Generálmajor i.m. JAROSLAV HLAĎO, DSO, DFC, OBE

Pátý a poslední velitel československého stíhacího křídla se narodil 8. května 1913 v Novém Jičíně. Otec, pocházejí ze Vsetína, byl školníkem, matka, pocházející z Fryšavy na Českomoravské vysočině, pěstounkou mateřské školy. Oba pracovali na první české menšinové škole v Novém Jičíně, zřízené Maticí českou v roce 1907. Otec, jenž byl přesvědčeným sociálním demokratem, zahynul v roce 1942 v plynové komoře koncentračního tábora Osvětim, matka byla za války internována ve Svatobořicích. Mladého Jaroslava formoval nejen otcův světonázor, ale i sport a skauting; obzory mu rozšiřovala četba odborné literatury a místní české knihovně a čítárně, kde často v odpoledních hodinách zastupoval otce, který tam míval dozor. Tam poprvé narazil na aviatiku. Chtěl se stát pilotem.
V letech 1923-1931 studoval na státním reálném gymnáziu v Novém Jičíně, kde 12. června 1931 úspěšně maturoval. O tři měsíce později se podrobil dobrovolnému odvodu a odešel na vojnu. Prezenční službu prodělával v letech 1931-1932 ve škole pro důstojníky pěchoty v záloze u 8. divize v Opavě. Ukončil ji s prospěchem „velmi dobrý“ a do civilu odešel jako podporučík pěchoty presenční služby, tedy v nejvyšší hodnosti, jakou může voják základní služby dosáhnout. Jelikož snil o kariéře vojáka z povolání u vysněného letectva, přihlásil se ke studiu na Vojenské akademii. Studoval zde v letech 1932-1934 přičemž první, všeobecně vojensky zaměřený ročník studoval v Hranicích na Moravě, druhý pak v leteckém učilišti v Prostějově. Získal zde kvalifikaci leteckého pozorovatele a pilota. S hodnocením „dobrý“ byl slavnostně vyřazen jako poručík letectva dne 1. července 1934. Kmenově byl přidělen k Leteckému pluku 1 T. G. Masaryka do Prahy-Kbel. Po nezbytném aplikačním kurzu v Prostějově byl přidělen nejprve k 3. pozorovací letce do Milovic (16. srpna 1935), od ní k 61. zvědné letce do Kbel (1. října 1935) a odtud směřoval ke 41. stíhací letce Leteckého pluku 4 do Hradce Králové, kam byl přemístěn 15. září 1936. *
* Hlaďová, B.: dokumentace z pozůstalosti J. Hlaďa, VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo.
Talentovaný mladý důstojník si ve své službě vedl nadmíru zdatně, jeho pilotní umění bylo stále vybroušenější a záhy se stal jedním z nejznámějších poručíků československého letectva. Již v roce 1937 vynikl na mezinárodním leteckém mítinku ve švýcarském Curychu. Spolu s čet. Františkem Peřinou a rtm. Jaroslavem šnoblem tam proslavil naše stíhačky Avia B-534, které tam zápolily s německými Messerschmitty Bf 109. Po návratu ze švýcarska byl 1. srpna 1937 povýšen na nadporučíka letectva a 31. srpna 1937 byl ustanoven zatímním velitelem 42. stíhací letky vyzbrojené stíhačkami Avia B-534. Stal se tak jedním z nejmladších důstojníků čs. letectva, jimž byla svěřena funkce velitele letky. S ní prožil zářijovou mobilizaci i březnové události roku 1939. Do té doby měl nalétáno celkem 1520 letových hodin.
Z okupované vlasti se dostal zcela jiným způsobem nežli naprostá většina jeho válečných druhů. Díky jeho letecké reputaci přijal po německé okupaci místo zalétávacího pilota v pobočce továrny Avia v Kunovicích, kde testoval B-534, které zde procházely revizemi. Současně však spolupracoval s důstojníky Obrany národa, proslulými „třemi králi“, pplk. J. Mašínem, pplk. J. Balabánem a škpt. V. Morávkem. Záhy mu však začala hořet půda pod nohama; byl to právě Mašín, jehož prostřednictvím byl varován, že gestapo je mu na stopě. Krátce po poledni 27. srpna 1940 proto na jedné B-534 odstartoval, ale z běžného zalétávacího letu se již nevrátil. Nabral kurs 84°, vystoupal dop výšky 5600 metrů a po vyčerpání zásoby paliva přistál u Stanislawówa (dnes Ivano Frankovsk) v Sovětském svazu. Nestal se však pilotem letectva Rudé armády, jak si naivně myslel, nýbrž skončil ve vězení jako údajný špión. Po čtyřech měsících jej propustili a internovali spolu se “ skupinou pplk. Ludvíka Svobody v táboře v Suzdale. Po přepadení Sovětského svazu Německem se tato skupina stala zárodkem čs. jednotky na východní frontě. Hlaďo mezi 15. srpnem a 14. říjnem 1941 absolvoval „speciální letecký výcvik“ * pro boj v týlu nepřítele a stal se příslušníkem zvláštní letky NKVD, určené pro shazování výsadků v týlu nepřítele. Pro rychlý postup Wehrmachtu se však myšlenka nerealizovala. **

* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo.
** AFMV, fond 302, sign. 91-2/1-8. Úřední záznam sepsaný 12. května 1950 s plk. Jaroslavem Hlaďem ve VVU. Předmět: Pobyt v zahraničí v době války 1940-1945 se zvláštním zřetelem na pobyt v SSSR.

Po absolvování tohoto výcviku byl formálně od 15. října 1941 přidělen k čs. vojenské misi v SSSR, kde byl 28. října 1941 povýšen na kapitána. * Zformování čs. letecké jednotky na sovětské půdě však tehdy nebylo pro nedostatek personálu perspektivní ani aktuální, a tak bylo rozhodnuto o odsunu zbylé skupinky našich letců do Velké Británie. Na jaře 1942 odjel z Kujbyševa do Murmanska, aby se do Albionu přesunul na lodi nebezpečnou severní cestou. Dvakrát přitom málem přišel o život, neboť oba křižníky, na nichž se plavil (Edinburg a Trinidad), byly postupně potopeny – první byl 30. dubna 1942 torpédován ponorkou, druhý byl 15. května 1942 zasažen leteckou pumou. V obou případech však byl mezi zachráněnými a nakonec jej britský torpédoborec dopravil na Island.

* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo.

Po příjezdu na Britské ostrovy byl kpt. Jaroslav Hlaďo 29. května 1942 prezentován u Náhradního tělesa čs. armády ve Velké Británii a byl přidělen k čs. leteckému depu. Do řad RAF VR byl přijat v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (9. července 1942) a poté byl povýšen na Flying Officera (se zpětnou platností od 9. ledna 1943). *

* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo.

Po osvěžovacím výcviku u pokračovací výcvikové jednotky 5. (P)AFU v Ternhillu a u operačně výcvikové jednotky 61. OTU v Rednalu absolvoval v roce 1943 svůj první operační turnus. Bojoval nad západní Evropou postupně v řadách britských perutí č. 131. 122. a 222. Turnus dokončil 9. října 1943. Do té doby v RAF nalétal celkem 204,50 operačních hodin, což obnášelo celkem 125 ofenzívních operací nad nepřátelským územím (sweeps), dále 3 hlídky nad konvoji (convoy patrols), 7 startů na poplach (scramble) a 3 meteorologické průzkumy (weather test).
Po ukončení prvního turnusu byl 29. listopadu 1943 přemístěn k Inspektorátu českloslovenského letectva a přidělen do funkce styčného důstojníka u 11. skupiny ADGB. Současně mu byla přiznána hodnost Acting Squadron Leader (po československé linii byl povýšen na štábního kapitána 1. května 1943 a na majora 1. listopadu 1944). Funkci styčného důstojníka konal až do 28. dubna 1944, kdy se opět vrátil do aktivní bojové služby. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo.

Dne 29. dubna 1944 byl přemístěn k 312. československé stíhací peruti a o dva týdny později, 15. května 1944 se ujal jejího velení. Peruť tehdy sídlila na jihoanglickém polním letišti Appledram, byla součástí No 134 (Czech) Airfieldu (od 12. května 1944 No 134 (Czech) Wingu) a ve výzbroji měla Spitfiry LF.Mk.IXC. Jednotka byla plně vytížena hektickou operační aktivitou související s přípravami na invazi do Francie, dále při její realizaci a letecké podpoře a následně při ofenzívních operacích, zejména doprovodech těžkých bombardovacích letounů nad Německo a okupované Nizozemsko.
Dnem 15. listopadu 1944 byl škpt. Jaroslav Hlaďo jmenován velitelem čs. stíhacího křídla (tvořily ho čs. stíhací peruti č. 310, 312 a 313) a byla mu přiznána britská hodnost Wing Commander. Do akcí vodil čs. stíhače až do konce války. V srpnu 1945 přiletěl v čele tohoto útvaru do svobodné Prahy.
Během války v RAF přidal ke svým dosavadním 1520 „předválečným“ nalétaným hodinám dalších celkem 814,25 letových hodin, z toho 519,20 operačních. V RAF tedy nalétal více nežli dva a půl operačního turnusu: * při prvním nalétal 204,50 (ukončil jej v říjnu 1943), při druhém 197,40 (v říjnu 1944) ** a ze třetího odlétal 116,30 operačních hodin. ***

* U stíhačů RAF činil předepsaný operační turnus 200 operačních hodin. Poté pilot povinně odcházel na šestiměsíční odpočinek
** Po dolétání druhého turnusu však neodešel na odpočinek a zakrátko se ujal velení čs. křídla.
*** Hlaďo, J.: Pilot´s Flying Log Book, VHA, fond kvalifikačních listin – J. Hlaďo

Ještě významnější však byla jiná věc. W/Cdr Jaroslav Hlaďo, CBE, DSO, DFC, totiž provedl vůbec nejvíce ofenzívních operačních letů nad nepřátelským územím (sweeps). Za dva roky války jich podnikl celkem 281 a nalétal při nich celkem 474 operačních hodin. *

* Hlaďo, J.: Pilot´s Flying Log Book, VHA, ČSL-VB, sign. 586/BI/1/167. No 310 Squadron Operations Record Book.

Za války obdržel celkem šestkrát Československý válečný kříž, dvakrát Československou medaili Za chrabrost, dále Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky SSSR a VB), britský DFC, DSO, OBE, francouzský Croix de Guerre a Légion d´Honneur (Commandeur, dále britská kampaňová vyznamenání The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star a War Medal. Po válce obdržel ještě sovětskou medaili Za pobědu nad Germanijej (27. 4. 1946), jugoslávský řád Ordenom zasluge za narod II. reda (3. 4. 1948) a Junácký kříž II. stupně (28. 10. 1946).
Po válce na něj čekala řada zodpovědných funkcí u nově budovaného letectva. Dnem 28. října 1945 byl ustanoven velitelem 2. letecké divize v Českých Budějovicích. K 1. březnu 1946 byl povýšen na plukovníka letectva. Protože jeho předválečná láska, Miluška, nevydržela léta čekání a vdala se, 18. října 1946 vstoupil do svazku manželského s půvabnou, o čtrnáct let mladší dcerou lékaře z Trhových Svin, Boženou Vaňkovou, s níž se seznámil v Českých Budějovicích.
Poté byl 29. února 1948 ustanoven velitelem II. leteckého sboru v Českých Budějovicích a dnem 31. ledna 1949 byl přemístěn k VVU Praha.
Plukovník letectva Jaroslav Hlaďo patřil k malé hrstce bývalých příslušníků RAF, jimž poúnorový politický režim umožnil setrvání ve vojenské službě, byť víceméně náhodou a s řadou omezení. Obrovské čistky po únoru 1948 přestál jen proto, že málem zemřel. Při další vlně čistek se totiž ve své kanceláři zhroutil bolestí a byl neprodleně dopraven na chirurgické oddělení českobudějovické vojenské nemocnice. Zde mu diagnostikovali tehdy velmi obtížně léčitelnou vážnou perforaci střev. Statečný ošetřující lékař MUDr. Polívka pochopy z OBZ (Obranné zpravodajství) přesvědčil o tom, že nemocný jen těžko přežije a že tedy nemá smysl jej perzekvovat. Dlouhou dobu se Hlaďo potácel mezi životem a smrtí, ale nakonec jej lékaři zachránili. Nejhorší doby čistek mezitím minuly. Po simultánním úletu tří dopravních Dakot ČSA, řízených bývalými válečnými letci RAF, do americké zóny v Německu, k čemuž došlo 25. března 1950, se do své bývalé funkce sice již vrátit nemohl a navíc dostal zákaz létání, v armádě však byl prozatím ponechán – ovšem bez naděje na služební postup.
Nejprve byl přemístěn do Vojenské akademie v Praze, kde vyučoval na letecké katedře. Roku 1952 však byla akademie přemístěna do Brna a v tehdejší dusné atmosféře se Hlaďo rozhodl z armády odejít do civilu sám. Našel si sice úřednické místo u Státního souboru písní a tanců, ale nakonec jej veterán z východní fronty, gen. Vladimír Janko, přemluvil k návratu. Hlaďo poté působil v Praze na MNO. Tehdejšímu režimu, zápasícímu s nedostatkem vzdělaných kádrů se najednou velmi hodila nejen jeho vynikající vojenská a letecká kvalifikace, ale především znalost cizích jazyků, zejména angličtiny. Díky tomu byl stejně jako několik jemu podobných využívám k výcviku zahraničních pilotů z rozvojových zemí, především z Indonésie, Sýrie, Egypta a Ugandy. Nejprve tedy řídil výcvik vojenských pilotů z Indonésie, kteří se v Československu cvičili na proudových stíhacích letounech MiG-15. Celý výcvikový kurz pak předával přímo v Indonésii, kde však byl v době tamního státního převratu určitý čas internován, nežli byl propuštěn a mohl se vrátit do Československa. Ač měl zaražen hodnostní postup (návrh na povýšení do generálské hodnosti za jeho života několikrát neprošel), obdržel dvě vyznamenání: Čs. medaili Za zásluhy o obranu vlasti (1955) a Řád Rudé hvězdy (1959).
Jeho nejzajímavější zahraniční mise mířila do Afriky, kde po zániku kolonialismu vznikla celá řada nových, nepříliš stabilních států. V letech 1967-1971 působil plk. Hlaďo jako vedoucí skupiny československých leteckých expertů v Ugandě, kam Československo dodávalo známé cvičné proudové letouny Aero L-29 Delfin. Po téměř dvaceti letech byl šťasten, že se mohl vrátit k létání; měl tam dokonce k dispozici vlastní letadlo, malou Cessnu, ve vzdálené africké zemi se mu dostalo výsady, o níž se mu doma ani nesnilo. Na rozdíl od mnohých jiných československých instruktorů, kteří zahraniční služební cestu chápali především jako prostředek k naplnění rodinné kasy, se v Ugandě (s manželkou) chovali velmi svobodomyslně a dopřávali si bohatý společenský život. Svým tamním životním stylem Hlaďovi mezi ostatní spořivé Čechoslováky příliš nezapadli. Po konfliktu se s jedním ze svých prominentních podřízených byl Hlaďo z Ugandy pro své „kosmopolitní chování“ nakonec definitivně odvolán.
Po návratu do Československa zůstal v armádě jen krátce a ještě roku 1971odešel do výslužby. Nejprve určitou dobu vykonával taková povolání jako plavčík, noční pošťák a vrátný v autokempu. Manželka Božena, působící u Pražské informační služby, mu nakonec navrhla, aby si udělal průvodcovské zkoušky. Po jejich zdárném složení pak v letech 1974-1985 pracoval jako průvodce anglicky a rusky mluvících turistů v Praze. Do penze odešel definitivně ve svých 72 letech.
Plukovník v.v. Jaroslav Hlaďo se dočkal společenských změn, k nimž došlo v listopadu 1989, avšak již 21. ledna 1990 zemřel v Praze ve věku 76 let. O rok později, 1. ledna 1991, byl povýšen na generálmajora in memoriam.