odjíždí s plukem na ruskou frontu, kde v té době došlo k ruskému průlomu rakousko-uherských pozic během tzv. Brusilovovy ofenzívy. Rakousko-uherská armáda zde utrpěla vážné ztráty. Krátce poté, co dorazil se svým plukem na východní bojiště upadl desátník Karel Janoušek 2. července 1916 do ruského zajetí.

Po krátkém pobytu v roztřiďovacím zajateckém táboře v Darnici u Kyjeva se rozhodl k přestupu na druhou stranu. Zpočátku však nikoli do řad formujícího se československého vojska, kde nábor dobrovolníků probíhal zcela nepružně, nýbrž do řad srbské armády, která uznávala hodnosti dosažené v rakousko-uherské armádě, což u československých legií nebylo zdaleka pravidlem. Již 1. srpna 1916 byl v hodnosti desátníka přidělen ke 3. rotě 8. pluku II. dobrovolnické srbské divize (II. Srpska dobrovoljačka divizja), která se organizovala v Oděse. U Srbů však nesetrval nikterak dlouho a již 14. října 1916 nastoupil v nejnižší hodnosti střelec (dobový výraz pro vojína) u 1. československého střeleckého pluku v Borispolu službu ve vlastních československých legiích.

Jako velitel družstva jeho 3. roty pak s plukem několik měsíců plnil rozvědné úkoly na frontě. V květnu 1917 úspěšně absolvoval Důstojnickou školu při štábu nově vzniklé Čs. střelecké brigády v Berezné a jako důstojnický čekatel v hodnosti svobodníka byl jmenován velitelem čety u 3. roty. S ní a s celým 1. čs. střeleckým plukem odešel téhož dne do pole znovu. Dne 18. června 1917, pouhé dva týdny před památnou bitvou u Zborova byl zraněn a následující dva měsíce musel strávit v kyjevské nemocnici. Následovalo povýšení a udělení ruského Kříže Sv. Jiří IV. stupně, první z dlouhé řady vyznamenání.

Po bolševiském převratu v Rusku, vyhlášení nezávislosti Ukrajiny a po zahájení jednání v Brestu Litevském se čs. legie v Rusku (pojem Československé vojsko na Rusi byl užíván až od 1. ledna 1919) ocitly v neudržitelném a rozporném postavení, neboť nová bolševická vláda jednala o uzavření příměří. Smysl veškerého dosavadního snažení Čechoslováků tím byl ohrožen. Příkazem dne byla záchrana čtyřicetitisícového armádního sboru a jeho rychlá evakuace na jinou frontu, kde boj proti Ústředním mocnostem pokračoval, tj. do Francie. Naděje, že revolucí rozvrácené Rusko bude schopno obnovit frontu, se jevila jako mizivá. Setrvání čs. legií v Rusku za stávajících složitých poměrů začalo být tedy pochybné a nemyslitelné.

Legie ustupující v proslulém jarním blátě z Ukrajiny na východ svedly několik menších ústupových bojů s Němci, které pozvala na pomoc proti bolševikům ukrajinská Centrální rada. Bylo nezbytné zajistit, aby bylo umožněno naložit vojsko, zbraně a materiál do šedesáti vlaků a vydat se na dlouhou cestu z Ukrajiny přes Povolží, Ural a Sibiř na Dálný východ. Odtud se měly legie přepravit do Francie.

Události však velmi rychle vzaly dramatický obrat. Ačkoli představitelé Odbočky Československé národní rady na Rusi sjednali se sovětskými orgány dohodu o odevzdání většiny zbraní, zdržování železničních transportů čs. legií do Vladivostoku, jejich rozdělení na dvě části, bolševická agitace mezi legionáři, různé obstrukce ze strany sovětských orgánů, jakož i další okolnosti totiž vyostřily vzájemné vztahy, neboť v očích legionářů sílilo přesvědčení, že mají být vydáni do rukou Němců. Situace nakonec vyústila v řadu incidentů, které nakonec přerostly v protisovětské vystoupení čs. legií pod heslem „Vlastní silou do Vladivostoku!,“ kde se 5. dubna 1918 začaly vyloďovat dohodové jednotky a zahájily intervenci proti mocenským orgánům sovětského Ruska. Cestu do Vladivostoku, dlouhou sibiřskou magistrálou, kterou zakrátko ovládli, si museli Čechoslováci vynutit silou. Nastalá situace však měla i důležitý mezinárodně-politický aspekt. Pod heslem „Být předvojem spojenců a vytvořit protiněmeckou frontu v Rusku“ totiž sbor v průběhu a července 1918 ovládl prakticky celé střední Povolží, kde měl do slibovaného příchodu spojeneckých vojsk vytvořil protisovětskou frontu, překročil Ural a obsadil na 8000 kilometrů klíčového komunikačního spoje, sibiřské magistrály. Jednotky čs. armádního sboru se tak staly rozhodujícím činitelem na Sibiři, „The New Masters of Siberia“, jak tehdy hlásaly palcové titulky amerického tisku.

Do víru všech těchto událostí plně zabředl i tehdejší praporčík Karel Janoušek. V červenci 1918 se se svou 3. rotou 1. československého střeleckého pluku „Mistra Jana Husi“ zúčastnil řady významných střetnutí – u Bugulmy, Melekesu, Braudina a Simbirska a počátkem srpna u Kazaně, kde se zvláště vyznamenal jako velitel 3. roty I. Kazaňského důstojnického praporu, sestaveného převážně z nadpočetných ruských důstojníků a důstojnických čekatelů. Následovalo další povýšení, tentokráte do hodnosti nadporučík a jmenování velitelem 7. roty 1. pluku.

Po odpočinku v Petropavlovsku a v Irkutsku následovaly další boje proti bolševickým povstalcům v Jenisejské gubernii. Nadporučík a od února 1919 kapitán Karel Janoušek se zúčastnil další řady střetnutí při ochraně a při vyčišťovacích operacích proti bolševikům v okolí sibiřské magistrály, a to u stanic Krasnojarsk, Komarčeka, Razgon a Tajšet. Ve všech těchto střetnutí si počínal iniciativně a prokázal osobní statečnost. Jako velitel tajšetské posádky úspěšně odolával bolševické přesile a 8. května 1919 byl přitom opět zraněn. Krátce poté byl vyznamenán podruhé, a to francouzským Croix de Guerre avec palme.

Do vlasti se vrátil společně se svým plukem až koncem ledna 1920 po dlouhé cestě z Vladivostoku přes Žluté a Čínské moře, Indický oceán, Rudé, Středozemní a Jaderské moře. Následovalo slavné uvítání legionářů na Staroměstském náměstí a tehdy ještě nikdo nemohl tušit, že o čtvrtstoletí později bude na témže náměstí stejně slavně přivítán znovu – tentokráte v čele čs. letců, kteří se vrátili z Velké Británie.

Po návratu do vlasti nedemobilizoval, ale nakopak 11. května 1920 využil možnost nabízenou MNO důstojníkům čs. legií, a nechal se aktivovat jako důstojník z povolání budované československé armády. Zůstala mu hodnost kapitána, s níž se vrátil ze sibiřské anabáze, a doporučení jeho velitele, pplk. Karla Kutlvašra, podle jehož vyjádření se v řadách čs. legií „výborně osvědčil.“ Jako bývalému příslušníkovi legií se mu v čs. armádě otevíraly nové perspektivy.

Pro kapitána Janouška nastal normální mírový kasárenský život. V květnu 1920 převzal velení praporu u 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“, dislokovaného tehdy v obci Dobšiná poblíž jihoslovenské Rožňavy. Již po necelých dvou měsících však odjel do Košic, kde byl určen jako pobočník velitele XXII. brigády.

Na Slovensku však setrval jen několik měsíců, neboť po již šesti týdnech byl na cestě zpět do Prahy, kde jej čekalo studium na vrcholných armádních vzdělávacích institucích. Po vzniku Československé republiky totiž vyvstala naléhavá potřeba výchovy vlastního důstojnického sboru, který bude schopen kvalifikovaně velet a řídit i větší svazky jako byly divize, sbory a armády. Karel Janoušek dělal vše pro to, aby těmto požadavkům dostál. Profesionálně rostl.

Nejprve 3. listopadu 1920 nastoupil do 3. kursu pro výchovu důstojníků generálního štábu, což bylo školení, jenž mělo charakter jakési přípravky pro studium na Válečné škole, která pod patronací důstojníků francouzské vojenské mise oficiálně zahájila činnost v Praze až o rok později. Po vystřídání několika štábních postů v Užhorodě pak vlastní studium na Válečné škole zahájil 1. listopadu 1922. Po náročném studiu a složení závěrečných zkoušek byl slavnostně vyřazen 30. září 1923, ale rozhodně nepatřil k žádným premiantům. Ze 49 důstojníků, kteří zdárně složili zkoušky, se umístil na 42. místě. (premiantem se stal pplk. Vojtěch Luža). „Důstojník inteligentní, jemuž neschází smysl pro taktiku. Ještě trochu mladý, pokud se týče vyhranění, a někdy nestejný,“ napsal do Janouškova závěrečného hodnocení francouzský velitel Válečné školy, plk. Amédée Jamet. „Umístil se jako průměrný ve všem. Jest schopný býti dobrým důstojníkem generálního štábu pod pevným a osvíceným vedením.“ * Po skončení školy byl od pěchoty přeřazen ke skupině důstojníků generálního štábu.

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

S odstupem času je však nutné podotknout, že Janouškovo umístění plně nevypovídá o jeho kvalitách, neboť v jeho ročníku se sešla silná konkurence. Jména řady jeho spolužáků se měla později tak či onak významně zapsat do československé vojenské historie: studovali s ním totiž např. mjr. Vojtěch Luža, mjr. Sergej Ingr, škpt. Josef Churavý, škpt. Šimon Drgáč, škpt. Rudolf Viest, škpt. Václav Šára, kpt. Čeněk Kudláček, kpt. Oleg Procházka, kpt. Bruno Sklenovský, ale také škpt. Emanuel Moravec.

Svým absolvováním elitní Válečné školy se Karel Janoušek zařadil mezi nemnoho důstojníků, kteří takového vzdělání dosáhli a rýsovala se před ním poměrně slušná kariéra důstojníka generálního štábu. Po škole již zůstal v Praze a 20. září 1923 byl zařazen na 3. (operačním) oddělení štábu Zemského vojenského velitelství pro Čechy v Praze. Funkci přednosty operačního oddělení tohoto ZVV zastával jeho spolužák z Válečné školy, tehdejší podplukovník gšt. Sergej Ingr, pozdější ministr národní obrany londýnské exilové vlády. Zde škpt. gšt. Karel Janoušek dále rozvíjel své vojenského schopnosti.

Setrval zde však pouhý půlrok, neboť zakrátko nastoupil službu u vojenského letectva, zbraně, u níž se mu v budoucnu mělo dostat velkého uznání. K jeho budoucímu poslání jej předurčil víceméně náhodný spor s tehdejším přednostou 18. (vzduchoplaveckého) oddělení MNO, pplk. gšt. Ing. Vlastimilem Fialou. Při jedné ze služebních cest spolu oba důstojníci vedli odbornou polemiku o perspektivách a úloze letectva v budoucí válce. V té době to nebylo nic neobvyklého. Letectvo byla relativně nová zbraň a debaty a jeho problematice tehdy probíhaly napříč armádou i v řadách odborné veřejnosti. Výměna názorů mezi Fialou a Janouškem nakonec vyústila ve Fialovu možná vážně, možná nevážně míněnou nabídku: „Janoušku, co kdybyste se stal aktivním letcem?“*

* Cílek, R.: Zpověď generála. In. Hlas revoluce č. 8/1968, s. 3.

Škpt. gšt. Karel Janoušek nabídku neodmítl. „…vše nové a neprozkoumané mě vždy přitahovalo, a tak jsem neřekl ne, zdravotní zkoušky dopadly dobře – a mne přemístili do leteckého učiliště,“* lakonicky komentoval Janoušek s velkým odstupem pohnutky svého osudového přestupu od pěchoty k letectvu. Je docela možné, že kromě touhy po poznání dosud nepoznaného přivedly Janouška do řad letectva i slibnější karierní vyhlídky, neboť absolventů Válečné školy bylo u letectva naprosté minimum.

* Tamtéž.

Již 10. února 1924 tedy nastoupil v Chebu službu u zdejšího Vzduchoplaveckého učiliště (od 1. května 1924, kdy došlo ke změně terminologie, Vojenského leteckého učiliště – VLU). Svou kariéru u letectva zahájil hned ve dvou směrech. Jednak nastoupil u chebského učiliště jako učitel všeobecné taktiky a organizace v podřízených školách a kursech tohoto zařízení, zároveň, konkrétně od 15. února 1924, se stal i jedním z nejstarších žáků základního leteckého výcviku. Bylo mu tehdy již 30 let, což je na letce-eléva poměrně dost, odhlédneme-li pak ještě od skutečnosti, že válečná zranění jej nepřestala trápit až do smrti.

Současně se svým hlavním „úvazkem“ v chebském učilišti tedy 15. května 1924 úspěšně absolvoval pozorovatelský výcvik. Leteckou praxi, která byla nezbytná pro získání odznaku příslušné letecké odbornosti, pak téměř tři měsíce vykonával u leteckého pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“ na letišti ve Vajnorech. V následujícím roce pak prodělával i pilotní výcvik ve VLU v Chebu. Pilotní školu absolvoval 6. května, Pokračovací školu dvousedadlovou pak 19. září 1925.

Zůstává otázkou do jaké míry byl Janoušek dobrým a zručným letcem. Vysvědčení Leteckého učiliště – školního leteckého oddílu 1, znějící na jeho jméno hovoří dosti jasnou řečí. V teoretických předmětech (tj. aerodynamika a stavba letadel, nauka o motorech, navigace, vojenský zeměpis a čtení map a nauka o zbraních a střelbě) byl hodnocen známkou „velmi dobrý“ a toutéž známkou byl hodnocen i jako pozorovatel. Poněkud hůře si však vedl při vlastní letecké praxi. Nemá sice zaznamenánu žádnou jím zaviněnou nehodu, ovšem ani v Pilotní škole ani v Pokračovací škole dvousedadlové neobdržel lepší hodnocení nežli „dobrý“. Ukazuje se, že o co byl lepším pozorovatelem, o to byl slabší v pilotáži. Velitel učiliště konstatoval, že škpt. gšt. Karel Janoušek je „vysoce nadaný, inteligentní důstojník, široký rozhled, ambicionovaný letec. Bude velmi dobrým pozorovatelem.“ Toto konstatování bylo z hlediska Janouškova příštího leteckého vývoje skutečně prorocké. Pokud však jde o pilotní schopnosti, ty byly hodnoceny poněkud hůře: „…klidný a opatrný,“ praví se v Janouškově hodnocení po ukončení pilotní školy. „Přistávání nestejnoměrné. Potřebuje dalšího častého létání.“*

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Přes počáteční optimismus Janoušek zřejmě nikdy nebyl bezhlavě nadšeným aktivním letcem, pro něhož je létání nezbytnou součástí života. Letecký entuziasmus je výsadou spíše mladíků okolo dvaceti, kteří nejsou zatíženi žádnou velkou životní zkušeností. Janouškovi však bylo už přes třicet, měl za sebou téměř pět let válečného běsnění a nejistoty, nehledě už vůbec na dvě válečná zranění. Takové zkušenosti s přibývajícími lety logicky vedou k větší opatrnosti. Z toho lze usuzovat, že dosažení statutu leteckého pozorovatele a pilota mu spíše posloužilo ke zvýšení vlastního sebevědomí mezi příslušníky „letecké rodiny“ a vrcholné letecké výkony ponechal raději jiným. Jedinou výjimku učinil v srpnu 1928, kdy se zúčastnil II. ročníku leteckých závodů zeměmi Malé dohody a Polskem. Letěl tehdy jako pozorovatel na letounu Letov Š-316, pilotovaným škpt. Františkem Klepšem a mezi 23 osádkami z Československa, Polska, Rumunska a Jugoslávie se umístili na pěkném třetím místě. Skutečnost, že Karel Janoušek nebyl nijak výjimečným pilotem tedy nikterak nesnižuje jeho pozorovatelské (navigační) a meteorologické znalosti a schopnosti a především jeho organizační přínos k rozvoji čs. letectva, ať již tehdy v míru, nebo později během války.

Absolvování dosavadních všeobecně vojenských a leteckých škol a kursů otevíralo Janouškovi cestu k tomu, aby zastával stále vyšší funkce. Postupně prošel téměř všemi velitelskými stupni. Současně se svým leteckým školením nepřestal vykonávat svou hlavní pracovní náplň učitele taktiky letectva ve chebském VLU. Od 10. ledna 1925 byl navíc ustanoven velitelem X. kursu leteckých pozorovatelů a po jeho skončení se 20. června téhož roku stal i velitelem školního leteckého oddílu 2.

Jeho přidělení u VLU dočasně skončilo 1. července 1926, kdy se dočasně vrátil na Slovensko, kde se stal zástupcem velitele leteckého pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“, jehož velitelství se nacházelo v Nitře. Zde byl Karel Janoušek s účinností od 2. prosince 1926 povýšen na majora generálního štábu.

Po půlročním působení na Slovensku se 1. února 1927 do Chebu vrátil, aby zde až do 31. srpna 1927 zastával funkci zástupce velitele učiliště. Krátce poté, mezi 1. a 30. zářím 1927, byl vyslán na měsíční stáž k francouzskému vojenskému letectvu (Armée de l°Air). Několik měsíců po návratu z Francie byl dnem 29. února 1928 povýšen na podplukovníka generálního štábu. V chebském VLU setrval až do 30. září 1928. Jeho poslední funkcí u tohoto tělesa bylo velení detašované části VLU v Chebu. Hlavní části učiliště se totiž od roku 1925 postupně stěhovaly na nově vybudovanou moderní leteckou základnu do geograficky lépe situovaného Prostějova, zatímco zbytek, tedy onen detachement zůstával v Chebu až do 1929. Při příležitosti svého odchodu z leteckého školství obdržel od MNO písemnou pochvalu „za úspěšnou činnost, kterou projevil jako velitel detašmánu voj. let. učil. svojí cílevědomou prací.“*

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek

Poté odejel pplk. gšt. Karel Janoušek opět na Slovensko, kde byl 30. září 1928 znovu ustanoven zástupcem velitele leteckého pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“, tentokráte již v Piešťanech.

Již po měsíci, přesněji 1. listopadu 1928 byl však na cestě ze Slovenska zpět do Čech a byl přidělen přímo na pražské MNO. Konkrétně byl zařazen k 1. oddělení III. (leteckého) odboru. V čele tohoto odboru, který řídil veškeré záležitosti týkající se čs. vojenského letectva, stál od roku 1927 až do okupace div. gen. Ing. Jaroslav Fajfr, který tím vykonával funkci faktického velitele čs. letectva. Generál Fajfr Janouškovy vlohy pro organizační a řídící práci rychle rozpoznal a podpořil, ikdyž jeho pozdějším favoritem byl spíše tehdy proslulý pplk. let. Alois Vicherek.

Počtvrté a naposledy se Janoušek k leteckému pluku 3 „Generála-letce M. R. Štefánika“ vrátil Janoušek dne 4. března 1929. Byl ustanoven velitelem II/3 peruti, sídlící na letišti ve Vajnorech. Setrval však v této funkci jen do 30. listopadu téhož roku. Vrátil se do Prahy ke III/1 (leteckému) oddělení MNO. Nikoli však do své dřívější subalterní funkce, nýbrž k 1. lednu 1930 byl jmenován přímo přednostou tohoto oddělení. Byla to druhá nejvyšší funkce v hierarchii čs. vojenského letectva. Nad pplk. gšt. Janouškem stál již jen div. gen. Fajfr. Na jeho místo však Janoušek dosud profesionálně nedorostl. V témže roce, konkrétně mezi 16. srpnem a 15. zářím 1930, již podruhé v rámci služebního zařazení, byl Janoušek vyslán na stáž do spojenecké Francie. Zatímco však při své první stáži ve Francii před třemi lety byl vyslán na zkušenou k leteckému pluku, nyní měl studovat organizaci vyšších leteckých velitelství a útvarů Armée de l°Air. Získával zde především poznatky z francouzské letecké doktriny, která byla v důsledku silných československých vojensko politických vazbách na Francii pro čs. letectvo určující.

Skutečnost, že byl vyslán na zkušenou k vyšším leteckým velitelstvím spojeneckého francouzského letectva, dávala tušit, že se s ním počítá na vyšší zařazení. Bylo tomu tak, Na přelomu dvacátých a třicátých let totiž k dosavadním třem leteckým plukům přibyly tři další. Dnem 1. ledna 1931 byl pplk. gšt. Karel Janoušek ustanoven do funkce zatímního velitele leteckého pluku 6 v Praze-Kbelích, který byl budován jako lehký bombardovací. Současně s novou funkcí byl však Janoušek ustanoven mimořádným učitelem předmětu „Letectvo“ v Kursu pro vyšší velitele. Vyučoval zde některé předměty ve školním roce 1930/1931 a 1931/1932. U pluku pplk. gšt. Janoušek převzal velení po svém velkému rivalovi pplk. let. Aloisu Vicherkovi, který se tímto stal „pouhým“ Janouškovým zástupcem. V určitém smyslu to bylo pro Vicherka pokořující, neboť jeho představeným se stal člověk, jehož letecké schopnosti byly o poznání za jeho zářnou leteckou praxí.

Janouškovo zařazení do funkce zatímního velitele leteckého pluku 6 však bylo jen dočasné. Již 30. listopadu 1931 se totiž pplk. Vicherek do své předchozí funkce vrátil, ale pplk. Janoušek byl k témuž dni ustanoven do funkce velitele tehdy početně největšího a kvalitativně nejlépe vyzbrojeného leteckého pluku 1 „T. G. Masaryka“, jehož velitelství se nacházelo také ve Kbelích.

Postupem času si Janoušek stále více zvyšoval kvalifikační předpoklady pro výkon stále vyšších funkcí. Zatímco v letech 1930 – 1932 současně se svými velitelskými a štábními funkcemi vyučoval i v Kursu pro vyšší velitele, ve školním roce 1932/1933 sám zasedal do školní lavice tohoto kursu. Absolvoval jej (společně s pplk. Vicherkem) mezi 3. lednem a 31. červencem 1933. „Velmi ctižádostivý důstojník, nadaný, bystrý,“ napsal do Janouškova vysvědčení velitel kursu div. gen. Václav Kopal. „Má značné vojenské vědomosti v letectvu. Ve všeobecné taktice a ve zbraních je mu zapotřebí ještě další práce, aby jeho rozhodování byla úplně samostatná a vždy logická. Dobré pedagogické schopnosti.“* Celkově byl Janoušek hodnocen známkou „velmi dobrý“ s pořadím osmý z dvaceti frekventantů.

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Ještě v průběhu kursu byl Karel Janoušek ke dni 1. července 1933 povýšen na plukovníka a současně s tím byl ze skupiny důstojníků generálního štábu přeložen do skupiny důstojníků letectva.

Absolvováním zmíněného kursu se plk. let. Karlu Janouškovi otevírala cesta k nejvyšší metě vojenského profesionála, totiž k dosažení generálské hodnosti. Nešlo o pravidlo, že absolvent tohoto kursu se stal generálem, ale byl to nezbytný předpoklad. Na generálskou hodnost si však ještě musel počkat. K jejímu získání však zcela nepochybně přispěla i jeho odborná pedagogická a publikační činnost. K respektovaným autoritám v oblasti vojenského letectva patřil již od druhé poloviny dvacátých let. Dlouhou dobu byl též členem redační rady měsíčníku Letectví, kde otiskl několik svých odborných statí. Jeho prvorepubliková publikační činnost však vyvrcholila v květnu 1930, kdy jako vedoucí tříčlenného autorského kolektivu vydal knihu „Taktika letectva“, první publikaci svého druhu vydanou v Československé republice.* Janoušek v ní zúročil své dosavadní bohaté zkušenosti, které získal v průběhu své dlouholeté vojenské služby ve štábech, kursech, školách, jednotkách a z pobytu na zahraničních stážích. Tříčlenný autorský kolektiv pod jeho vedením zde přehledně, srozumitelně, velmi podrobně a v duchu již vydaných polních řádů popsal veškeré aspekty fungování a válečného využití všech druhů letectva, chod letecké služby a protiletecké obrany. Jako oficiální učebnice platila až do zániku samostatnosti ČSR.

* Janoušek, K. – Stránský, K. – Gaďurek, J.: Taktika letectva, Díl I. Praha 1930. 360 s., obr.

V první polovině třicátých let, po krachu odzbrojovacích jednání a po nástupu nacistů k moci v sousedním Německu, muselo vedení čs. armády přehodnocovat dosavadní opatření k obraně státu a nově formulovalo koncepci strategické obrany země, za jejíhož hlavního a nejnebezpečnějšího protivníka nyní bylo jednoznačně označeno Německo (předtím to bylo Maďarsko). Součástí nové koncepce bylo zahájení výstavby stálého opevnění, modernizace výzbroje a současně československá armáda zahájila rozsáhlou reorganizaci své struktury, která měla zjednodušit přechod mírové armády na válečný stav. U čs. letectva se organizační změny projevily mj. zřízením mezičlánků mezi III. (leteckým) odborem MNO a jednotlivými leteckými pluky, Velitelství zemských letectev pro jednotlivé země v Praze, Brně a v Bratislavě. Ke zřízení VZL došlo ke dni 31. prosince 1933.

Díky svému ucelenému vojenskému vzdělání, inteligenci a velitelským i štábním zkušenostem byl k témuž datu funkcí šéfa klíčového Velitelství zemského letectva pro Čechy se sídlem v Praze pověřen právě plk. let. Karel Janoušek. Funkci vykonával až do zániku samostatnosti státu roku 1939. Ve své nové funkci Zemského velitele letectva plk. Janoušek podléhal přímo Zemskému vojenskému veliteli pro Čechy, kterým byl tehdy arm. gen. Sergej Vojcechovský. Do Janouškovy podřízenosti spadaly veškeré letecké útvary a zařízení dislokované na území Čech.

Součástí a praktickým ověřením úrovně zvládnutí všech požadavků výcviku byla pravidelná závěrečná cvičení, tzv. manévry. Měly probíhat za podmínek co nejvíce se blížících válečným poměrům. O tom, jak si při nich vedl plk. let. Karel Janoušek, alespoň částečně vypovídá pochvala, kterou mu vyslovil divizní generál Josef Votruba, velitel armádní skupiny I, při závěrečných cvičeních 23. září 1934 ve Vlašimi:

„Letecké jednotky přidělené mi po dobu závěrečných cvičení zhostily se pod Vaším velením a vedením neobyčejně skvěle všech daných jim úkolům. Vámi zvláště vzorně organizovaná a přesně provedená zpravodajská služba, byla mi vzácným faktorem pro včasná a správná rozhodnutí. Přijměte, pane plukovníku, nejen můj srdečný dík, ale i obdiv Vašich velitelských a organizátorských schopností a račte tlumočiti všem Vašim výkonným letcům mé uznání, že svými odvážnými a promyšlenými výkony dopomohli ku zdárnému zakončení operací armádní skupiny I.“ *

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Janouškův profesionální zájem se posléze soustředil i na problematiku letecké meteorologie, jedné z klíčových disciplín ovlivňujících činnost vojenského letectva a letecký provoz vůbec. Z vlastních zkušeností u čs. letectva došel k závěru, že polovinu leteckých nehod při přeletech či leteckému výcviku má na svědomí neznalost nebo podceňování zákonitostí a rozmarů počasí. Problematika jej natolik zaujala, že se rozhodl ke zcela neslýchanému kroku: požádal ministra národní obrany o povolení studia meteorologie a geofyziky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Z osobního i vojenského hlediska šlo o zcela bezprecedentní, ojedinělý krok. Je nutné uvážit, že mu bylo již 42 let, měl hodnost plukovníka letectva a navíc zastával velmi náročnou funkci Zemského velitele letectva. Svolení ke studiu – zcela mimořádně – obdržel. Pokud je známo, žádný tak vysoký důstojník předválečné čs. armády se na univerzitu zapsat nenechal. Vlastní studium zahájil v letním semestru roku 1936 ve svých téměř 43 letech. Během tohoto „studia při zaměstnání“ byl opět povýšen. Jen málokterý z jeho spolužáků tehdy tušil, že onen postarší student, který s nimi sedí v posluchárně, je od 1. ledna 1937 ve skutečnosti brigádní generál letectva. Navzdory svému vysokému postavení ve vojenské hierarchii čs. armády pokračoval ve svém studiu zdárně a nakonec jej i úspěšně završil doktorátem. Shodou okolností se tak stalo až krátce po rozbití československého státu.

Další zostření mezinárodní situace, zvláště vystupňování německých požadavků pak 23. září vedlo k vyhlášení všeobecné mobilizaci čs. armády. Tato opatření se pochopitelně týkala i letectva, které se díky svým četným úspěchům na mezinárodním sportovním kolbišti ve 20. a především 30. letech stalo jakýmsi mystickým symbolem obranyschopnosti státu. Mobilizací byl dosavadní mírový počet 55 letek zvýšen na 68 a letecké útvary a jednotky byly rozděleny do podřízenosti čtyř armád nebo jako záloha Hlavního velitelství operujících armád (HVOA).

Brig. gen. Karel Janoušek se za mobilizace ujal velení letectva početně nejsilnější 1. armády, která měla za úkol hájit hranice Čech od Českých Budějovic až po Králíky. V čele 1. armády stál velmi schopný a zkušený polní velitel, arm. gen. Sergej Vojcechovský. Janoušek měl k obraně Čech k dispozici plných 21 polních letek, tedy téměř třetinu celého letectva.

Mnichovské i následné březnové události jsou dostatečně známy a polemika o nich zřejmě potrvá i nadále. Nemám v úmyslu do ní vstupovat na tomto místě a proto se omezím jen na strohé konstatování, že stejně jako ostatní velitelé se brig. gen. Karel Janoušek musel podrobit kapitulačním rozkazům. Na tomto místě však nebude od věci vyslovit domněnku, že k tomu s největší pravděpodobností potřeboval více sil a sebezapření než kdyby měl splnit rozkaz k zahájení boje – byť předem ztraceného. Jeho služební hodnocení vyhotovené koncem roku 1938 a podepsané Zemským vojenským velitelem v Čechách, arm. gen. Sergejem Vojcechovským, znělo následovně: „Osvědčil se velmi dobře. Je energický, iniciativní a rozhodný.“ *

* VHA, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek

Po administrativní likvidaci čs. armády se stal civilistou. Měl tehdy za sebou šest z předepsaných osmi semestrů na Přírodovědecké fakultě UK a dokončoval svou doktorskou práci. Na základě jeho žádosti mu Ministerstvo školství a národní osvěty svým výnosem z 19. května 1939 zcela výjimečně prominulo zbylé dva semestry, aby podle rigorozního řádu mohl být připuštěn ke složení doktorátu přírodních věd. Byly mu totiž uznány dva semestry z Válečné školy. Titul doktora přírodních věd (RNDr.) získal 23. června 1939 na základě úspěšné obhajoby své disertační práce, nesoucí název „Geografické vlivy Českomoravské Vysočiny při přechodu teplých front“, kterou dokončil měsíc předtím na Meteorologickém ústavu UK. Stalo se tak několik málo měsíců před násilným uzavřením českých vysokých škol. Akt promoce, která byla malou společenskou událostí, na níž se nedostavila pouze Janouškova rodina a přátelé, nýbrž i zástupci některých ministerstev, několik čs. generálů, reprezentanti vojenského a civilního letectví, aeroklubů, leteckého průmyslu, měl v sobě protiněmecký osten. Div. gen. Karel Janoušek se demonstrativně dostavil v generálské uniformě se stužkami všech svých vyznamenání a s Československým válečným křížem ostentativně in natura. Při aktu přednesl odvážnou promoční řeč a pak urychleně zmizel v ilegalitě.

Nejprve z vlastní iniciativy shromažďoval informace o dislokaci německých jednotek a s pomocí „exportní skupiny“ Obrany národa pak odešel 15. listopadu 1939 do druhého zahraničního odboje. Vydal se na dobrodružnou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Bejrút do Francie. V Paříži byl 1. prosince 1939 prezentován a přidělen k Československé vojenské správě (ČsVS), v jejímž čele stál jeho spolužák z Válečné školy a jeden čas také jeho dřívější představený, div. gen. Sergej Ingr. Ten generála Janouška krátce poté ustanovil přednostou III. (leteckého) odboru ČsVS, tedy do funkce faktického velitele čs. letectva, které se formovalo na území Francie z čs. letců, kteří se po útěku z vlasti dostali na její území. Vystřídal tak jako služebně starší plk. let. Josefa Berounského, který byl do té doby pověřen vykonáváním této agendy.

Ve své nové funkci generál Janoušek věnoval všechny své síly tomu, aby vytvořil vlastní československé letecké jednotky. Ikdyž určitý právní fundament v podobě smluv zde již byl, podstatně hůře se však měla situace s praktickou realizací těchto dohod. Po poradě s Ingrem se Janoušek z titulu své funkce vypravil za gen. Louisem E. Faucherem, který před válkou působil jako náčelník francouzské vojenské mise v ČSR a nyní zastával podobnou funkci ve vztahu k ČsVS. Za jeho podpory Janoušek na francouzském ministerstvu letectví urgoval vydání prováděcích nařízení ke zmíněné Dohodě o československých leteckých jednotkách. S malým úspěchem. „Všechny urgence a prosby vyznívaly naprázdno,“ vzpomínal Janoušek později. Administrativní průtahy, liknavost francouzského ministerstva letectví, nedostatek leteckého materiálu, jakož i značné rozptýlení čs. letců na více než dvaceti místech ve Francii i koloniích však nakonec způsobily, že většina ustanovení dohod zůstala jen na papíře.

Brig. gen. RNDr. Karel Janoušek setrval ve funkci přednosty III. (leteckého) odboru ČsVS do 15. března 1940. Tehdy na jeho místo nastoupil brig. gen. Ing. Alois Vicherek (užívající v odboji krycí jméno Josef Slezák), který do Francie dorazil o něco později a z titulu služebně staršího tuto funkci převzal po něm.

Po Vicherkově nástupu do čela čs. letectva nebyl Janoušek ustanoven oficiálně do žádné funkce, ale formálně zůstával i nadále příslušníkem III. (leteckého) odboru ČSVS. Předpokládalo se, že bude pověřen organizováním a řízením výcviku čs. letců, a to i v zahraničí. Počítalo se s tím, že se ujme velení nad plánovaným (ale nikdy nepostaveným) čs. leteckým výcvikovým střediskem. Mělo vzniknout v Cognaku, kde za 1. světové války vznikala čs. legie ve Francii. Dnem 1. května 1940 byl – stejně jako Vicherek – povýšen na divizního generála (do této hodnosti byl renominován 7. března 1945). Z Paříže odejel 10. května 1940 s určením do Cognaku, ale pro rychlý spád válečných událostí se však projekt čs. leteckého výcvikového střediska v Cognaku nakonec nerealizoval.

Z hroutící se Francie evakuoval do Velké Británie za všeobecného zmatku již 18. června 1940, kdy s početnou skupinou československých letců opustil na palubě lodi „Karanan“ francouzský přístav Bordeaux. O tři dny později, 21. června vystoupil na anglickou pevninu v přístavu Falmouth.

Protože služebně starší brig. gen. Ing. Alois Vicherek (Josef Slezák) se v té době ještě nacházel ve Francii (odplul až s posledním transportem ze Séte dne 27. června 1940 a do britského Plymouthu dorazil na lodi „Rod el Farag“ 7. července), Janoušek byl v té chvíli nejvyšším představitelem čs. letectva na britské půdě. Začal proto jednat neobyčejně energicky. Aniž za sebou měl (dosud nekonstituovanou a neuznanou) československou vládu, ministerstvo obrany a velitelství čs. letectva, aniž byla podepsána jakákoli čs. – britská vojenská úmluva, dělal vše, co bylo v jeho silách, aby se čs. letci dostali co nejdříve do bojových operací, a to nejlépe přímo v rámci čs. leteckých jednotek. S britským pověřencem G/Cpt Frankem Beaumontem, který před válkou zastával funkci britského leteckého přidělence v Praze, dohodl začlenění čs. letců do rámce RAF VR po dobu války a zformování československých leteckých jednotek, podřízených operačně příslušným velitelstvím RAF. Rozkazy k jejich zformování následovaly v rychlém sledu.

Jako koordinační a styčný orgán byl již 12. července 1940 zřízen Inspektorát československého letectva (Czechoslovak Inspectorate General), do jehož čela byl britským Ministerstvem letectví jmenován právě brig. gen. RNDR. Karel Janoušek, jenž vstoupil do řad RAF VR a byla mu propůjčena britská hodnost Acting Air Commodore (zhruba britský ekvivalent pro čs. hodnost brigádního generála). Současně tento orgán dostal k dispozici kanceláře na 19-29 Woburn Place, London W.C.1. Janouškovo brzké jmenování do této funkce mělo podle všeho přímou souvislost s pragmatickým jednáním a vstřícností při realizací britských představ o způsobu začlenění čs. letectva do rámce RAF.

Tato Janouškova rychlost se však poté setkala s kritikou čs. strany. Z unáhleného a příliš pragmatického řešení architektury poměru čs. a britského letectva Janouška obviňovali jak prezident Dr. Edvard Beneš, ministr národní obrany div. gen. Sergej Ingr, jimž byl na čs. letectvo – nyní součást RAF – upřen přímý vliv, a pochopitelně i velitel letectva brig. gen. Alois Vicherek, který se tak stal vlastně generálem bez vojska. Na Janouškovu obranu je však třeba uvést, že v době, kdy s britskou stranou dojednával zařazení čs. letců do svazku RAF, nebyla ještě uznána čs. vláda a tudíž nebyly konstituovány ani čs. vládní orgány a hrozilo nebezpečí z prodlení, neboť Velká Británie se ocitla ve smrtelném ohrožení. Zůstává proto Janouškovou historickou zásluhou, že čs. letci mohli v poměrně vysokém počtu zasáhnou již do bitvy o Británii, a to v řadách svých národních jednotek – byť podřízených RAF.

Z výše uvedených důvodů Inspektorát čs. letectva z hlediska československé vojenské správy oficiálně zahájil svou činnost až 7. října 1940. Následujícího dne se určení důstojníci včetně A/Com Karla Janouška – všichni již ve stejnokrojích RAF – odhlásili u velitele čs. letectva gen. Vicherka (Slezáka) a nastoupili službu ve svých úřadovnách. Sám Janoušek byl oficiálně ustanoven do funkce inspektora čs. letectva až dnem 15. října 1940, a to prezidentským dekretem z 18. června 1941.

Inspektorát čs. letectva (IČL) byl sice formálně podřízen Ministerstvu národní obrany, ale vůči čs. leteckým jednotkám v RAF a vůči všem čs. letcům přechodně zařazeným k britským leteckým jednotkám byl v poměru nadřízeného orgánu. Plnil funkci spojovacího článku mezi MNO, čs. leteckými jednotkami a britským Ředitelstvím pro spolupráci spojeneckého letectva u Air Ministry (Director of Allied Air Co-operation and Foreign Liaison). Ministerstvo národní obrany stanovilo inspektoru československého letectva jeho kompetence sice až dodatečně, 21. června 1941, to však nic neměnilo na tom, že stanovené kompetence formálně jen posvětily několik měsíců panující stav.

Velmi rychlé a úspěšné nasazení čs. letců již v průběhu bitvy o Británii, vysoce oceňované britskými oficiálními místy, znamenalo pro „československou věc“ nesporný propagandistický přínos, který v přenesené formě trvá vlastně dodnes. Ocenění se dostalo i Janouškovi, byť přišlo z britské strany. Jako respekt k Janouškově rychlosti a vstřícnosti při organizování československého letectva ve Velké Británii, které vyústily v jeho velmi úspěšnou bojovou činnost, britský panovník, král Jiří VI. dne 31. prosince 1940 povýšil Karla Janouška do hodnosti Air Vice Marshal (československý ekvivalent divizní generál letectva), aby mu hned následujícího dne udělil vysoké britské vyznamenání KCB (Knight Commander of the Most Honourable Order of the Bath – Rytíř Komandér Nejctihodnějšího Lázeňského Řádu (t.j. II. třídy). Čestné insignie tohoto řádu mu britský panovník předal osobně 2O. května 1941 dopoledne přímo v Buckinghamském paláci. V citaci k udělení KCB, který obdržel jako jediný československý letec, se pravilo:

„Jako generální inspektor československého letectva tento důstojník prokázal velkou oddanost v průběhu zajišťování pohotového formování a operačního nasazení československých perutí v rámci RAF, čímž poskytl velice prospěšnou spolupráci, jejímž výsledkem bylo to, že tyto jednotky byly bez prodlení schopny poskytnout účinnou podporu RAF v jeho práci.“ *

* PRO, AIR 2/9458

Nehledě na řadu dalších řádů a vyznamenání, které v průběhu své vojenské kariéry obdržel, to bylo jedno z Janouškových největších ocenění. Toto vysoké vyznamenání podle svých slov sám chápal „… vždycky… jako projev uznání a zásluh lidí, jimž jsem měl čest velet,“* jak prohlásil později. Z jeho vlastních slov však lze vyvodit, že sám Janoušek podlehl určitému sebeklamu. On „jim“ totiž nevelel, veleli „jim“ britští velitelé vyšších leteckých svazků. Karel Janoušek nebyl polním velitelem, nýbrž „pouhým“ jejich inspektorem, což je rozdíl. Proto přesnější bude spíše to, jak Janouškovo ocenění chápali jeho současníci. Příkladem nám budiž npor. Stanislav Fejfar, tehdejší příslušník 310. čs. stíhací perutě, která se s takovým úspěchem podílela na bitvě o Británii. Tento důstojník totiž Janouškovo vyznamenání vysokým britským řádem chápal spíše jako „Uznání celého našeho letectva“**

* Tikovský, V.: Náš rozhovor s RNDr. Karlem Janouškem o rehabilitaci. In: Letectví a kosmonautika, č. 12/1968, s. 6.

** Fejfar, S.: Deník Stíhače. Hradec Králové, 1970, s. 102.

Dysfunkční dělba odpovědnosti za čs. letectvo ve Velké Británii mezi jeho velitelem brig. gen. Ing. Aloisem Vicherkem (Josefem Slezákem), který byl podřízen československým orgánům, a inspektorem A/V/M RNDr. Karlem Janouškem, jenž nosil uniformu britskou, trvala jen do 3. srpna 1941. Vzhledem k tomu, že čs. letci se stali součástí RAF po dobu války, stala se totiž Vicherkova funkce nadbytečnou a ke zmíněnému dni byla zrušena. Gen. Vicherk byl pak přemístěn k Náhradnímu tělesu MNO a prezident Beneš pro něj pak nalezl uplatnění v referátu pro zvláštní úkoly se zřetelem na průmyslové záležitosti. V této funkci měl mj. na starosti zastupování zájmů ČSR ve zbrojním průmyslu.

Je zřejmé, že pro dané poměry, za nichž fungovalo československé letectvo ve Velké Británii byl generál Janoušek lépe disponován nežli generál Vicherek. Jak o něm generál Vicherek napsal, byl Janoušek sice „letecky průměrný… domýšlivý, ješitným neupřímný až úskočný,“ (v tomto případě je však třeba uvědomit si, že Vicherek byl tehdy vůči Janouškovi do značné míry zaujatý) ale zároveň Vicherek musel uznat, že jeho rival je „velmi bystrý a schopný důstojník“, který měl „vojenské vystupování velmi dobré.“ Generál Ingr poukazoval na to, že Janoušek, jeho spolužák z Válečné školy, je sice „značně ctižádostivý, ne vždy loajální a přímý“, ale současně vyzdvihoval, že „o letectvo se staral… a pečoval“ o něj. V očích Britů, s nimiž služebně přicházel do styku nejčastěji, bylo jistě nezanedbatelné i Janouškovo uhlazené společenské vystupování; ještě pozdější náčelník hlavního štábu generál Boček mu později svým způsobem vytýkal, že je „až příliš pečlivý o svůj zevnějšek.“ *

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Funkci inspektora českoslovenkého letectva ve Velké Británii (Inspector General of the Czechoslovak Air Force), náročnou na organizační a diplomatické schopnosti, divizní generál RNDr. Karel Janoušek vykonával plných pět let, až do 19. října 1945. Jak již bylo uvedeno, 31. prosince 1940 byl povýšen do hodnosti Air Vice Marshal a 17. května 1945 do hodnosti Air Marshal. Stal se tak jediným československým občanem, který dosáhl hodnosti maršála. Pro Janouška osobně to znamenalo zcela nepochybný osobní triumf.

Kromě svých služebních povinností, které jej zaváděly všude tam, kde působili čs. letci, tedy i do USA, Kanady či na Bahamské ostrovy, A/V/M Janoušek pozorně sledoval i dynamicky se rozvíjející leteckou techniku. Ve své funkci předsedy Spolku československých inženýrů a techniků (zastával ji od 14. června 1942) se mj. zasazoval o to, aby pro československé techniky byly vytvořeny co nejlepší podmínky pro absorbování ohromného válečného technického pokroku, především v oblasti letectví. Na jeho popud ustavila čs. vláda poradní výbor pro vybudování civilního letectví. V prosinci 1944 byl proto za Československo delegován na mezinárodní konferenci o civilním letectví, konanou v americkém Chicagu. Na konferenci, jíž se účastnilo tisíc delegátů z 52 zemí * se spolupodílel na vypracování Mezinárodně závazné úmluvy o civilním letectví (International Civil Aviation Convention, ICAO), dále Smlouvy o leteckém tranzitu (International Air Services Transit Agreement, IASTA) a Smlouvy o mezinárodní letecké dopravě (Intermational Air Transport Agreement, IATA) a na ustavení Prozatímní mezinárodní organizace civilního letectví (Provisional International Civil Aviation Organisation, PICAO). Současně prosadil, aby jedno místo v Radě PICAO zaujímal i zástupce Československa. Jako sídlo obou institucí, PICAO a IATA, zajišťujících vzájemný komerční a technický kontakt leteckých společností, byl vybrán kanadský Montreal.

* vyjma Německa, Itálie, Japonska a Sovětského svazu, který své delegáty odvolal ještě v průběhu cesty a jehož neúčast měla později velmi negativní vliv na Československo. Poznámka autora

Samozřejmým a zcela logickým přáním čs. letců ve Velké Británii bylo zakončit svou bojovou cestu na území vlasti. Tuto snahu, podporovanou i generálem Janouškem však nakonec zhatily vnější okolnosti, především rivalita velmocí a zřejmý dezinteres britské strany, rezignující na středoevropskou problematiku.

Do osvobozeného Československa se div. gen. RNDr. Karel Janoušek vrátil po řadě odkladů definitivně až tři měsíce po skončení války v Evropě, konkrétně 13. srpna 1945, a to na palubě dopravního letounu Dakota Mk.IV, kterou mu pro tento účel zapůjčila britská královská rodina.

Navrátivším se letcům připravilo obyvatelstvo skutečně slavné a spontánní uvítání a ani tisk nešetřil superlativy: Právo lidu: „V boji od začátku do konce stáli čs. letci. Národ je zavázán této hrstce svých nejlepších synů.“ Svobodné slovo: „Jejich návrat je triumfální.“ Svobodné Československo: „Obhájili svoje i naše jméno tam, kde jsme kdysi byli zcela neznámí.“ Národní osvobození: „…jedna z velikých kapitol našich národních dějin v první polovině dvacátého století,“ * apod.

* Den letců. In: Rozlet, č. 3/1945, s. 7. Výňatky citací z denního tisku z 13. srpna 1945 tamtéž.

Při Janouškově válečné bilanci však nelze nezmínit ani to, jak se jeho činnost, kterou za války pro „československou věc“ konal, promítla do osudů jeho rodiny a příbuzenstva. A bilance to byla zdrcující. Když nacisté zjistili, čím se generál Janoušek v zahraničí zabývá, zatkli a uvěznili téměř všechny jeho rodinné příslušníky a příbuzné. Jeho manželka a jedna ze sester zahynuly v Osvětimi, jeden z bratrů v Buchenwaldu a dva ze švagrů v Litoměřicích respektive na Pankráci.

Slavnostní pochod čs. letců z Velké Británie ulicemi rozjásané Prahy a slavnostní přehlídka na Staroměstském náměstí před prezidentem Dr. Edvardem Benešem proběhly 26. srpna 1945. Stalo se tak pětadvacet let poté, co Janoušek se svým legionářským plukem defiloval na témže místě. Nyní pochodoval v čele čs. letců, kteří se vrátili z Velké Británie. Staroměstská přehlídka, během níž jej prezident jako prvního osobně dekoroval Československým válečným křížem, znamenala současně i poslední veřejnou prezentaci čs. letců ze západního bojiště jako celku. Nastala mírová právce v nových podmínkách.

Dnem 19. října 1945 formálně zanikla Janouškova funkce inspektora čs. letectva ve Velké Británii, neboť IČL sám byl v likvidaci. Generál Janoušek nepochybně a logicky aspiroval přinejmenším na funkci velitele letectva. Výsledky a politický dosah činnosti čs. letectva ve Velké Británii dávaly těmto aspiracím reálný podklad. Do této funkce však novopečený ministr národní obrany generál Svoboda a náčelník generálního štábu generál Boček naopak jmenovali 29. května 1945 Janouškova dřívějšího rivala a oponenta, div. gen. Ing. Aloise Vicherka, jenž se do vlasti vrátil přes Sovětský svaz, a který byl pro nastupující orientaci čs. armády přijatelnější.

Janouškovy nesporné válečné zásluhy však v té době ještě nešly zcela opominout a tak 20. října 1945 převzal nabídnutou funkci podnáčelníka hlavního štábu pro zvláštní úkoly. V té době, poznamenané rostoucí politizací všech složek čs. společnosti, vstoupil do sociálně demokratické strany, což se stalo zřejmě v rámci tehdejších „honů“ na slavné vojáky, které pořádaly politické strany, aby jich využily a proměnily jejich popularitu ve volební zisky. Docela určitě v tom však byl i kus rodinné tradice, neboť Janouškův otec byl jedním ze zakládajících členů sociálně demokratické strany v Přerově. Podle všeho se však generál Janoušek ve své politické straně nikterak vážně neangažoval a ani členství v sociálně demokratické straně mu žádný prospěch nepřineslo. Později to okomentoval slovy „…byla to … taková slepá životní ulička“ *

* Cílek, R.: Prokletí moci. Themis, Praha 1991, s. 15.

Osten křivdy, kterou nespokojený generál Janoušek pociťoval svým novým zařazením, dával zřejmě zřetelně najevo, což jeho představenému, div. gen. Bohumilu Bočkovi neuniklo. O tom, s jakým zápalem Janoušek vykonával svěřenou funkci, vypovídá i záznam v jeho kvalifikační listině ze 17. ledna 1946. Náčelník hlavního štábu gen. Boček v kolonce Charakter napsal, že gen. Janoušek je „Poněkud pohodlný, bez zvláštního zájmu, snad proto, že se nestal velitelem letectva. Ne dosti upřímný. Chování dobré. Živá povaha“. V kolonce Intelektuální vlastnosti a teoretické znalosti Boček uvedl: „Má všechny předpoklady, aby se uplatnil, avšak dává přednost osobnímu pohodlí. Pobyt a funkce v Anglii za války jej ovlivnily tak, že se nesžívá s dobou a prostředím. Odborné věci sleduje a má o ně zájem… Až přehnaně pečlivý o svůj zevnějšek.“ Kolonka Velitelská schopnost konstatuje: „Má všechny předpoklady pro velitelskou funkci, avšak pohodlí a zatrpklost ovlivňují jeho činnost“ *

* VHA, Praha – fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

V uvedené funkci setrval do 15. února 1947, kdy byl jmenován do nově vzniklé funkce zatímního inspektora protiletecké ochrany u hlavního štábu. Teoreticky alespoň zde mohl generál Janoušek zúročit své zkušenosti z války, zvláště pak z Velké Británie, která disponovala výkonným systémem včasné výstrahy a veškerými obrannými prostředky proti vzdušnému napadení. V Československu se však podobný systém teprve rodil a uspokojivě byl vyřešen až za úplně jiné situace v padesátých letech.

Šlo o jeho poslední vojenskou funkci, v níž setrval pouhý rok a v níž měl jen minimum pravomocí. V rubrice Upotřebitelnost v jeho kvalifikační listině uvedl jeho nadřízený div. gen. Bohumil Boček 15. října 1947: „V administrativě. Pro svůj postoj není vhodný pro velitelské místo.“ *

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Únorové události roku 1948 zastihly div. gen. RNDr. Karla Janouška jako účastníka prvního kursu pro vyšší velitele, zřízeného při Vysoké škole vojenské. Kurs byl zahájen 3. prosince 1947 a podle plánu skončil 28. února 1948. Podle Janouškem později vysloveného názoru a ze složení účastníků tohoto kursu není vyloučeno, že tím měli být „nespolehliví“ velitelé v době narůstající vnitropolitické krize izolováni od svých jednotek a vyřazeni z rozhodovacího procesu, což jistě nelze vyloučit. Prostřednictvím 5. ood (OBZ) hlavního štábu řízeného plk. Bedřichem Reicinem mělo komunistické vedení přehled o situaci a náladách nejen ve vrcholných sférách armádního organismu, ale i v útvarech a jednotkách čs. armády, o poměru sil v důstojnickém sboru apod. Tato situace nevyznívala pro komunistické vedení příliš příznivě. Velitelské funkce na vyšších a středních úrovních byly zcela pochopitelně obsazeny většinou důstojníky, kteří za války bojovali ve Velké Británii, neboť v největší míře splňovali náročná odborná kritéria pro výkon těchto funkcí. Armáda a především její špičky – navzdory tomu, že většinou podporovaly poválečné společenské změny – patřila stejně jako v každé jiné zemi k nejkonzervativnějším složkám společnosti a za nejvyšší státní autoritu považovala osobu vrchního velitele, jímž byl prezident Dr. Edvard Beneš. To bylo nejzávažnějším důvodem pro to, aby se KSČ v únoru 1948 orientovala spíše na spolehlivější StB zatímco vůči armádě sledovala cíl dosáhnout její neutralizace. Závěr zmiňovaného kursu skutečně bezprostředně korespondoval s vyvrcholením dramatických únorových událostí. Ve světle pozdějších událostí se zdá, že Janouškovo podezření v pravý účel kursu mohlo mít reálný základ. Drtivá většina účastníků kursu totiž ihned po nástupu vlády „obrozené Národní fronty“ byla zproštěna služby v čs. armádě. Většina zbylých, které toto opatření nepotkalo bezprostředně po Únoru, byla – navzdory své spolupráci s novým režimem – odstraněna z armády do dvou následujících let. Generál Janoušek patřil k prvním.

Již 28. února 1948 jej náčelník hlavního štábu arm. gen. Bohumil Boček odeslal dnem 1. března 1948 na zdravotní dovolenou, která měla trvat až do dalšího rozhodnutí. Nedlouho poté se zápis v Janouškově kvalifikační listině v rubrice Všeobecné vzdělání rozrostl o následující formulaci: „Pobyt a funkce v Anglii za války jej ovlivnily tak, že se nesžil s dobou a prostředím.“ A v rubrice Upotřebitelnost: „Nenašel kladný poměr k lidově – demokratickému řádu republiky… Pro vojenskou službu neupotřebitelný. Z uvedeného důvodu mu byl stanoven stupeň kvalifikace… nevyhovující.“ * Formálně k 1. červnu 1948 byl div. gen. RNDr Karel Janoušek přeložen do výslužby.

* VHA, Praha, fond kvalifikačních listin – K. Janoušek.

Po odeslání na zdravotní dovolenou až do dalšího rozhodnutí stála po 33 letech vojenské služby před generálem Karlem Janouškem perspektiva stát se civilistou. Byl to pro něj těžký životní otřes. „Taková křivda!“, vzpomínal později. „Byl jsem generálem letectva, Angličané mi dokonce udělili hodnost leteckého maršála, s letectvem jsem srostl, letectvo bylo pro mne vším; a teď se s ním takhle rozloučit …“ *

* Šedivý, M.: Odsouzený na smrt. Vypráví generál Dr. Karel Janoušek. In: Zápisník °68, č. 18/1968, s. 3.

Snažil se proto o uplatnění alespoň v civilním letectví a záhy mu z kanadského Montrealu bylo nabídnuto místo u Mezinárodní organizace civilního letectví (ICAO), kterou v prosinci 1944 sám spoluzakládal. Neblaze proslulý náčelník 5. odd. (OBZ) hlavního štábu, plk. Bedřich Reicin, do jehož kompetence podobné žádosti o výjezd do zahraničí spadaly, však Janouškův odjezd kategoricky odmítl. Po tomto zamítnutí se Janoušek dostal do takřka bezvýchodné situace. Ve svých necelých 55 letech se ocitl v životní krizi. „Teoreticky jsem mohl do penze,“ vzpomínal na své tehdejší vyhlídky později, „ale cítil jsem se plný sil. Věnoval jsem letectvu takřka celý život, deptala mne představa, že bych měl najednou zůstat zcela stranou.“ *

* Cílek, R.: … a odsuzuje se …. In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8

Vše umocňovaly drastické zásahy nového režimu proti jeho bývalým podřízeným a kolegům, s nimiž byl za války ve Velké Británii. Stovky z nich byly podobně jako on propuštěni z armády, někteří byli rovnou zatčeni a uvězněni, mnozí nastalou situaci řešili odchodem či odletem do zahraničí. Podobné řešení začal zvažovat i Janoušek.

„Nemohl jsem najít uplatnění ve svém oboru. A navíc jsem se začínal cítil ohrožen na svobodě,“ vzpomínal Janoušek po letech. „Hned po mém odchodu z armády začali tady na Kosárkově nábřeží (přesněji tehdy Strakovo nábřeží č. 1, nyní Kosárkovo nábř. č. 1, Praha III (nyní Praha 1-Malá Strana), na Klárově, poblíž dnešní stanice metra Malostranská, místo Janouškova tehdejšího bydliště, pozn. autora) … vysedávat v autě chlapi, kteří ve dne v noci pozorovali vchod do domu. Poznal jsem, že mi odposlouchávají telefon. Ať jsem se hnul kamkoliv, vždy šel někdo za mnou. Strašně mne to deprimovalo.“ *

* Cílek, R.: … a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

Za nastalé bezvýchodné situace se proto rozhodl k ilegálnímu odchodu do zahraničí, když pokusy o odchod legální selhaly. Předběžně se na útěku dohodl s dalšími důstojníky, bývalými příslušníky čs. letectva z Velké Británie, kteří se ocitli v obdobné situaci.

Tehdy však ještě netušil, že jeho „ilegální odchod“ plánuje i Reicinovo 5. odd. (OBZ) hlavního štábu, které hledalo záminku k Janouškovu zatčení. Reicinovi agenti se jej proto rozhodli vyprovokovat k útěku za hranice. Za napjaté situace jej proto 23. dubna 1948 kontaktoval mladý člověk, který se představil jako Jan Hrubý, „vyakčněný“ student ČVUT, nenávidějící komunistický režim a ochotný pomoci každému podobnému. Janouškovi, kterému sdělil, že má být zatčen, nabídl pomoc při ilegálním odchodu do exilu. Teprve o více než dvacet let později vyšla najevo jeho pravá identita: tento muž, vydávající se někdy též za Igora Dischingera nebo Antonína Navrátila, byl ve skutečnosti Ing. Jaroslav Doubravský, placený agent A-5, pracující pro pátrací skupinu 5. odd. (OBZ) a později přímo pro centrálu OBZ. Šlo o mimořádně nebezpečného provokatéra, neboť i na obezřetného Janouška podle jeho vlastních slov působil „… věrohodně, vlastně mohu říci, že to byl ve svém špinavém oboru skutečný profesionál, sliboval bezpečný přechod, žádné násilí, a také nenaléhal, spíš jen nabídl a trpělivě čekal na mou odpověď,“ vzpomínal po letech Janoušek. „Zpočátku jsem váhal, ale nakonec mne ten stupňující se nenormální stav, hlavně to nepřetržité špiclování dohnalo k tomu, že jsem řekl ano. A dokonce jsem ho požádal, abychom vyrazili o den dřív, než se původně plánovalo. Už jsem napětí prostě nemohl vydržet, bál jsem se s kýmkoli promluvit, abych lidem nekomplikoval jejich postavení. Bál jsem se telefonovat … Poslední noc jsem vůbec nespal. Stále jsem uvažoval: mám to udělat, nebo ne. Ne, neměl jsem jinou volbu.“ *

* CÍLEK, R.: … a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

Večer 30. dubna 1948 od Palackého mostu v Praze směrem k Plzni vyrazil šedý Minor. Za řízením seděl pplk. Ing. Jan Štěpán, jehož požádal o odvoz plk. Ing. Vlastimil Chrást, který chtěl uprchnout také, dále div. gen. RNDr. Karel Janoušek a „Jan Hrubý“. U Přeštic však byli téže noci zatčeni hlídkou SNB. Byli okamžitě zatčeni a druhého dne převezeni do pověstného „hradčanského domečku“, tj. vyšetřovací věznice 5. odd. (OBZ) v Kapucínské ulici u hradčanské Lorety.

Po příjezdu do Prahy byl podroben výslechu přímo v budově Hlavního štábu. „Prohlašuji na svoji čest a svědomí, že jsem neměl v úmyslu spolupracovati s kteroukoli ilegální organizací, že to pokládám, jak jsem výše uvedl, za amorální a zločinné a že jsem se chtěl výhradně živit poctivou prací, kterou jsem hledal v zaměstnání. Opakuji znovu, že důvodem mého odchodu bylo hlavně protestovati proti propouštění letců sloužících za války ve Velké Británii, což považuji za naprosto nespravedlivé…,“ * prohlásil Janoušek do protokolu po zatčení.

* AMV, Praha, V-5750, s. 1. 31. Současně byla uvalena vazba i na další důstojníky čs. letectva, kteří za války bojovali v RAF a jejichž jména se objevila „v souvislosti ilegálním odchodem generála Janouška a spol.“: Byli to plk. zbroj. tech. sl. let. Ing. Vlastimil Chrást, pplk. Ing. Jan Štěpán, pplk. let. Josef Hanuš, DFC, mjr. let. Josef Bryks, MBE, škpt. let. Josef Čapka, DFM, škpt. let. Otakar Černý, kpt. let. Ondřej Špaček, kpt. Jan Plášil a kpt. Václav Bozděch (posledním dvěma se však mezitím podařilo mezitím uprchnout); zatčeno bylo dalších čtrnáct civilních osob. McDonald, K.: Oblaka v ohni. Erika, Praha 1992, s. 200-204. Rudé právo, 19. 6. 1948, s. 5.

V procesu, konaném od 14. do 16. června 1948 před Vrchním vojenským soudem v Praze čelil Janoušek zdrcující obžalobě, která mu kladla za vinu: 1./ nepřekažení nebo neoznámení trestných činů, 2./ zločin zběhnutí, 3./ zločin přípravy úkladů a 4./ zločin pokusu o zločin vojenské zrady. V odůvodnění se pravilo, že „…Obviněný jako jeden z nejvyšších československých důstojníků dobře věděl, že jakmile přejde hranice Československé republiky, musí zpravodajským orgánům cizí moci vypověděti vše, co je mu známo o československé armádě, zejména o jejich vojenských tajemstvích, přesto však se rozhodl odejíti, tedy není pochyby o tom, že kdyby nebyl dopaden, byl by tyto věci, které musí zůstati utajeny pro obranu státu, přímo cizí moci vyzradil a jen překážkou odjinud v to přišlo, to jest zatčením se stalo, že k úplnému dokonání tak těžkého a pro vojáka, zvláště hodnosti obviněného, zavrženíhodného zločinu nedošlo… Je tedy v případech ad 1 – 4 nepochybně vina obviněného zjištěna…“ * Vrchní vojenský prokurátor pplk. JUDr. Jan Vaněk navrh pro Janouška trest smrti provazem!

* AMV, Praha, V 5750, č. 1, 191-195.

Vrchní vojenský soud v rozsudku ze 17. června 1948 sice uznal jen část obžaloby, ale i tak Janouška odsoudil „k trestu smrti provazem, který se … pro převahu polehčujících okolností mění na těžký žalář v trvání 18 (osmnáct) let, zostřený … jednou za rok měsícem samovazby… “ * Součástí rozsudku byla degradace na vojína, ztráta akademického titulu, všech československých vyznamenání a čestných práv občanských na 10 roků.

* AMV, sign. V5750 č. 1. 190-195

Pokud jde o ostatní obžalované, soud ostatní obžalované, tj. plk. Chrásta, mjr. Brykse, škpt. Čapku, škpt. Černého a kpt. Špačka zprostil obžaloby a jejich jednání kvalifikoval pouze jako kázeňský přestupek. Janoušek, ale i prokurátor Vaněk se odvolali a případ byl proto předán Nejvyššímu vojenskému soudu v Praze, který však na svém zasedání 30. prosince 1948 zamítl Janouškovu zmateční stížnost jako neodůvodněnou, zatímco Vaňkově stížnosti naopak vyhověl. Při novém hlavním líčení, konaném 9. února 1949 před senátem Státního soudu v Praze byli všichni obžalovaní uznáni vinnými. Kromě degradace, ztráty vyznamenání a čestných odznaků byl Janoušek tentokráte odsouzen k těžkému žaláři na 19 let, zostřenému jednou za čtvrt roku tvrdým ložem. Plk. Chrást byl odsouzen k 15 letům, mjr. Bryks, škpt. Čapka a kpt. Špaček „dostali“ každý 10 let a škpt. Černý 3 roky těžkého žaláře. Všichni obžalovaní se proti rozsudkům odvolali, ale Nejvyšší soud v Brně je 26. května 1949 potvrdil, čímž rozsudek nabyl právní moci.

Pankrác, Bory, Opava, Leopoldov a Ruzyň, to vše byla místa Janouškovy křížové cesty po věznicích tehdejšího „lidově demokratického“ Československa. V pověstné plzeňské trestnici na Borech, kam byl převezen z Pankráce 28. února 1949, byl Janoušek umístěn na tzv. Kremlu, tj. ve vězeňském oddělení státního soudu, kde panoval mimořádně přísný režim. „Hlavním rysem Kremlu byla ovšem brutalita v zacházení s vězni, mimořádná i na tehdejší poměry,“ * vzpomínal pamětník.

* Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí. Universum, Praha 1990, s. 239.

Ačkoli Janoušek věřil, že až se bouřlivá situace v Československu uklidní, bude moci zažádat o milost, trest mu byl nakonec ještě drasticky zvýšen, a to za údajný pokus o útěk, který pro něj plánoval jeden z dozorců. Dne 28. března 1950 byl proto Janoušek odsouzen k doživotnímu žaláři. Nešlo o prosté zvýšení dosavadního trestu, nýbrž o dva na sobě nezávislé tresty. V jednom z později poskytnutých rozhovorů Janoušek svou tehdejší životní perspektivu komentoval slovy: „I já si myslel, že se to prostě spojuje. Pak mi ale jeden mukl, bývalý předseda Nejvyššího správního soudu, při loupání brambor řekl: „To se mýlíš, milý Karle, napřed si to tady s námi, kamaráde, odsedíš těch devatenáct let a pak doživotí“. No, nic, tahle matematika vycházela tak jako tak nastejno. Smířil jsem se s tím, ale zápolil jsem sám se sebou, aby mi zůstala víra optimisty.“ *

* Cílek, R.: … a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

Protože trestnice na Borech se nacházela příliš blízko státních hranic, což případným uprchlíkům zvyšovalo naději na zdárný útěk, bylo posléze rozhodnuto k převezení větší části politických vězňů do jiných věznic ve vnitrozemí. Konkrétně Janoušek byl přemístěn do vojenské věznice v Opavě, kde sice vládl přísný režim, ale s vězni se zacházelo relativně slušně. Nesetrval tam však dlouho, neboť již v červnu 1952 byl přemístěn do Leopoldova, který měl tehdy pověst nejhrůznější věznice v Československu. Jeden z bývalých politických vězňů ji dokonce klasifikoval jako „vyhlazovací středisko.“ * Podobného názoru byl i sám Janoušek, který tamní podmínky komentoval následovně: „… Leopoldov… o tom raději pomlčím, tam se zastavil čas a všechno, co se dělo, připomínalo středověk.“ **

* Hejl, V.: Zpráva o organizovaném násilí, Univerzum, Praha 1990, s. 239. V padesátých letech se dokonce až do Velké Británie dostala nepravdivá zpráva o tom, že Janoušek ve vězení na Borech zemřel: „21 MAY (1952). General Karel Janousek, war-time Inspector General of the Czechoslovak Air Force in Britain, was reported to have died in prison at Pilsen.“ Payne, L. G. S.: Air Dates. Heinemann, London 1957, s. 451.

** Cílek, R.: … a odsuzuje se…. In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

Snad i v důsledku hrubého zacházení s vězni nebyla jejich pracovní morálka z pohledu dozorců nijak oslňující. Velitel tamní věznice ve svém posudku na Janouška z 30. listopadu 1953 jen těžko napodobitelným jazykem konstatoval následující:

„Chovanie menovaného v tunajšom ústave nie je na dobrej úrovni, je drzý a neukáznený. Rozkazy mu dané od jeho nadriadených sú vykonané ledabyle. O prácu nejeví záujem. Nie je dostatečne disciplinovaný a ukáznený. V jeho osobnom spise bolo zistené, že menovaný bol disciplinárne potrestaný pre vyjadrenie sa o našom štátnom zriadenie, že je neschopné… stanovenú normu plný (sic) len na 30 %… ostražitosť káže menovaného ponechat v trestu ako nášho zarytého nepriateľa. Už i jeho bývalé povolánie ako generála nám dokazuje, že nesúhlasí s naším ľudovo-demokratickým zriadením.“ *

* Cílek, R.: Prokletí moci. Themis, Praha 1991, s. 20-21.

Přesto však Janoušek neopomněl vzpomenout i světlejší okamžiky: „Setkal jsem se ve věznicích samozřejmě také s mnoha západními letci, kteří se mnou sdíleli podobný osud. Vzpomínky na jejich postoje hřejí. Nejsem technicky založený člověk, neuměl jsem třeba dobře drát peří, špatně jsem tlačil knoflíky. Když jsem dělal se špendlíky, vždycky jsem se popíchal. A ti moji drazí kluci pokaždé našli pro svého starého nějakou tu cigaretu, pomohli mu, poradili, když neplnil předepsané normy…“ *

* Cílek, R.: … a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

V listopadu 1956 byl Janoušek přemístěn z Leopoldova do Ruzyně. Důvodem bylo, že v tamní věznici byl tehdy vězněn bývalý velitel ženijní školy Waffen SS v Hradištku, SS-Oberführer Emil Klein. Své vyšetřovatele uváděl v úžas svými znalostmi řady tajemství Třetí říše, jimiž si snažil zajistit lepší vyhlídky na svou budoucnost. Karel Janoušek byl umístěn na Kleinovu celu, aby za příslib zkrácení trestu a při využití svých technických vědomostí získal od Kleina bližší informace. „V roce 1957 byl na Kleinovu celu převezen významný vězeň, bývalý generál letectva, který během války působil v Anglii a pak byl nezákonně odsouzen,“ líčí tuto epizodu jeden z publicistů, „Také on nedokázal proti Kleinovým tvrzením o raketoletadle a skleněném letadle postavit žádné argumenty. Vše, co mu Klein o těchto zbraních řekl, oznámil Kleinovu vyšetřovateli, který ho dále instruoval, jak má v rozhovorech s Kleinem postupovat. Ani generál nevěděl, že celá akce je stejně odposlouchávána. Přesně plnil vyšetřovatelovy pokyny. Také on měl příslib, že když se mu podaří z Kleina něco pozitivního o úkrytech vytáhnout, bude mu zkrácen trest…“ *

* Martin, O.: Štěchovická past, Europrint, Praha 1993, s. 105.

Ať se to zdá jakkoli neuvěřitelné, Janouškův opatrný optimismus v předčasné propuštění postupem času začínal mít reálný základ. Prvního snížení trestu dosáhl po osmi letech svého věznění. U příležitosti desátého výročí osvobození Československa, byla totiž vyhlášena prezidentská amnestie, jíž se Janouškův doživotní trest z 28. března 1950 změnil 25. července 1955 na 25 let žaláře. S černým humorem sobě vlastním to později Janoušek komentoval slovy: „… to znamená 19 + 25, rovná se čtyřicet let. Bylo mi tehdy šedesát, tak to už se přece, uznejte, dalo vydržet.“ *

* Cílek, R.: … a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8.

Snižování Janouškových jednotlivých trestů však pokračovalo i nadále. Případ s údajným pokusem o útěk byl v září 1956 překvalifikován na pouhé neoznámení trestného činu a namísto původního doživotního žaláře byl Janoušek odsouzen k pouhým čtyřem letům odnětí svobody. Od tohoto čtyřletého trestu mu pak byly dalšími dvěma amnestiemi prominuty více než tři roky. Z původního prvního trestu, znějícího na 19 let těžkého žaláře mu pak byly amnestovány tři roky. Také spolupráce na „Kleinově případu“ podle všeho Janouškovi přinesla ovoce. V listopadu 1957 byly oba Janouškovy zbytkové tresty, tj. první znějící na 19 let (amnestovány 3 roky) a druhý v trvání 4 roků (z toho amnestováno 3,5 roku) sečteny. Tím se mu celkový trest měnil na necelých 17 let, z čehož ve věznicích strávil osm a půl roku. Protože polovinu celkového trestu tak již „odpykal“, umožnilo mu to požádat o podmínečné propuštění. Žádost podal, avšak nebyl propuštěn na jejím základě. Devátého května 1960 byl totiž propuštěn na základě rozsáhlé prezidentské amnestie. Za mřížemi strávil plných 12 let a 10 dní.

Když opustil brány ruzyňské věznice, musel nejprve zajistit holou existenci, neboť z jeho majetku mu nebylo navráceno nic. Bylo třeba, jak sám později řekl, „svést všechny ty bitvy, které moji podobně postižení kamarádi dobře znají. Bitvu o vlastní byt, bitvu o to, co budu jíst.“ *

* Cílek, R.:… a odsuzuje se … In. Národní osvobození č. 17-18/1992, s. 8

Zpočátku bydlel u ovdovělé švagrové v jejím malém bytě v Malé Štěpánské ulici Praze na Novém Městě, později se mohl přestěhovat do svého bývalého bytu na Kosárkově nábřeží na Malé Straně, který udržela jeho neteř. Několik měsíců marně hledal odpovídající zaměstnání. Pro „bývalého člověka“ však zaměstnání alespoň blízké jeho oboru rozhodně nebylo. Až v roce 1961 konečně získal místo inventurníka v n. p. Textil Praha. S jeho oborem mělo společného jen pramálo, ale z penze 200,- Kčs měsíčně, vyměřené Správou sociálního zabezpečení ONV v Praze 2 po návratu z vězení skutečně vyžít nemohl. Teprve později mu byla penze zvýšena na 600,- Kčs měsíčně. K 1. lednu 1967, ve svých 74 letech, opustil své zaměstnání s důchodem 1400,- Kčs.

Teprve po zajištění základních jistot začal usilovat o revizi svého případu a o rehabilitaci, neboť nemínil na sobě „nosit punc vlastizrádce“, jak se sám vyjádřil. „Já jsem voják… byl jsem jím celým život, i v kriminále, a za Československo jsem bojoval v obou válkách. Chtěl jsem zpátky svou čest.“ *

* Tikovský, V.: Náš rozhovor s RNDr. Karlem Janouškem o rehabilitaci. In. letectví a kosmonautika č. 12/1968, s. 534.

Tehdy se však v justici stále ještě vznášel duch padesátých let, takže jeho první žádost z 23. září 1964 zůstala nevyslyšena. Příznivější podmínky pro revizi Janouškova případu – a stejně tak i dalších nespravedlivě odsouzených politických vězňů – přinesl až pokus o reformu tehdejšího režimu v roce 1968. Vyšší vojenský soud v Příbrami získal svědecké výpovědi některých aktérů dvacet let starých událostí z řad bývalých příslušníků 5. odd. (OBZ). To vneslo do celého případu více světla, což z právního hlediska umožnilo revizi procesu. Současně se do věci vložil i tehdejší pracovník VHÚ, arm. gen. Ludvík Svoboda, který po únoru 1948 jako ministr národní obrany netečně přihlížel destrukci důstojnického sboru čs. armády. Ve svém dopise z 8. ledna 1968 dosvědčil, že v Janouškově případě šlo o provokaci a současně doporučil jeho rehabilitaci.

V úvodu dopisu Svoboda vyzdvihl Janouškovo působení v čs. armádě a odboji a ve věci okolností, za jakých s ním bylo po únoru 1948 naloženo, napsal: „…po únorových událostech v roce 1948 dostavil se ke mně Reicin z příkazu generálního tajemníka KSČ R. Slánského a sdělil mi jeho jménem, že strana rozhodla, že mají být generál Janoušek a generál Píka z armády propuštěni jako politicky nespolehliví. Na mou otázku, v čem spočívá jejich nespolehlivost, mi bylo řečeno, že politická nespolehlivost se datuje z jejich zahraniční činnosti v době 2. světové války a propuštění se děje z preventivních důvodů. Oba jmenované jsem o tomto rozhodnutí osobně vyrozuměl a z armády propustil. Za krátkou dobu jsem se dozvěděl, že oba generálové byli zatčeni. O generálu Janouškovi mi jeden z orgánů vojenské kontrarozvědky důvěrně sdělil…, že Janoušek byl zatčen při odchodu za hranice, a chlubil se, jak důmyslně ho k tomu vyprovokovali. Při nejbližším rozhovoru s generálem Reicinem jsem mu vytkl, že Janouška k odchodu vyprovokovali, načež mi odpověděl, že tento fakt není rozhodující, protože Janoušek provokaci uvěřil a zařídil se podle pokynů. Přitom Reicin poznamenal, že generálu Janouškovi bylo sděleno, že má být zatčen a že mu doporučují, aby odešel za hranice a tak unikl zatčení. Generál Janoušek cestoval po (Reicinovou kontrarozvědkou) předem mu určené trase v domnění, že mu pomáhají lidé, kteří ho chtějí uchránit před zatčením. Na cestě byl těmi, kdo ho k odchodu vybídli, zatčen… Jsem přesvědčen, že Dr. Janoušek se nedopustil činů, za které byl odsouzen…“ *

* Michálek, M.: Případ leteckého maršála. In. Signál 1. 6. 1968, s. 4. Na tomto místě nezbývá než konstatovat smutnou skutečnost, že generál Svoboda se k vydání svého svědectví zmohl až dvacet let po celé události.

Na základě nových skutečností mohl proto senát Vyššího vojenského soudu v Praze dne 14. května 1968 přikročit ke zrušení rozsudku bývalého Státního soudu v plném rozsahu a usnesl se na obnově řízení před Vyšším vojenským soudem v Příbrami. Ten zasedal ve dnech 4. a 5. července 1968 a definitivně Janouška zprostil obžaloby. V odůvodnění rozsudku se v případě původního obvinění z vojenské zrady mimo jiné konstatovalo, že obžaloba bývalého vrchního vojenského prokurátora Praha se opírala „fakticky pouze o tak zvanou notorietu, podle níž se tehdy předpokládalo, že jakmile důstojník překročí hranice ČSR, vyzradí vše, co o československé armádě ví; nepřihlíželo se k tomu, zda vůbec takové konkrétní nebezpečí hrozilo. Pojem notoriety je zjevně nezákonný a postrádá jakékoli důkazní váhy.“ V případě obvinění ze zločinu přípravy úkladů soud konstatoval, že „žaloba je nepřezkoumatelná, neboť postrádá jakékoli určující znaky a podrobnosti, z nichž by bylo možno dovodit, z čeho jsou vlastně obžalovaní stíháni.“

Pokud jde o původní obvinění ze zločinu zběhnutí, soud konstatoval, že „jednání obou obžalovaných 30. dubna 1948 bylo pod silným vlivem bezpečnostních orgánů té doby. Vyskytly se dokonce skutečnosti, nasvědčující tomu, že jednání obžalovaných bylo vyprovokováno. V daném případě“ soud konstatoval, že „čin, jehož se dopustili, má nepatrný stupeň bezpečnosti pro společnost a nelze jej hodnotit jako trestný čin…“ *

* Revize procesu generála Janouška. In. Letectví a kosmonautika, č. 18/1968, s. 40.

V závěru zdůvodnění Vyššího vojenského soudu v Příbrami se konstatuje, že soud po projednání celého případu „nabyl přesvědčení, že jeho rozhodnutí je objektivní a správné a plně v souladu se zájmy nápravy pochybení, k nimž došlo v minulosti následkem nesprávných metod práce bezpečnostních orgánů při vyšetřování, stejně jako v tehdejším řízení před soudy.“ *

* Tamtéž.

Použité výrazy jako např. „pochybení“, „nesprávné metody práce bezpečnostních orgánů“ apod. patřily k dobovým eufemismům a poměrně přesně vystihují i limity, které měly tehdejší soudní orgány ve snaze nazvat věci pravými jmény. Stejně tak pro tehdejší rehabilitace zůstává charakteristické, že hodnost divizního generála RNDr. Karlu Janouškovi navrácena nebyla.

„Voják republiky par excellence“, * jak osobnost Karla Janouška nazval jeden z podobně postižených bývalých příslušníků RAF, navzdory vysokému věku, prožitým útrapám a těžce nemocen začal s přípravnými pracemi na svých pamětech. Zůstalo však jen při projektu. Dne 27. října 1971, jen tři dny před svými osmasedmdesátými narozeninami RNDr. Karel Janoušek, Air Marshal britského královského letectva a bývalý divizní generál československé armády, v Praze zemřel.

* Šikl, V.: Předčasná vzpoura? Naše vojsko, Praha 1992, s. 52.

Dne 2. listopadu 1971, ve velké obřadní síni strašnického krematoria se s ním přišli rozloučit přátelé a rodinní příslušníci. Čestná stráž bojovníků 1. a 2. světové války vzdala naposledy poctu svému spolubojovníkovi, příteli a veliteli; smuteční obřad zakončila státní hymna. Urna s popelem byla uložena na Libeňském hřbitově v Praze 8. Zemřel v době vrcholící normalizace, kdy jeho (a nejen jeho) osobu opět a na dlouhou dobu obestřelo když už ne rovnou mlčení, tak opět deformovaný výklad jeho činnosti. Proto ani nijak nepřekvapí, že o tom, že zemřel jediný Čechoslovák, který kdy dosáhl hodnosti maršála, tehdy nezveřejnily žádné noviny ani noticku.

Teprve po listopadu 1989 mohl být Karel Janoušek plně rehabilitován, tedy i morálně. Ovšem in memoriam. V rodném Přerově mu byla 30. dubna 1991 odhalena pamětní deska, jeho jméno nese i jedna z hlavních tří jeho rodiště. Praha má ulici Generála Janouška od 18. března 1991. Nachází se na Černém mostě (Praha 9), nedaleko od letiště Praha-Kbely, kde se před válkou nacházela základna leteckého pluku 1 „T. G. Masaryka“, kterému Janoušek kdysi velel. Hodnost divizního generála, kterou Janoušek nezískal zpět ani při revizi svého procesu v roce 1968, mu byla vrácena rozkazem prezidenta ČSFR ze dne 23. srpna 1990 a obdobným rozkazem ze dne 2. prosince 1991 byl dne 10. prosince 1991 povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. 8. května 1992 mu byl udělen vysoký Řád Milana Rastislava Štefánika II. tř. a 20. října téhož roku byl 1. leteckému školnímu pluku čs. letectva udělen čestný název „Generála Karla Janouška“. Vyšší formální pocty pro vojáka a letce pravděpodobně neexistují.

Řády a vyznamenání udělené Karlu Janouškovi