Generálmajor i.m. ALOIS VAŠÁTKO, DFC

„Vašátko byl nejlepší a nejschopnější důstojník československého letectva,“ * napíše o něm po válce jeden z jeho současníků a bude tak mluvit za značnou část těch, kteří Aloise Vašátka znali.

* Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce. In. Rozlet č. 18-19/1945, s. 8.

„… V klubovně ke mně přišel známý anglický kapitán,“ pokračuje pamětník, líčící jedno setkání s Vašátkem v červenci 1941 na anglickém letišti Leconfield. „poslechněte, kdo je to ten český důstojník,“ ukazuje přitom k oknu, u něhož stál Vašátko. „V tom člověku je něco podivného, řekl bych zcela určitě, něco velikého.“
Podíval jsem se na Amose. Viděl jsem ho v podobné póze již několikrát předtím. Stál nehybně, mírně rozkročen, jako by hleděl do neurčita. O něčem důležitém přemýšlel. Oči mu jasně svítily a spodní sanice se pohybovala, asi tak, jako kdyby se snažil rozkousat kávové zrnko. Stál jako socha. A přimyslete si vysokou, rovnou postavu štíhlého důstojníka, šlachovitou hubenou tvář s vysokým klenutým a širokým čelem, hluboko vsazené modré oči, * ostrý velký nos, sevřená přísná ústa, a sami si uděláte představu i názor – ne odlišný od mého přítele Angličana.“ **

* Podle vojenské karty měl Alois Vašátko zelené oči a měřil 179,5 cm. AEVO, Trnava – kmenový list – A. Vašátko.
** Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce, s. 8.

Rod Vašátků může být právem hrdý na své syny, kteří se v československé armádě stali vzory vlastenectví a vojenských ctností. Dva Aloisovi strýci byli významnými ruskými legionáři. Slavný plk. Karel Vašátko odešel do Ruska roku 1912 jako kandidát profesury a po vypuknutí války vstoupil do národní dobrovolnické jednotky, známé jako Česká družina, kde posléze získal důstojnickou hodnost. Později velel 2. rotě 1. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, v jehož řadách se zúčastnil památné bitvy u Zborova, kde byl těžce zraněn; na následky nevyléčeného zranění pak v Čeljabinsku zemřel. Druhý strýc, plk. Václav Vašátko do ruského zajetí přeběhl jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády a s československými legiemi bojoval u Bachmače a Samary. Po návratu do vlasti se stal důstojníkem z povolání a jeho odbojová činnost za okupace jej zavedla do koncentračního tábora.
Bratr obou legionářských hrdinů, truhlář Alois Vašátko, měl pět dětí. Druhorozený syn Alois se narodil 25. srpna 1908 v Čelákovicích. Otec žil jako nájemce tabákové prodejny v Týništi nad Orlicí, kde se svou ženou Annou, rozenou Zimovou, pocházející ze selské rodiny z Nových Dvorů na Rychnovsku, se vzorně staral o výchovu svých pěti dětí. Když byl otec roku 1914 mobilizován (z války se pak vrátil jako invalida), zůstala starost o východu pěti dětí na matčiných bedrech. Pomohl ji bezdětný strýc Josef, sedlák v Litohradech u Rychnova nad Kněžnou, jenž se ujal tří starších dětí. Jejich energická teta s nimi měla dost starostí, obzvláště s Aloisem, jenž měl velice temperamentní povahu. Tvrdé,, ale krásné venkovské prostředí formovalo jeho charakter.
Do obecné školy začal Alois chodit v nedaleké Solnici, později navštěvoval obecnou a měšťanskou školu v Týništi nad Orlicí. Poté následoval jednoroční učební kurz při měšťanské škole v Rychnově nad Kněžnou a poté Učitelský ústav v Hradci Králové. Maturoval s vyznamenáním roku 1927. Na všech jeho vysvědčeních převládají výborné známky. *

* Vrána, A.: Letec Alois Vašátko, s. 7.

Po maturitě nejprve krátce učil na menšinové škole v Litoměřicích. Právě pro své pedagogické sklony si později vysloužil přezdívku Amos, která mu zůstala až do smrti. * V říjnu roku 1928 narukoval do armády, aby svou pozdější oslnivou kariéru elitního stíhače zahájil jako dělostřelec. Každopádně armádě zůstal věrný až do své smrti. Tvrdý základní vojenský výcvik prodělal u 3. roty Pěšího pluku 22 Argonského v Jičíně. Po přísaze nastoupil do Školy na důstojníky dělostřelectva v záloze (absolvoval ji s výborným prospěchem); nejprve působil u 8. baterie Dělostřeleckého pluku 3 v Litoměřicích a po půlroce přešel k 2. baterii Dělostřeleckého pluku 52 v Josefově. Prezenční službu ukončil v hodnosti podporučík dělostřelectva v záloze, což byla vůbec nejvyšší hodnost, kterou mohl prezenčně sloužící voják docílit. I tato skutečnost velmi výmnluvně vypovídá nejen o míře jeho schopností, ale i osobní ctižádosti, jíž proslul.

* Je pozoruhodné, že přezdívka Amos se natolik vžila, že se dokonce objevuje i v navýsost oficiálních dokumentech, jakým byla například citace k udělení britského Záslužného leteckého kříže (DFC), který Vašátko obdržel shodou okolností v den své smrti. PRO, AIR 2/9546. XC23498. Návrhy k udělení DFC A. Vašátkovi z 12. července 1941 a z 19. března 1942.

Poté měl pochopitelně možnost odejít do civilu a věnovat se dále svému učitelskému povolání. Vojenský život mu však přirostl k srdci natolik, že se rozhodl pro dráhu profesionálního vojáka. V letech 1929-1931 tedy studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Byl z ní vyřazen (tradičně s výborným prospěchem) jako poručík dělostřelectva. V následujících třech letech pak vystřídal několik přidělení. Nejprve nastoupil k Dělostřeleckému pluku 54 v Bratislavě (působil zde nejprve u 5., 8. a nakonec u 2. baterie), poté sloužil u Dělostřeleckého pluku 7 v Olomouci. Jako mimořádně schopného důstojníka s výraznými pedagogickými vlohami jej pak v říjnu 1934 přidělili jako instruktora k Dělostřeleckému učilišti v Olomouci, kde byl po roce povýšen na nadporučíka. * O tom, jak si ve službě vedl, dobře svědčí i to, jak jej velitel pluku ocenil v denním rozkaze:
„Poručík dělostřelectva Alois Vašátko osvědčil se po dobu svého přidělení u pluku vždy nejen jako vynikající první důstojník, nýbrž i ve všech ostatních služebních funkcích, jimiž byl pověřen, zvláště pak jako orientační důstojník.
Veškeré služební povinnosti vykonával s nadprůměrnou pílí, svědomitostí, přesností a ochotou, takže docílil vždy výborných výsledků. Svým bezvadným, vždy korektním vystupováním získal si sympatie nejen všech kamarádů, ale i představených a podřízených. Při jeho přemístění k Dělostřeleckému učilišti vyslovuji mu za vynikající službu u pluku svůj velitelský dík a pochvalné uznání a přeji mu v jeho novém působišti mnoho zdaru.“ **
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Vašátko.
** Vrána, A.: c. d., s. 8.

Během celé své vojenské služby si tento vysoký, šlachovitý, tmavovlasý a zelenooký muž získal pověst velmi schopného vojenského profesionála. Krom toho byl výborným jezdcem na koni, plavcem, řidičem a lyžařem. Na druhé straně stále častěji vystupovaly na povrch i další rysy jeho povahy: „uzavřený, nezřízeně ctižádostivý, nespokojený a nezdravě kritický. Potřebuje pevnou ruku. Jinak energický a řízný, velmi houževnatý,“ * psalo se m.j. již v jeho kvalifikačním popisu po absolvování Vojenské akademie. Pamětníci takový posudek sice vysvětlují tehdejšími poněkud zkostnatělými poměry na této vzdělávací instituci, ** z dalšího je však zřejmé, že o Vašátkově naturelu vypovídá přinejmenším částečně. Zdá se totiž, že některých rysů své povahy se ani zbavit nechtěl.

* Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s. 201.
** Tamtéž, s. 202.

Svědčí o tom i jeho pozdější služba u letectva. Do přímého kontaktu s touto zbraní se poprvé dostal v říjnu roku 1935, kdy byl na vlastní žádost zařazen do kursu leteckých pozorovatelů zbraní ve VLU v Prostějově. Příslušnou praxi pak prodělával u jedné z pozorovacích letek Leteckého pluku 2 (od roku 1937 pluk nesl čestný název Dr. E. Beneše) v Olomouci. Tam také na Silvestra roku 1936 přešel definitivně od dělostřelectva k letectvu. Jako pozorovatel se v Olomouci stal velitelem 14. pozorovací letky, vyzbrojené dvouplošníky Letov Š-328. V zimních měsících 1937/1938 se mu splnilo dávné přání a absolvoval tamtéž mimořádnou pilotní školu dvoumístných letounů. Po úspěšném absolvování předepsaných letů byl k 1. březnu 1939 jmenován polním pilotem letcem. Velitelem 14. letky byl až do okupace, kdy měl v zápisníku letů zaznamenáno celkem 580 letových hodin. *

* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII-3d/1/405. Kmenové listy příslušníků čs. letectva, Tamtéž, fond kvalifikačních listin – A. Vašátko.

Nadporučík Alois Vašátko bral povolání vojáka a letce velmi vážně a své jednotce velel příkladným způsobem. Jako bystrý a prakticky založený důstojník velmi rychle rozpoznal zastaralost a slabiny tradičního mírového výcviku a začal je radikálně měnit – k zoufalství těch, s jejichž přístupem ke službě nebyl spokojen: lehkomyslných a neukázněných mladých letců na straně jedné, ale i zpohodlnělých důstojníků starších ročníků na straně druhé. „Vašátko byl vynikající voják a velitel,“ píše pamětník, sloužící tehdy u téhož pluku. „Když převzal velení pozorovací letky, začal ihned radikálně měnit způsob výcviku jak pilotů, tak pozorovatelů. Byl důsledný a velmi praktický. „Každý let musí mít svůj význam a úkol,“ říkával.
Nesmlouvavě odmítal zastaralou metodu udržovacího výcviku v pilotáži. Zakázal vycvičeným a zkušeným pilotům tzv. rundaření, t.j. pětiminutové okruhy kolem letiště. * Jakmile zjistil, že pilot ovládá přistávací techniku, ať již ve dne nebo v noci, vyškrtl jeho jméno ze seznamu „rundařů“ a dával jim stále těžší a těžší úkoly. Pozorovatelé u jeho letky museli velmi mnoho pracovat. Noční letce cvičil systematicky a účelně. Neomezil se jen na noční okruhy, nýbrž dával pilotům dlouhé orientační lety a přelety na cizí letiště bez pomoci radia. Výsledek jeho vedení a práce se projevil velmi brzo. Jeho letka dobyla při plukovní soutěži první místo v letecké pohotovosti, disciplině, letecké střelbě i ve fotografování. Je pravdou, že letci u jeho letky museli vypnout své síly k maximu, že velmi často jim bylo úzko nad kontrolujícím přísným okem velitele, ale jím vedeni a vycvičeni, byli nejlepšími z celého pluku.“ **

* Pod pojmem „rundaření“ je třeba rozumět důsledky zastaralého předpisu, na jehož základě každý člen létajícího personálu musel vykonat nejméně čtyři lety měsíčně, aby mohl dostat letecké přídavky, které byly vůči základnímu platu poměrně vysoké. „Těmto letům jsme také říkali „existenční,“ vzpomínal týž pamětník. „Praktikovaly se takto: „existencionáři“ celý měsíc seděli v kancelářích a ke konci období se nahrnuli k letkám a honem honem žádali čtyři pětiminutové okruhy kolem letiště. I proti tomuto zakořeněnému zvyku Amos vystoupil a protestoval. U své 14. letky rozvrhl „existence“ do plánu udržovacích letů celého měsíce a nekompromisně trval na jejich dodržování. Výjimku neměli ani hodnostáři generálního štábu, funkcionáři z velitelství a ze štábů vyšších jednotek. Každý „existencionář“, který měl konat své lety u 14. letky, musel předložit jejímu veliteli řádnou přípravu a vykonat let podle plánu. Je nabíledni, že se k jeho letce nehrnuli.“ Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s. 204.
** Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce, s. 8.

Díky své povaze a jistě i díky silné rodinné legionářské tradici patřil npor. Alois Vašátko k tvrdému jádru československého letectva; slovo kapitulace pro něj neexistovalo. Nebylo tedy divu, že brzy po okupaci našel cestu do zahraničí, kde se – po vzoru legií z 1. světové války – formovaly zárodky zahraničního odboje. A tak 9. července 1939 poblíž Velkého Polomu na slovenské straně Beskyd přešel tajně hranice do Polska. V Krakově, na dosud fungujícím československém konzulátě, se přihlásil do vznikajícího zahraničního vojenského odboje. Krátký čas také pobyl v táboře formující se československé jednotky v nedaleké obci Bronowice Male.
Tak jako tomu bylo v případě většiny letců, jeho další cesta vedla do Francie, na jejímž nebi si měl získat nehynoucí slávu. Z přístavu Gdyně odplul 29. července 1939 na palubě parníku Chrobry, jenž jej spolu se skupinou dalších letců dopraviul do francouzského přístavu Calais. Spolu s dalšími dlel nejprve na letecké základně Nanterre u Paříže a po vypuknutí války byl 7. září 1939 přijat do francouzské Armée de l°Air. Byl zařazen mezi stíhače a na francouzskou techniku se od 11. září 1939 přeškoloval na základně v Chartres, která byla jakousi Mekkou československých stíhačů ve Francii. Až do svého přidělení na frontu zde nalétal dalších 101 letových hodin.
Navzdory všemu, co již bylo řečeno, zpočátku vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že kromě dobrého důstojníka a velitele by mohl být také úspěšným stíhačem. Je totiž málo známo, že Vašátko trochu šilhal a dokonce byl – dalekozraký! „… mnozí z nás nedůvěřovali ve Vašátkovy pilotní schopnosti,“ hovoří opět pamětník, jenž k příčinám poznamenává, že Vašátko „již u nás v době pilotního výcviku nosil brýle. Byl dalekozraký a měl skla o dvou dioptriích. Zpočátku se zdálo, že opravdu nebude mít úspěchy, a my začali věřit, že na frontu šel jen pro svoji velikou ctižádostivost. Jeho neúspěchy však měly příčinu jinde. Vašátko měl totiž velmi malou zkušenost ze vzdušné pilotní střelby, kterou absolvoval vlastně doma jen jednou, a to ještě na pomalém dvoumístném letounu. Byl si toho vědom, a proto bez ostychu vyhledával radu a pomoc u svých mladších, ale zkušenějších kolegů, najmě Františka Peřiny. Ti mu odhalili tajemství střelby: „Na Němce se musí jít blízko, až °na tělo°, a únik se nesmí provádět daleko od nepřátelského letounu.“ Vašátko poslechl a výsledky se záhy dostavily. Zanedlouho se stal postavou přímo legendární…“ *

* Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce, s. 8.

Byla to pravda – ostatně, jinak by se ani nemohl stát nejúspěšnějším československým stíhačem v bitvě o Francii, která se rozhořela na úsvitu 10. května 1940. Opravdová válka pro něj totiž začala již následujícího dne, kdy byl – již jako kapitán – společně s npor. Tomášem Vybíralem a npor. Adolfem Vránou – přidělen k bojové jednotce, slavné Groupe de Chasse I/5. Bojovali u ní i další letci, mezi nimi i již zmíněný rtm. František Peřina, jenž tehdy vedl tabulku leteckých es československého letectva. Jednotce velel Cmdt. Jacques Murtin a její 1. letce (escadrille), k níž Vašátka přidělili, Cne Jean Accart, jeden z nejúspěšnějších francouzských stíhačů. GC I/5, vyzbrojená velmi dobrými americkými Curtissy Hawk H-75, operovala z polního letiště Suippes. Svůj bojový křest ohněm Vašátko podstoupil již 14. května 1940 a i v následujících dnech a týdnech se velice aktivně a úspěšně zapojil do intenzívních a vyčerpávajících bojů, probíhajících na francouzském nebi. Již 26. května 1940 byl ustanoven velitelem roje.
Během pěti hektických týdnů na francouzské frontě se všestranně vyznamenal a jednoznačně prokázal, že patří mezi stíhací elitu. Vykonal tehdy 65 letů v čase 101 hodin, z toho 38 bojových letů v čase 52 operačních hodin. * Celkem jedenatřicetkrát se utkal s nepřítelem a sestřelil přitom 12 letounů jistě (z toho 9 ve spolupráci) a 2 pravděpodobně. ** To mu zajistilo titul nejúspěšnějšího československého stíhače ve francouzské kampani a současně i pátou příčku v tabulce stíhacích es Armée de l’Air.

* VHA, ČSL-F, sign. 47/7. Dotazník o činnosti ve Francii – A. Vašátko.
** SHAA, series D – Guerre 1939-1940, Journal de marche des GC I/5. Až donedávna se však běžně uvádělo, že Alois Vašátko sestřelil ve Francii 15 nepřátelských letounů, t.j. jednak o jeden více nežli ve skutečnosti, jednak zpravidla bez rozlišení zdali šlo o sestřel samostatný či společný, jistý nebo pravděpodobný. Poprvé to bylo uvedeno v Přehledu bojové činnosti čs. letců ve Francii (VHA, ČSL-VB, sign. 182/CIII/1/105), poté v Historickém přehledu čs. letectva (VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104); uvádí se to i v návrhu k udělení DFC (PRO, AIR 2/8921). Tento počet se pak pochopitelně dostal i do literatury, např. Cukr, V.: S trikolorou Francie na letounu. Praha 1945, s. 54. Doslov H. J. Slípky; Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s. 211; Čejka, E.: Zlomená křídla, s. 43 atd. Blíže a podrobně o všech Vašátkových sestřelech ve Francii viz Rajlich, J.: Na nebi sladké Francie (2. část), s. 155-163 a Rajlich, J.: Esa na obloze, s. 35-39.

Nic však nebylo zadarmo. Vašátko totiž bojoval nejen odvážně a razantně, ale v duchu rodinné tradice i bez jakéhokoli ohledu na vlastní bezpečí. Ve vzdušném boji nad Vouziers 26. května 1940 utrpěl zranění. Zcela sám tehdy odvážně atakoval skupinu dvanácti bombardovacích He 111 od I./KG 55 Greif. Po jeho útoku se sice jeden Heinkel zřítil v plamenech k zemi, ale soupeři mu nezůstali nic dlužni. Curtiss inkasoval zásah od jednoho ze střelců přímo do kabiny. Přední plexisklo se rozprsklo přímo před pilotem a střepiny ho zranily v obličeji. S tváří zalitou krví se však Vašátkovi podařilo dostat se šťastně na letiště. Velitel GC I/5 Cmdt Jacques Murtin ho chtěl nechal neprodleně odvézt do nemocnice: „Nejdřív odhlásím raport!“ odsekl Vašátko a teprve poté se nechal odvést na ošetřovnu. *

* Cukr, V.: c. d., s. 52. Doslov H. J. Slípky.

Vážně zasažen byl jeho Curtiss ještě dvakrát – 8. a 15. června 1940; v obou případech se mu podařilo nouzově přistát. * Ještě nikdy nevisel jeho život na tak tenkém vlásku, jako tomu bylo právě odpoledne 8. června 1940. Společně s dalšími osmi Curtissy totiž mezi Rouenem a Les Andelysem zaútočil na patnáct střemhlavých bombardovacích Ju 87R-1 od útvaru II./StG 2 Immelmann, jejichž osádky bombardovaly francouzské pozemní jednotky. Svým útokem je Curtissy donutily částečně odhodit pumy do polí a pak je nízko nad zemí štvaly jako škodnou zvěř. Vašátko pronásledoval trojici těchto Stuk. Z jedné z nich se po jeho dávce stala ohromná ohnivá koule, ** druhou očividně poškodil, ale v tom mu došla munice. Stalo se tak právě v okamžiku, kdy ve prospěch Junkersů „intervenovala“ přesila dvanácti doprovodných Messerschmittů Bf 110. Bezbranný Vašátko bez jediného náboje v zásobnících musel čelit čtveřici rozpálených stodesítek. A šlo mu skutečně o život. Němci s jejich mohutnou příďovou výzbrojí se na něm střídali jako na střelnici. Unikl jednomu, dostal se před druhého. Do stíhačky bubnoval zásah za zásahem. Jeden granát urazil žebra jednoho motorového válce, další zasáhl vačkovou tyč a ohnul ji, po dalším zásahu odletěl celý pravý motorový kryt. Za pilotovými zády kulometné střely drtily konstrukci, ale naštěstí většinu zastavilo pancéřování pilotní sedačky. Teprve po padesátikilometrové štvanici stodesítky nakonec boj vzdaly a Vašátko si mohl konečně vydechnout. S prostříleným zajištěním levého kola podvozku nakonec se svou „bílou 2“ havaroval na své základně v Evreux. Když poté napočítal 4 kanonové a 26 kulometných zásahů na svém Curtissu, nepochybně konstatoval, že se podruhé narodil. Řád čestné legie (Légion d°Honneur), který mu Francouzi po skončení bojů udělili, byl skutečně zasloužený.

* VHA, ČSL-F, sign. 47/7. Dotazník o činnosti ve Francii – A. Vašátko.
** V tomto boji GC I/5 nárokovala celkem dvě Stuky sestřelené jistě a další dvě pravděpodobně, čímž její konto stouplo na rovných 100 vzdušných vítězství. Jednotka tak byla jasně na špici francouzského stíhacího letectva. Tento primát uhájila až do závěru francouzské kampaně, kdy její skóre čítalo 111 sestřelů, z toho 85 jistých (na 31 se podíleli Češi) a 26 pravděpodobných (na 5 se podíleli Češi).

Po francouzském debaklu přeletěl 20. června 1940 se zbytky zdecimované jednotky do severní Afriky. Zde byli českoslovenští příslušníci od GC I/5 uvolněni, aby mohli pokračovat v dalším boji z britských ostrovů. Z marocké Casablanky se nejprve dostal lodí Royal Scotsman do Gibraltaru a odtud jej loď David Livingstone dopravila 4. srpna 1940 do Velké Británie.
Tam vyměnil tmavomodrou francouzsko-československou uniformu za šedomodrý stejnokroj RAF, do jehož svazku byl přijat v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Dne 5. září 1940 přijel společně se zárodkem 312. československé stíhací peruti do Duxfordu, aby zahájil další kapitolu svého života. Již svým personálním složením náležela tato jednotka k elitě československého letectva a jistě i celého RAF. Tvořili ji totiž ve své většině bývalý příslušníci „curtissových“ a „dewoitinových“ stíhacích skupin, které patřily ve Francii k těm nejúspěšnějším. Vyjma Aloise Vašátka se u Třistadvanáctky, vyzbrojené Hurricany Mk.I, sešla taková esa jako byli František Peřina, Josef Stehlík, Tomáš Vybíral, František Chábera, Jan Klán, Ladislav Světlík a řada dalších.
S 312. perutí, u níž od 17. listopadu 1940 velel její B letce, se zpočátku zúčastnil bitvy o Británii. Operovala tehdy z letiště Speke u Liverpoolu, jenž byl hned po Londýnu nejnapadanějším britským přístavním a průmyslovým centrem. Podílel se i na jejím prvním sestřelu, k němuž došlo 8. října 1940 (Ju 88) i na jejím druhém sestřelu o tři dny později (Do 17), jenž však jednotce nebyl oficiálně uznán. V několika dalších měsících následovaly přesuny po základnách 9. skupiny Fighter Command a hlídková činnost na západě britských ostrovů i nad přilehlými vodami. Po odchodu S/Ldr Jana Klána stanul 5. června 1941 v čele celé 312. perutě, která nyní prováděla ofenzívní operace nad okupovaným kontinentem v rámci Kenleyského křídla. V rámci těchto operací dále zvýšil své skóre a již 12. července 1941 byl navržen na udělení Záslužného leteckého kříže (DFC). *

* PRO, AIR 2/9546. XC23498. Společně s ním byl jeho podřízený, F/Sgt Otmar Kučera, navržen na udělení Záslužné letecké medaile (DFM). Tehdy však ještě oba návrhy neprošly, neboť bylo zapotřebí, „aby tento důstojník a poddůstojník byli nasazeni v operační činnosti delší dobu.“ Tamtéž.

Vašátkovo renomé profesionálního důstojníka a vynikajícího stíhače, a to jak mezi Čechoslováky, tak i mezi Brity, stále rostlo: „Vašátko byl velmi přísný, málokdy pochválil, ale byl spravedlivý,“ praví pamětník. „K sobě až asketický. Mnoho a rád pracoval. Nezapomínal na vlastní vzdělání, zábavu a sport, ale nikdo mu nesměl překážet v rozvrženém pořádku dne…
Měl zvláštní smysl pro logický úsudek. Jak myslil, tak psal, a jak psal, tak i mluvil. V jeho řeči nebylo opakování, nejistoty, zadrhování a škrtů. Měl vynikající paměť, která přímo excelovala, šlo-li o citaci některého z vojenských předpisů. Na důstojnických shromážděních působil jako štika, podpírajíje si svoje vývody znalostmi služebních řádů. Stalo se častokrát, že i Angličany nepříjemně překvapil, když jim doslova anglicky citoval odstavce z King°s Regulations. Znalec Královských předpisů, které jsou nesmírně objemné, je v Anglii ve veliké oblibě. A šlo-li ještě k tomu o cizince, pak Angličané měli k němu velikou úctu. Jeho rad si každý vážil, každý viděl ve Vašátkovi autoritu.
Velitel a vojenský vůdce, k němuž Vašátko měl krůček, musí mít několik základních vlastností, aby strhl a donutil svou jednotku k dokonalému výkonu. Musí si získat důvěru svých podřízených, musí být statečný, nesmí toužit po popularitě, musí být spravedlivý, přísný a nesmí se bát v některých případech i netaktnosti. Šlo-li o blaho celku a bylo-li to k užitku dobré věci, byl Vašátko tvrdý jako ocel…
…Vašátko si byl velmi dobře vědom, že vysoko převyšuje vojenskými i všeobecnými znalostmi snad kdekoho, a také to nikdy neskrýval. Nedovedl být nikdy vypočítavě skromným. Znal přesně, za čím jde a vystupoval před každým velmi sebevědomě…
Často jsem slýchával, že Vašátko byl neprobadatelná osoba pokud se týče jeho soukromého života. Málokomu se svěřoval. Měl vždy tu zásadu, že se to nikoho netýká. Avšak jeho dobří kamarádi vědí, že Amos Vašátko byl jako každý druhý člověk stvořený i pro život mimoslužební. Měl rád zábavu, dovedl milovat vroucně a až udivuje, že právě koníčkem tak nepřístupného člověka byla láska k dětem. Nejdřív chtěl vykonat velké věci, i o tom snil. A pak vytvořit rodinu a život paralelně s životem vojenským, do kterého – není sporu – byl zamilován.
Je pravdou, že nikdo neviděl Vašátka zcitlivělého, ale to snad lze přičísti jenom k jeho dobru, neboť nechtěl být nikým a ničím ovlivňován v práci, za kterou odešel z domova. Avšak, že měl srdce dobré, kamarádské, o tom svědčí mnoho příběhů z fronty. Kamarádům, kteří byli ve finanční tísni vlivem neuspořádaných poměrů ve Francii, vydatně pomáhal, v boji nikoho neopustil a slabé povahy dovedl i lidským způsobem napravit. Každý, kdo s ním nebo pod ním sloužil, potvrdí, že Vašátko byl čistý charakter, velký a zanícený vlastenec a dobrý člověk.“ *

* Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce, s. 8.

V zájmu objetivity je však nutno dodat, že ne všichni letci sdíleli názory autora předchozí vzpomínky bezvýhradně. Jiný současník, F/O Josef Hanuš (310. peruť) jej hodnotil jako „nezřízeně ctižádostivého“ * a Vašátkův tehdejší podřízený, Sgt Miroslav Liškutín (312. peruť) vzpomíná na to, že Vašátko sice byl „… výtečný profesionální důstojník, ale osobně mi připadal nepřístupný, studený a zřejmě bez nejmenšího náznaku přátelství k podřízeným.“ ** Totéž potvrzuje i P/O Ivo Tonder (312. peruť), jenž byl s Vašátkem „… zpočátku trochu na štíru. Byl značně nepřístupný a choval se tak nejenom ke mně, ale i ke znamenitým pilotům…“ ***

* Hanuš, J.: osobní deník, záznam z 19. prosince 1940.
** Liškutín, M. A.: Bouřlivá oblaka. Praha 1992, s. 54.
*** Sitenský, L. – Tonder, I.: Na nebi i v pekle. Plzeň 1995, s. 8.

„Samozřejmě, že záleželo na osobním naturelu a na cestě, jakou si k němu každý našel. Respekt však Vašátko nejen vzbuzoval, ale i vyžadoval,“ soudil jiný mladý pilot, Sgt Ladislav Valoušek (310. peruť). „Byl sice tvrdý, to ano, ale ne nepřiměřeně. Mě imponovalo, že byl krajně spravedlivý a nerozlišoval zdali šlo o důstojníka, seržanta, nebo třeba posledního mechanika. Pokud jde o mě, tak sloužit pod ním mi bylo ctí. Byl to velitel, s nímž se člověk nechá zabít takřka s radostí.“ * Sgt Pavel Kocfelda (313. peruť) soudil, že Vašátko byl „velitelem, jaký má být, respektovali jsme ho, myslím, všichni, ale moc velká legrace s ním nebyla – on se totiž chodil smát do sklepa, alespoň já jsem ho nikdy rozesmátého neviděl.“ ** Zdá se, že většího zastání měl Vašátko především u důstojníků. Například velitel 313. peruti a pozdější velitel československého křídla W/Cdr Karel Mrázek, DSO, DFC, jenž byl podle všeho podobného naturelu jako Vašátko, o něm hovořil jako o „důstojníkovi a letci nejvyšších kvalit; hrdé by na něj bylo jakékoli letectvo na světě. Převzít po něm wing, pro mně znamenalo veliký závazek a výzvu.“ ***

* Valoušek, L.: záznam rozhovoru z 16. května 1985.
** Kocfelda, P.: záznam rozhovoruz 2. prosince 1988.
*** Mrázek, K.: záznam rozhovoru z 12. března 1983.

Již od července 1941 – na základě zkušeností, jichž nabyl u Kenleyského křídla – ve Vašátkovi uzrávala myšlenka na zřízení vlastního československého stíhacího křídla (t.j. wingu, složeného z čs. stíhacích perutí č. 310, 312 a 313). Stal se jedním z hlavních propagátorů tohoto projektu a hlavně praktickým organizátorům. Vedla jej jednak zcela logická myšlenka na koncentraci československého válečného leteckého úsilí do jedné vyšší jednotky, ale pochopitelně v tom spatřoval i možnost naplnění svých vysokých ambicí. Nepochyboval totiž, že bude jedním z hlavních pretendentů na velitelskou funkci. Ostatně, jak již jednou poznamenal pamětník, Vašátko „nedovedl být nikdy vypočítavě skromným.“
„Nelitoval času, námahy ani úsilí a svou myšlenku na utvoření československého wingu formuloval v dokonalý návrh,“ napsal po jeho smrti inspektor československého letectva, A/M Karel Janoušek, KCB. „Již tehdy, když mi svůj návrh předložil, předurčil jsem ho jako prvního velitele wingu. Svými schopnostmi organizačními, svou inteligencí a houževnatostí zaručoval, že tato jednotka dosáhne pod jeho velením nejlepších výsledků.“ *

* Vrána, A.: c. d., předmluva div. gen. Karla Janouška.

Den 1. května 1942, kdy byl Alois Vašátko povýšen do systemizované britské hodnosti Wing Commander, můžeme považovat za datum ustavení československého stíhacího křídla. Stal se tehdy prvním velitelem tohoto útvaru, který v britské nomenklatuře nesl název Exeter (Czechoslovak) Wing. Zpočátku jej tvořily 310. a 312. československá společně s britskou 154. perutí, jež byla 8. června 1942 konečně vystřídána 313. československou perutí.
V čele československého stíhacího křídla však W/Cdr Alois Vašátko stál pouhých dvaapadesát dní. Padl večer 23. června 1942, když vedl československé křídlo nazpět do Anglie po doprovodu Bostonů, které bombardovaly letiště Morlaix. Poblíž britského pobřeží na Třistadvanáctku vrhli shora Fw 190. Vašátko v čele svých pilotů brejkoval do strany a vzhůru, což zaručovalo takřka stoprocentně záchranu od zásahu. Vzápětí se však dráha prudce stoupajícího Spitfiru Mk.VB BM592 (AV) neočekávaně a osudově proťala s jedním z německých strojů.
„… Dispečer sektoru opakoval předešlou výstrahu, že více než dvacet banditů se přibližuje a jsou již nablízku,“ píše Vašátkův současník. „Vašátko pak přikázal 312. peruti, aby na ně zaútočila a to byl jeho poslední rozkaz. Okamžitě následovala srážka mezi 312. perutí a Focke Wulfy. Hned na začátku tohoto střetnutí se Wing Commander Vašátko srazil s Focke Wulfem, letícím jako dvojka německého velitele. Vypadalo to, že Vašátkův Spitfire nepřátelskému Focke Wulfu zespoda usekl ocasní plochy. Nepřátelský letoun vrazil do Spitfira shora a zdálo se, že jeho vrtule se zařízla do Vašátkova kokpitu. Jakmile dva stroje určené k záhubě padaly k moři, byl spatřen jen jediný klesající padák…“ *

* Liskutin, M. A.: Challenge in the Air. A Spitfire Pilot Remembers. London 1988, s. 113.

Oním mužem, snášejícím se na padáku k mořské hladině, však nebyl Vašátko, nýbrž jeho německý protivník, Uffz. Wilhelm Reuschling od III./JG 2 Richthofen. Konsternovaní podřízení pozorovali, že Vašátkův stroj se za stálé palby svých palubních zbraní zřítil do moře. „Z vraku Spitfiru se prý těsně po srážce ozvala palba všech kulometů a kanónků,“ píše jiný pamětník. „Byla to bojovníkova smrtelná křeč, která stiskla spoušť, nebo šlo jenom o přelud svědků hrozné tragédie? Bylo to však určitě, celý osudný pád, Ámosovo vojácké: „I takhle to může někdy skončit, kamarádi, ale vy musíte pokračovat až do úplného vítězství.“ *

* Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s. 224.

Neovládaný Spitfire v 19.35 h. dopadl do moře poblíž jihoanglického pobřeží; * Vašátkovo tělo nebylo nikdy nalezeno. Byla to „krutá zpráva pro celé naše letectvo,“ ** napsal o nešťastné události inspektor československého letectva A/M Karel Janoušek, KCB. „Smrt velikého velitele a vynikajícího letce byla trpce želena všemi československými stíhacími piloty. Důsledky jeho odchodu jsou a budou ještě dlouho pociťovány v našem letectvu, neboť směle můžeme říci, že Vašátko byl hvězdou z našeho středu,“ psal ještě krátce po válce jeho současník. „Jeho činnost, jeho neohroženost v boji, jeho vůdcovské vlastnosti, kamarádství, jeho rozhled a jeho nevšední bojové vlastnosti zůstanou provždy vzorem našim leteckým generacím.“ ***

* Místo dopadu Vašátkova Spitfiru je v různých pramenech a literatuře lokalizováno různě: „8 mil (t.j. 13 kilometrů) jihovýchodně od Start Pointu“ (VHA, ČSL-VB, sign. 184/CIII-1/1-2/105. Hlášení bojové činnosti, bojové zprávy), „8 mil (13 kilometrů) východně od Start Pointu“ (PRO, AIR 50/452. Exeter (Czech) Wing Combat Reports), „… asi 10 mil (t.j. 16 kilometrů) východně od Berry Head“ (výpověď S/Ldr Františka Doležala, VHA, ČSL-VB, sign. 586/BI/1/167. 310 Squadron Operations Record Book), „asi deset kilometrů východně od Brixhamu“ (Čejka, E.: Zlomená křídla. Praha 1968, s. 50) a „asi 10 kilometrů jihozápadně od Torquay“ (Kimlička, B.: osobní deník, zápis z 28. června 1942). Místa Start Point, Berry Head, Brixham či Torquay leží vedle sebe na pobřeží Devonu. Různost udaných prostorů zřícení byla zřejmě diktována skutečností, že událost byla sledována z různých úhlů.
** Vrána, A.: c. d., předmluva div. gen. Karla Janouška.
*** Fajtl, F.: Muž na padesátihaléřové známce, s. 8.

V průběhu dvou let bojů na západní frontě bylo škpt. Aloisovi Vašátkovi přiznáno celkem 14 sestřelů jistých (z toho 11 ve spolupráci), 4 pravděpodobné a 1 letoun poškozený. Za svou mimořádně úspěšnou bojovou a velitelskou činnost obdržel četné řády a vyznamenáními. Celkem třikrát byl vyznamenán Československým válečným křížem, dvakrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Československou pamětní medailí zahraniční armády (F-VB), francouzským Croix de Guerre se sedmi palmami, dvěma stříbrnými a jednou zlatou hvězdou, řádem Légion d’Honneur (ve stupni Chevalier), dále britským Distinguished Flying Cross (DFC), The 1939-1945 Star (with Battle of Britain Clasp), Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.
Po válce následovala celá řada posmrtných poct. Byl povýšen na podplukovníka letectva in memoriam. Na jeho rodném domě v Čelákovicích č. 13a/284 mu byla odhalena pamětní deska a v jeho rodišti po něm byla pojmenována ulice (jedna z ulic v Praze 9-Černém mostě nese jeho jméno od roku 1991). Jeho portrét (v letecké kukle) se dokonce dostal na poštovní známku, jednu z proslulého tzv. londýnského vydání z roku 1945 (nominální hodnota 50 hal.). Dne 3. března 1948 byl Leteckému pluku 4, jenž byl jedním z pokračovatelů válečné Třistadvanáctky, udělen čestný název Letce Vašátka. Tento pluk se tehdy stal jedinným leteckým útvarem, nesoucím jméno po osobnosti 2. odboje. * Ještě 11. listopadu 1949, tedy v době probíhající profesní likvidace bývalých příslušníků československého letectva z Velké Británie, mu byl in memoriam udělen nejvyšší československý Řád Bílého lva Za vítězství (hvězda 1. třídy). Po několika dalších desetiletích, kdy došlo k návratu demokracie do Československa, následovaly další pocty. Dne 9. května 1992 mu byl in memoriam udělen i tehdejší vysoký vojenský Řád M. R. Štefánika III. tř., přičemž krátce předtím, 7. března 1992 byl povýšen na generálmajora in memoriam. Vyšší formální pocty pro člověka, vojáka a letce pravděpodobně neexistují.

* Letecký pluk 4 Letce Vašátka sídlil v Českých Budějovicích a ve výzbroji měl Spitfiry LF.Mk.IXE. Jednotky připomínající „závadné“ tradice však své čestné názvy dlouho nenosily, k čemuž dopomohly i četné reorganizace z let 1948-1950. Již 1. března 1949 byly zrušeny Letecký pluk 43 Dr. Edvarda Beneše a Letecký pluk 44 Gen. M. R. Štefánika, o rok později je následovaly Letecký pluk 24 Biskajský a Letecký pluk 25 Atlantický, které byly rovněž zrušeny, zatímco Letecký pluk 4 Letce Vašátka, Letecký pluk 7 Invasní a Letecký pluk 41 T. G. Masaryka o své historické názvy přišly 1. května 1950 svým prostým přečíslováním (na Letecké pluky 6, 9 a 47). Zůstaly jen připomínky na tradice letců z východní fronty: Letecký pluk 1 Zvolenský, Letecký pluk 2 Těšínský a Letecký pluk 30 Ostravský. Rajlich, J. – Fidler, J.: Soumrak králů vzduchu. Československé vojenské letectvo 1945-1950. s. 102.