Generálmajor i.m. TOMÁŠ VYBÍRAL, DSO, DFC

Pro tohoto důstojníka, patřícího k elitě československého válečného letectva, nebyly pojmy vlast, svoboda a demokracie jen prázdnými pojmy. Bez nadsázky byl ztělesněním těch nejlepších tradic československého důstojnického sboru.
Narodil se 29. září 1911 v Moravském Písku u Uherského Hradiště v rodině oficiála ČSD. Po maturitě na vyšším reformním reálném gymnáziu v Břeclavi (studoval zde v letech 1927-1931) se podrobil odvodu a odešel na vojnu. Prezenční službu prodělával v letech 1932-1933 ve Škole na důstojníky letectva v záloze v Prostějově. Získal zde kvalifikaci leteckého pozorovatele a příslušnou praxi pak prodělával u Leteckého pluku 2 v Olomouci. Již tehdy patřil k velkým vojenským talentům. O míře jeho schopností i ctižádosti snad nejlépe vypovídá skutečnost, že že dosáhl hodnosti podporučíka (1. března 1934), nejvyšší, jakou mohl voják prezenční služby získat. Nebylo tedy ani divu, že poté se rozhodl pro dráhu důstojníka letectva z povolání a přihlásil se ke studiu na Vojenské akademii (1934-1936). První ročník, který byl všeobecně vojenského zaměření strávil v Hranicích na Moravě, druhý pak opět v Prostějově při výcviku u své oblíbené zbraně – letectva. Zde získal i kvalifikaci pilota. Z akademie byl slavnostně vyřazen 1. srpna 1936 jako poručík letectva s hodnocením „velmi dobrý“ s pořadím sedmý z dvaadvaceti akademiků jeho ročníku. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.

O jeho předválečné praktické letecké činnosti nemáme příliš podrobné informace. Ze suchých úředních dokumentů je však zřejmé, že po absolvování akademie procházel od 2. srpna 1936 praxí pilota dvoumístných pozorovacích dvouplošníků Letov Š-328, a to u 10. letky Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. Štefánika na letišti Nitra. Poté následoval nezbytný aplikační letecký kurz v Prostějově (1. říjen 1936 – 31. leden 1937), ukončený opět hodnocením „velmi dobrý“. Poté opět odešel k témuž pluku na Slovensko a 1. února 1937 nastoupil řadovou službu nižšího důstojníka na letišti Vajnory u Bratislavy. Nejprve působil u 37., poté u 39. stíhací letky; * u obou létal na standardních stíhacích dvouplošnících Avia B-534, na nichž dále piloval své letecké umění.

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral. 37. i 39. letka (společně s 38. a 45. letkou) patřily do sestavy III/3 peruti, které velel pplk. let. Alois Kubita. 37. letce velel kpt. let. Alois Novotný, 38. por. let. Kvapil, 39. por. let. Ivan Novotný a 45. škpt. Josef Duda. V lednu 1938 se přemístily z Vajnor do Piešťan, ale u toho již Vybíral nebyl, neboť mezitím byl přemístěn do Čech. Rajlich, J. – Sehnal, J.: Vzduch je naše moře. Československé letectví 1918-1939. Praha 1993, s. 176-184.

Již po půlroce, konkrétně 15. září 1937 však směřoval do Čech, neboť byl přemístěn ke 34. letce (později přečíslována na 50. letku) Leteckého pluku 4 v Hradci Králové, který měl – jako jediný u tehdejšího letectva – charakter výhradně stíhacího útvaru. O tom, že s výkonem jeho služby byli nadřízení spokojeni, dobře svědčí i to, že k 1. lednu 1938 (k témuž dni se pluk přemístil do Prahy-Kbel) byl ustanoven do funkce pobočníka velitele II/4 perutě. Kromě výkonu služby stíhacího pilota mu tak přibyly ještě některé administrativní a organizační povinnosti.

Napětí v Evropě rostlo. Blížil se kritický dvacátý rok existence Československé republiky a s ním i mobilizace, následná mnichovská krize a pak hořký ústup z historických hranic. Peruť II/4 (složená ze 43., 44. a 50. letky) byla za mobilizace zařazena do sestavy bojového letectva 1. armády a její velitelské stanoviště se nacházelo ve Cvrčovicích. Zdá se, že ani těžký mnichovský otřes, nedokázal mladého poručíka Tomáše Vybírala vykolejit či demoralizovat. „Veškeré… úkoly prováděl samostatně, s patřičnou sběhlostí a přehledem,“ zhodnotil jeho mobilizační působení ve funkci pobočníka velitele perutě II/4 jeho přímý představený, mjr. Alois Snášel. „V této funkci se velmi dobře osvědčil. Při výkonné letecké službě projevoval neobyčejnou chuť k létání a hodí se na každé poslání ve svém oboru. Zachoval si i v nejkritičtějších dobách zdravý humor a kamarádství, které projevoval nejen slovy, ale i činy.“ *

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.

V okupované vlasti nebylo pro mladé důstojníky jeho ražení místa, takže nebylo divu, že hledal cestu, jak se dostat do zahraničí a připojit se do Francie, k letectvu státu, o němž předpokládal, že se dostane do boje s nacistickým Německem. O útěk do Polska, považovaného spíše jen za tranzitní zemi na další cestě na Západ, se nejprve pokusil již 15. května 1939. Hranici překročil v prostoru Petřvaldu, ale polské úřady jej vrátily zpátky do protektorátu. Nedal se však odradit a druhý pokus mu již vyšel. Udál se v noci 18. června 1939, kdy hranici překročil ukrytý v nákladním vlaku v prostoru Kunčice – Šenov. * Netušíce, že za bezmála dalších deset let bude vlast za podobných okolností opouštět podruhé, pak odplul z Polska do Francie; do přístavu Calais dorazil s transportem dalších čs. vojáků a letců 31. července 1939.

* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII-3d/43/405. Kmenové listy příslušníků čs. letectva.

Poté, co Francie vstoupila do války, splnila svůj slib, že formální závazek ke službě čs. letců v Cizinecké legii bude zrušen a oni budou odesláni k leteckým útvarům. Dne 10. října 1939 dorazil – jako Sergent – se skupinou stíhačů na leteckou základnu v Chartres, aby se u zdejšího Centre d´ Instruction d´ Chasse No 6 přeškolil na techniku používanou francouzským letectvem. Měl štěstí, neboť patřil k těm vyvoleným, určeným k přeškolení na původně americké stíhačky Curtiss Hawk H-75C.1. Patřily k tomu lepšímu, co mohla Francie svým stíhačům nabídnout.

Na západní frontu byl odeslán 10. května 1940. Jeho cílovou stanicí se stalo polní letiště Suippes, kde se stal příslušníkem slavné Groupe de Chasse GC I/5, nejúspěšnější stíhací jednotky Armée de l’Air ve francouzské kampani. Byla vyzbrojena americkými Curtiss Hawky H-75 a spolu s ním u ní sloužili s Vybíralem například kpt. Alois Vašátko a por. František Peřina, dva nejúspěšnější českoslovenští stíhači ve Velké Británii. Zatímco dotyční byli zařazeni u 1. letky (escadrille) v čele s Capitaine Jeanem Accartem, Vybíral byl přidělen ke 2. letce, které velel Lieutenant Michel Dorance.

O Vybíralově talentu snad nejlépe svědčí skutečnost, že již při svém prvním boji, 13. května 1940 se mu zdařil sestřel bombardovacího Heinkelu He 111. V průběhu následných necelých pěti týdnů intenzívních bojů proti technické a taktické převaze protivníka nalétal na frontě celkem 58,50 operačních hodin a dosáhl sedmi potvrzených sestřelů – po dvou He 111, Hs 126 a Do 17 a jeden Bf 110.

Po francouzském debaklu odletěl 20. června 1940 spolu s dalšími z jihofrancouzského letiště Perpignan-La Salanque přes Středozemní moře do severní Afriky; dosedl v Alžíru. Po přesunu jednotky na základnu St. Denis du Sig byli čs. příslušníci GC I/5 od jednotky 4. července 1940 uvolněni a 9. července odpluli z Casablanky na lodi Royal Scotsman do Gibraltaru. Odtud pak 21. července pokračovali lodí David Livingstone do Cardiffu, kde zakotvili 5. srpna 1940. *

* VHA, ČSL-F, sign. 47/7. Dotazník o činnosti ve Francii; SHAA, f. D-Guerre 1939-1940. Journaux des marche GC I/5.

Obyvatelé Albionu tehdy sváděli svůj osudový boj, známý pod názvem bitva o Británii. Zkušených pilotů bylo tedy velmi zapotřebí. Po krátkém pobytu v čs. leteckém depu v Cosfordu npor. Tomáš Vybíral tedy v nejnižší britské hodnosti Pilot Officer vstoupil 17. srpna 1940 do řad RAF VR. O tři týdny později, konkrétně 5. září 1940 se stal jedním ze zakládajících příslušníků 312. čs. stíhací peruti, formující se na základně Duxford. * Létající personál nové jednotky tvořili vesměs stíhači podobných kvalit jako on, tedy s bohatými bojovými zkušenostmi z Francie. Jména jako Alois Vašátko, František Peřina, Josef Stehlík, Jan Klán, František Chábera, Josef Keprt či Ladislav Světlík a další měla tehdy velice dobrý zvuk.

* VHA, ČSL-VB, sign. 1892/CIII-3b/1-18/341. Personal Occurence Reports 1940.

V řadách Třistadvanáctky, respektive československého stíhacího křídla pak bojoval více nežli čtyři roky. Nejprve létal na Hurricanech verzí Mk.I, Mk.IIA a Mk.IIB, o rok později již na Spitfirech, a to postupně verzí Mk.IIA, Mk.IIB, Mk.VB, Mk.VC, HF.Mk.VI, LF.Mk.IXC, LF.Mk.IXE a nakonec HF.Mk.IXC. S 312. perutí se účastnil i všech významných akcí: bitvy o Británii, noční ochrany britských ostrovů, ale především útočných sweepů nad kontinentem v rámci Kenleyského, Exeterského a Ibsleyského křídla. Jen samotný výčet jeho bojových akcí by vydal na několik stránek. Málo známa je skutečnost, že – v rámci utužování spojeneckých svazků – se měl dokonce stát příslušníkem polské jednotky. Z tohoto projektu však nakonec sešlo. *

* Na jaře 1941 došlo mezi inspektory polského a československého letectva (A/V/M Stanislaw Ujejski, KCB respektive A/V/M Karel Janoušek, KCB) k dohodě o vzájemné výměně několika stíhacích pilotů mezi polskými a československými perutěmi. Stalo se tak v rámci politického a vojenského sbližování obou exilových vlád, jejichž vnějším výrazem byla společná deklarace o poválečné spolupráci (podepsaná 11. listopadu 1940 v Londýně), která měla vyústit v budoucí československo-polskou konfederaci (její podrobně vypracovaný plán byl ve formě další deklarace podepsán 19. ledna 1942). Britské Air Ministry dalo povolení k výměně jednoho pilota mezi 303. a 312. perutí a jednoho pilota mezi 306. a 310. perutí. F/O Jan Zumbach od polské 303. peruti měl přejít k 312. peruti výměnou za F/O Tomáše Vybírala, P/O Wladyslaw Rozycki od 306. peruti měl být vyměněn za F/O Jaroslava Studeného od 310. peruti. Plán se však uskutečnil jen částečně, neboť polské perutě disponovaly nedostatkem pilotů. Na výměnu proto Poláci nabídli jen jednoho pilota, P/O Wilhelma Śniechowského, jenž byl dosavadním příslušníkem britské 32. peruti, u níž sloužil již od října 1940. Sniechowski nastoupil k 310. peruti 1. června 1941, zatímco pilot 310. peruti F/O Jaroslav Studený dne 15. května 1941 nastoupil k polské 306. peruti. Studený odlétal u 306. peruti celkem 15 bojových letů a 31. července 1941 svou službu u Poláků ukončil, zatímco Śniechowski zahynul 8. prosince 1941 při cvičném letu na letišti Dyce ve Skotsku. VHA, ČSL-VB, sign. 1893/CIII-3b/1-78/342-346. Personal Occurence Reports 1941. Cynk, J. B.: The Polish Air Force at War. The Official History. Vol. 1 1939-1943. Atglen 1998, s. 220. Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941). Cheb 2000, s. 211 a 501.

Ve Velké Británii vyrostl v důstojníka vynikajících kvalit s vrozenými vůdčími sklony a přirozenou autoritou, kterou respektovali podřízení i představení. Nebylo tedy divu, že s rostoucími zkušenostmi byl pověřován stále zodpovědnějšími úkoly. Od 5. června 1941 zastával u Třistadvanáctky funkci velitele její B-letky, kterou vykonával celý rok, až do 19. června 1942. Tehdy totiž dokončil předepsaný dvousethodinový operační turnus a měl odejít na povinný odpočinek. Strávil jej jako ferry pilot u No 2 Delivery Flightu v Colerne. V rámci tohoto zařazení přelétával letouny různých typů od servisních k operačním jednotkám. * Druhý operační turnus nastoupil 15. listopadu 1942, kdy se vrátil do své staré funkce velitele B-letky 312. čs. stíhací peruti. **

* Při této příležitosti měl i jednu nehodu. Dne 21. října 1942 ve 13.10 při rolování na letišti Churchstanton lehce poškodil dvoumotorový letoun De Havilland Dominie Mk.I X7412. Neutrpěl však žádné zranění. VHA, ČSL-VB, sign. 209/CIII-1/4/110. Hlášení leteckých nehod za rok 1942.
** VHA, ČSL-VB, sign. 1893-1894/CIII-3b/1-99/342-353. Personal Occurence Reports 1941-1942.

„Klidný, rozvážný, ustáleného charakteru,“ psal 30. září 1942 v jeho pravidelném služebním hodnocení jeho nadřízený, velitel 312. peruti S/Ldr Jan Čermák. „Spolehlivý, ukázněný, velmi dobrého vojenského vystupování. K nadřízeným přímý a uctivý, k podřízeným přímý a spravedlivý. Jako velitel letky samostatný, rozhodný. Výtečný velitel, výtečný pilot. Hodí se velmi dobře jako velitel perutě.“ * K tomuto hodnocení připojil svůj podpis i G/Cpt Evžen Čížek, čs. styčný důstojník u štábu Fighter Command. ** Vzhledem k podobným služebním hodnocením (ale i k tzv. služebnímu stáří) dnem 1. ledna 1943 stanul Tomáš Vybíral v čele celé 312. čs. stíhací peruti. Tuto zodpovědnou funkci, k níž obdržel hodnost Squadron Leader, vykonával až do 1. listopadu 1943, kdy dokončil druhý turnus a opět odešel na odpočinek. *** Následující tři měsíce pak strávil jako styčný důstojník na Inspektorátě československého letectva v Londýně.

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.
** Tamtéž.
*** VHA, ČSL-VB, sign. 1895/CIII-3b/1-167/354-364. Personal Occurence Reports 1943.

Pokud jde o sestřely, tak ve Velké Británii již neměl štěstí na to, aby dále zvýšil své bohaté skore z Francie. Stalo se tak i navzdory tomu, že létal a bojoval velice intenzivně, takže o dramatické situace rozhodně neměl nouzi. Nejednou visel jeho život na velmi tenkém vlásku: dvakrát se domů vrátil s letounem úplně rozstříleným v boji a dvakrát byl nucen vyzkoušet bezvadnou funkci svého padáku.

Poprvé se nad ním vrchlík padáku rozevřel již 15. října 1940, tedy v samých počátních operační činnosti 312. peruti, která v té době byla dislokována na letišti Speke u Liverpoolu. V podvečer odstartoval ze Speke tříčlenný roj Hurricanů Mk.I na hlídkový let do prostoru jižně od Liverpoolu ve výšce 7 000 metrů. Trojici vedl velitel peruti S/Ldr Ján Ambruš (V6846), na jehož číslech letěli F/Lt Harry A. G. Comerford (V6542) a P/O Tomáš Vybíral (V6811). V průběhu patroly Comerford najednou předlétl velitele roje a zamával křídly. Zbylí dva piloti si to vysvětlili tak, že vidí nepřítele. V honičce za latentním soupeřem vlétla trojice do dešťových mraků a v nastalém soumraku ztratila orientaci. Ambruš dal znamení, že se bude pokračovat v letu dokud to zásoba paliva dovolí. Při letu na sever se trojice rozdělila nad Morecambským zálivem a letci pokračovali individuálně. To nakonec skončilo odepsáním všech tří letounů. Ve 20.00, po vyčerpání paliva Vybíral i Comerford zvolili v bezvýchodně situaci seskok padákem v okolí Dalton-in-Furness. První z nich se snesl u Gleastonu, druhý u Carnforthu. Vedoucí roje Ambruš po vyčerpání pohonných hmot nouzově přistál ve 20.15 „na břicho“ severně od Lancasteru. Ačkoli nikdo z pilotů neutrpěl žádnou újmu, 312. peruť tak ztratila tři zbrusu nové Hurricany, které k jednotce dorazily jen několik dní předtím. *

* VHA, ČSL-VB, sign. 53/BI/1/5. Válečný deník 312. peruti. Blíže o události viz Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s. 501.

Podruhé musel skákat 29. června 1941, kdy jeho 312. peruť již operovala ze sektorové základny v jihoanglickém Kenley. V průběhu nácviku bojových formací se Vybíralův Hurricane Mk.IIB Z3091 ve vzduchu nad Westerhamem v 18.05 srazil se strojem Z2987 méně zkušeného P/O Svatopluka Bachůrka. Zatímco tento ještě stačil doklouzat k nouzovému přistání, Vybíral již podruhé vyzkoušel bezvadnou funkci svého padáku Irvin. Ani v tomto případě se mu nic nestalo. *

* VHA, ČSL-VB, sign. 208/CIII-1/1-4/109. Hlášení leteckých nehod za rok 1941, PRO, AIR 27/1692. 312. Squadron Operations Record Book. Blíže viz Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941), s. 274.

Značně namále měl i při první letecké bitvě svedené nedávno ustaveným Exeterským (československým) křídlem (tvořily jej 310., 312. a 154. peruť, která byla zakrátko nahrazena 313. perutí). Došlo k ní 3. června 1942 v průběhu doprovodu dvoumotorových bombardovacích Bostonů od 107. perutě, které měly napadnout doky v přístavu Cherbourg (operace Circus 6). Kolem 15.30, právě v okamžiku, kdy dopadaly pumy na Cherbourg, točilo Vybíralem vedených jedenáct Spitfirů Mk.VB nazpět, ale při otočce se mírně opozdily. Toho využila silná skupina asi pětadvaceti německých stíhacích Focke Wulfů Fw 190. Nehledě na to, že šlo o stroje, které tehdy decimovaly méně výkonné britské Spitfiry Mk.VB, jejich němečtí piloti patřili k těm nejzkušenějším, které Luftwaffe na frontě u Lamanšského průlivu vůbec měla. Pocházeli ze sestavy skupiny III./JG 2 Richthofen a vedl je sám Hptm. Hans „Assi““ Hahn, patřící k největším německým esům na západním bojišti. V rozhořčené téměř dvacetiminutové bitvě s přesilou výkonnějších strojů nepřítele si cestu nazpět museli piloti Třistadvanáctky doslova prostřílet. Bojovali srdnatě, ale těžce za to zaplatili: s F/Lt Bedřichem Dvořákem a F/O Ivo Tonderem se kamarádi setkali až po válce – po jejich návratu ze zajateckého tábora. * F/Lt Tomáš Vybíral mohl hovořit o velkém štěstí, neboť svůj těžce prostřílený stroj (AB172) se mu podařilo ještě dotáhnout do Anglie. **

* O osudech obou nezvěstných pilotů, kteří se v noci z 24. na 25. březen 1944 zúčastnili Velkého útěku z tábora Stalag Luft III v Saganu, blíže viz s…
** Blíže k události viz Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942), s. 314-326.

Velmi obávaným byl na západním bojišti německý flak, jehož koncentrace na lamanšském pobřeží dosáhla jinde nevídaných rozměrů. Tomáš Vybíral měl s ním tu čest nesčetněkrát a 14. května 1943 na něj málem doplatil životem. Navečer totiž Spitfiry Mk.VB/VC od 312. a 313. perutě podnikly operaci Fighter Roadstead 2, což byl útok na německá plavidla v přístavu St. Peter Port na ostrově Guernsey. Byly zde hlášeny německé rychlé torpédové čluny (tzv. E-Boat, Němci označované jako Schnellboot, zkráceně S-Boot), které za noci ohrožovaly konvoje u anglických břehů. Českoslovenští stíhači na ně měli podniknout útok ze svých palubních zbraní. Vedl je právě S/Ldr Tomáš Vybíral, pilotující svůj Spitfire Mk.VC AR614 (DU-Z). Jakmile se stíhači ve 20.30 v přímořské výšce přiblížili ke břehům obsazeného ostrova, spustily na ně pekelnou palbu nejen německé flak-shipy, ale i snad všechny další protiletadlové zbraně z pozic v přístavu i na ostrově. Přes mohutnou hradbu flaku českoslovenští piloti odvážně zaútočili na skupinu dvanácti S-Bootů. Čtyři z nich zasáhli, z toho jeden byl klasifikován jako pravděpodobně potopený a zbylé tři jako poškozené. Němci však nezůstali nic dlužni a Čechoslovákům uštědřili krvavé rány. Již při první zteči bylo několik útočících Spitfirů vážně zasaženo, z toho jeden smrtelně. Šlo o stroj F/O Jaroslava Nováka od 312. peruti, který inkasoval zásah do motoru, z něhož se vyvalil hustý černý dým. Pilot zahynul při nezdařeném nouzovém přistání na hladinu moře jižně od Guernsey. Dalších šest strojů vyvázlo poškozeno. Pilotovali je F/Lt Jaroslav Muzika, F/Lt Otmar Kučera, DFC, F/O František Masařík, W/O Josef Pípa, F/Sgt Jan Skopal a právě S/Ldr Tomáš Vybíral, který celou akci vedl. Granát pozemního flaku mu zasáhl trup za kabinou a explodoval uvnitř přičemž rozbil obě radiostanice. S pověstným klidem, ale i s nezbytným štěstím se však Vybíralovi podařilo situaci zvládnout. Při přistání však měl namále, neboť měl prostřílené klapky a nefungovaly mu brzdy. Vše však dobře dopadlo a Vybíral vyvázl nezraněn, zatímco jeho Spitfire Mk.VC AR614 (DU-Z) putoval do opravy. *

* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 32 ze 4. června 1943; sign. 53/BI/1/5. Válečný deník 312. perutě; sign. 1632/BI/1-6/290. No 312 Squadron Operations Record Book; sign. 210/CIII-1/1-4/110. Hlášení leteckých nehod za rok 1943.

Po tříměsíčním odpočinku na Inspektorátě československého letectva se do aktivních bojových operací znovu vrátil dnem 1. února 1944. A nebyla to funkce ledasjaká. Od odcházejícího W/Cdr Františka Doležala, DFC totiž převzal velení československého stíhacího křídla (tehdy neslo název No 134 Czechoslovak Wing). Tento vyšší útvar byl složen z čs. stíhacích perutí č. 310, 312 a 313, které právě tehdy zahájily přezbrojování ze zastaralých Spitfirů Mk.VB/VC na moderní a výkonné Spitfiry LF.Mk.IXC. Patřil totiž k útvarům nově formované 2. taktické letecké armády (2nd TAF) určené k podpoře plánované invazní operace.
V jeho čele se W/Cdr Tomáš Vybíral zúčastnil hektické předinvazní aktivity nad okupovanou západní Evropou a do bojových akcí vodil křídlo i v průběhu klíčové operace Overlord, tedy vlastního vylodění v Normandii. Tři i čtyři bojové lety denně nebyly žádnou zvláštností. Brzy poté, 9. června 1944, byl W/Cdr Tomáš Vybíral navržen na udělení britského Záslužného leteckého kříže (Distinguished Flying Cross, DFC). U stíhacích letců bylo jeho udělení tohoto velice ceněného vyznamenání zpravidla spojováno s dosaženými sestřely nepřátelských letounů, ale to nebyl Vybíralův případ. V řadách RAF totiž nesestřelil už žádného nepřítele. Pádným důvodem k udělení DFC však byla také dlouhodobá a rozsáhlá operační činnost, a to jeho případ rozhodně byl. Udělení vysokého vyznamenání Vybíralovi navrhl slavný G/Cpt Adolph G. „Sailor“ Malan, DSO & bar, DFC & bar, jenž tehdy velel nadřízenému 19. stíhacímu sektoru 84. skupiny 2nd TAF. „… s výjimkou dvou krátkých období odpočinku, trvajících dohromady devět měsíců, byl tento důstojník angažován v operacích od svého příchodu do této země po francouzské kampani v červnu 1940. Vždy prokazuje dobrého ofenzívního ducha a nedostatek vítězství je způsoben… tím, že sloužil v méně angažované skupině a při úkolech přímého doprovodu…“, * psal Malan v doporučení. Po schválení návrhu na vyšších instancích pak 9. srpna 1944 na letišti Digby zasloužený DFC Vybíralovi slavnostním způsobem odevzdal velitel 12. skupiny ADGB, A/V/M Malcolm Henderson, CBE, DSO. **

* PRO, AIR 2/9007. XC 23498. Doporučení k udělení DFC W/Cdr Tomáši Vybíralovi z 9. června 1944.
** VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 47 z 11. října 1944.

Po vynětí 134. československého křídla z řad 2nd TAF (došlo k tomu v červenci 1944) a jeho přeřazení do sestavy Air Defence of the Great Britain (ADGB) se v čele československých stíhacích perutí podílel i na četných dálkových doprovodech svazů bombardovacích letounů nad Nizozemí a Německo a také při podpoře výsadkové operace Market-Garden v Nizozemí.
Nehledě na důležitost těchto operací, šlo o velmi obtížné úkoly i v jiném směru. V té době totiž československé stíhací perutě procházely personální krizí, pramenící z nedostatku vycvičených záloh a z toho plynoucího stárnutí operačních pilotů (byl to m.j. i důvod, proč bylo čs. křídlo vyňato ze sestavy 2nd TAF, u něhož se předpokládaly zvýšené ztráty). Zvládnutí podobných problémů se odrazilo i v udělení dalšího vysokého britského vyznamenání, Řádu za vynikající služby (Distinguished Service Order, DSO). „Tento velice statečný československý důstojník létal operačně od té doby, co byl vypuzen ze své země do Francie v roce 1939 a nyní má nalétáno 650 operačních hodin proti nepříteli,“ pravilo se v citaci k udělení DSO. „Od ledna 1944 vedl křídlo svých krajanů v řadách Royal Air Force a během té doby provedl mnoho misí doprovázeje bombardovací letouny a útočíce na pozemní cíle, zvláště pak v intenzívním období invaze do Normandie. Ačkoli byl nucen čelit četným obtížím při velení křídlu a měl poskrovnu doplňovacích možností, Wing Commander Vybíral dokázal udržet mezi svými piloty vysokou úroveň výkonnosti a nadšení a dal jim svůj osobní příklad povznesený nad všechna slova chvály…“ *

* PRO, AIR 2/9020. 23770. Návrh citace k udělení DSO W/Cdr Tomáši Vybíralovi, DFC z 19. listopadu 1944.

Udělení DSO bylo zároveň i jednou z forem ocenění jemu podřízených československých stíhačů a jejich přínosu ke zdaru invazní operace a následných bojů na evropském kontinentě.
Aktivní operační službu W/Cdr Tomáš Vybíral, DSO, DFC, opustil po dokončení svého již třetího operačního turnusu 15. listopadu 1944. Do té doby měl na svém kontě plných 625,25 nalétaných operačních hodin (s Francií toto číslo stoupá až na 684.15 operačních hodin), z toho 349,10 * strávil při celkem 196 sweepech nad nepřátelským územím Francie, Belgie, Nizozemí a Německa. Pokud jde o uvedené nalétané operační hodiny, zaujímá Vybíral mezi československými stíhači druhé místo – po S/Ldr Václavu Šloufovi, DFC. ** Více útočných výpadů (sweepů) nad nepřátelským územím nežli on podnikli jen další dva stíhači – W/Cdr Jaroslav Hlaďo, OBE, DSO, DFC a S/Ldr Otto Smik, DFC. ***

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral
** Pořadí sedmi pilotů s nejvyšším počtem nalétaných operačních hodin vyhlíží následovně: S/Ldr Václav Šlouf, DFC (677,20), W/Cdr Tomáš Vybíral, DSO, DFC (625,25), F/Lt František Masařík, MBE (571,35), F/Lt Josef Pípa (534,40), F/Lt Jaroslav Šodek (533,30), F/Lt František Bernard (526,15) a S/Ldr Václav Bergman, DFC (522,00).
*** W/Cdr Jaroslav Hlaďo, OBE, DSO, DFC provedl 281 sweepů, S/Ldr Otto Smik, DFC rovných 200, W/Cdr Tomáš Vybíral, DSO, DFC celkem 196, S/Ldr Václav Šlouf, DFC jich vykonal 192 a S/Ldr Jiří Hartman, DFC celkem 168. VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 54 z 20. června 1945. Historický přehled čs. letectva 1939-1945.

Po dokončení třetího operačního turnusu nejprve následovalo opětovné přeložení do kmenového stavu Inspektorátu československého letectva v Londýně. Působil zde u výcvikového oddělení a měl na starosti dohled nad výcvikem a školením stíhacích pilotů. K 7. březnu 1945 byl povýšen na majora letectva. Pak nastoupil do kurzu u School of Air Transport v Netheravonu; prodělával jej od 15. dubna 1945. Ještě před návratem do vlasti byl k 1. srpnu 1945 povýšen na podplukovníka letectva. * Pak nadešel 24. srpen 1945, kdy v čele skupiny Spitfirů LF.Mk.IXE triumfálně přiletěl na letiště Praha-Ruzyně. **

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral; Kubita, A.: osobní služební deník 1943-1945, záznam z 25. března 1945.
** Jádro Československého stíhacího křídla dosedlo na Ruzyni již 13. srpna 1945. Šlo o 54 Spitfirů LF.Mk.IXE pod vedením pplk. Jaroslava Hlaďa, OBE, DSO, DFC. Po příletu dvanáctičlenné skupiny pplk. Tomáše Vybírala, DSO, DFC dne 24. srpna 1945 pak 8. září 1945 následoval ještě přílet čtyřčlenné skupiny Spitfirů pod vedením npor. Jaroslava Šodka. Další dva kusy Spitfirů byly dodány do konce roku 1945. Po dokoupení a přelétnutí dalších šesti v roce 1946 stouplo číslo v Československu používaných Spitfirů na celkových 78 kusů.

Jeho prsa zdobily stužky celé řady vyznamenání, celkem dvanácti, přičemž některé obdržel opakovaně. Celkem pětkrát obdržel Československý válečný kříž (první mu byl udělen v roce 1940, druhý a třetí v roce 1941, čtvrtý 1944 a pátý 1945), čtyřikrát dostal Československou medaili Za chrabrost (1941, 1942, 1943 a 1944), dále obdržel Československou medaili Za zásluhy I. st. (1944), Československou pamětní medaili zahraniční armády se štítky F a VB (1944), francouzský Croix de Guerre se třemi palmami a dvěma stříbrnými hvězdami (1940 a 1946), řád Légion d’Honneur (ve stupních Chevalier a Officier; první 1940, druhý 1946), již zmíněný britský Distinguished Service Order (DSO), Distinguished Flying Cross (DFC), jakož i The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star, Defence Medal a War Medal.
Po válce byl nejprve formálně přidělen k letištní peruti Ruzyni, ale zůstal zde jen krátce. Dále si totiž zvyšoval svou kvalifikaci vojáka z povolání. Dnem 15. října 1945 byl totiž jako posluchač přijat do III. ročníku Vysoké školy válečné, kterou úspěšně absolvoval 13. července 1946 (o rok později, 4. srpna 1947 navíc obdržel diplom francouzského důstojníka generálního štábu). Byl tedy přeřazen do kategorie důstojníků generálního štábu, což jej předurčovalo k zastávání stále zodpovědnějších funkcí v armádním organismu. Ihned po absolvování byl tedy jmenován zástupcem velitele 1. letecké divize v Praze. * Jeho představeným byl další „zápaďák“, brig. gen. Karel Mareš, někdejší první velitel 311. čs. bombardovací peruti. Jeho divize, vyzbrojená stíhačkami S-89 (Spitfire LF.Mk.IXE) byla složena z leteckých pluků 10 a 12, zformovaných z původní 310. čs. stíhací peruti RAF. **

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.
** Blíže k organizaci a výzbroji tehdejšího čs. letectva viz Fidler, J. – Rajlich, J.: Soumrak králů vzduchu. Československé vojenské letectvo 1945-1950. Praha 2000.

Ve zmíněné funkci však pplk. gšt. Tomáš Vybíral nesetrval dlouho. Již od 1. října 1946 totiž zastával funkci zatímního velitele obrany proti letadlům (OPL) Čechy, což byla složka přímo podřízená Hlavnímu štábu velitelství letectva. Ačkoli tato složka byla v Československu teprve „v plenkách“, snažil se zde co nejlépe zúročit své válečné zkušenosti, neboť právě Velká Británie byla v tomto ohledu snad největší studnicí zkušeností. O rok později, konkrétně 10. listopadu 1947 byl však přemístěn do Brna. Začal zde působit na velitelství III. leteckého sboru, * v jehož čele stál bývalý velitel 1. čs. smíšené letecké divize v SSSR, div. gen. Ludvík Budín. Současně byl určen velitelem kurzu pro velitele letek. Procházeli jím většinou jeho bývalí podřízení z Velké Británie, většinou původně poddůstojníci, kteří si své důstojnické prýmky vysloužili přímo v boji a dosud jim scházelo formální vojenské vzdělání. Tento úvazek se pro něj od 8. prosince 1947 stal jediným, a to až do 15. března 1948. Ačkoli se s ním původně počítalo na místo náčelníka štábu III. leteckého sboru, namísto toho tímto dnem převzal funkci zatímního velitele leteckého pluku 43 Dr. Edvarda Beneše. Již toto přemístění na nominálně nižší funkci v méně významné posádce dávalo tušit budoucí těžkosti. Pluk dislokovaný na letišti Přerov patřil ke zpravodajskému letectvu a ve své výzbroji měl jednak dvoumotorové letouny Aero C-3AF (Siebel Si 204D) a Mráz K-65 (Fieseler Fi 156C Storch); podléhal velitelství Budínova III. leteckého sboru v Brně. **

* Brněnskému III. leteckému sboru zpočátku podléhalo velitelství 3. letecké divize (letecké pluky 7 Invasní a 8 v Brně, zformované z bývalé 313. čs. stíhací peruti) a později též letecké pluky 4 Letce Vašátka a 5 (oba České Budějovice), postavené z bývalé 312. čs. stíhací peruti, dále letecký pluk 43 Dr. Edvarda Beneše (Přerov), spojovací letka 3, cvičná letka 3 (obě v Brně), Letecké učiliště (Prostějov a Olomouc) a Přípravná letecká škola (Moravský Šternberk). Později velitelství tohoto sboru podléhaly fakticky téměř všechny bojové útvary čs. letectva, a to až do června 1950, kdy bylo velitelství III. leteckého sboru zrušeno. Fidler, J. – Rajlich, J.: c.d., s. 47-57.
** Tamtéž, s. 57; VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.

Těžkosti skutečně nastaly velice záhy. V novém zařazení sice formálně setrval několik měsíců, ale funkci fakticky vykonával pouhý měsíc. Jak známo, tehdejší poúnorová realita se u letectva promítla právě v profesní a záhy zpravidla i osobní perzekuci bývalých příslušníků čs. letectva z Velké Británie. První z nich byli zbaveni svých funkcí již několik dní po Únoru a další následovali v rychlém sledu. Byl to i případ pplk. gšt. Tomáše Vybírala, jenž byl podle svého představeného „… politicky zpátečník, nepřítel lidově demokratického zřízení a SSSR,“ * jak jej 26. listopadu 1948 „ocejchoval“ velitel brněnského III. leteckého sboru div. gen. Ludvík Budín. **

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral.
** Div. gen. Ludvík Budín byl společně s tehdejším velitelem letectva div. gen. Aloisem Vicherkem a náčelníkem štábu brig. gen. Josefem Hanušem hlavním protagonistou poúnorové proskribce svých podřízených z řad západních letců. Blíže viz např. Fidler, J. – Rajlich, J.: c.d., s. 20-21, 36 a 43.

Pplk. gšt. Tomáš Vybíral své demokratické přesvědčení a prozápadní orientaci skutečně nikdy neskrýval. Nebylo tedy divu, že již 12. dubna 1948 byl zproštěn služby. Generál Budín jej neprodleně odeslal na dvouměsíční dovolenou a 1. června 1948 na tzv. dovolenou s čekaným, t.j. fakticky jej postavil mimo službu. Nadřízení plánovali Vybíralovo přeložení do zálohy (mělo k němu dojít k 1. říjnu 1948; kmenově měl pak náležet k leteckému náhradnímu pluku 3), ale on svému potupnému „vyhození“ z armády předešel. Svému velmi pravděpodobnému zatčení a perzekuci se totiž 20. září 1948 vyhnul, a to svým, již druhým únikem do zahraničního exilu. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – T. Vybíral. Následkem toho mu byla 28. ledna 1948 „podle § 33, odst. 1, písm. a/ voj. kár. zák. ve znění vydaném vyhláškou č. 57/47 Sb. a se souhlasem vlády podle odst. 3 téhož § odňata vojenská hodnost řízením správním, jelikož jmenovaný uprchl do ciziny. Vzat z kmen. počtu a evidence gážistů z povolání a jako zběh zapsán do záznamu A (evidence zběhů) a až do případného dopadení resp. přihlášky jako zběh ponechán u dosavadního kmenového tělesa, t.j. let. náhradního pluku 3.“ Tamtéž.

Podle některých údajů Tomáš Vybíral svém opětovném příchodu na britské ostrovy vstoupil opět do řad RAF. Podrobnosti o jeho tehdejší službě však dosud nejsou známy. Pokud tomu tak skutečně bylo, nesloužil zde jistě dlouho, neboť velmi záhy našel svou cestu ke zpravodajské službě. Ve vlasti degradovaný pplk. gšt. Tomáš Vybíral se totiž sice smířil s osudem exulanta (který však považoval jen za dočasný), ale stejně jako za války se nikdy nesmířil s reálným osudem vlasti. Opět nabídl své služby k jejímu osvobození.
Koncem čtyřicátých, nebo na počátku padesátých let totiž vstoupil do služeb CIO (Czechoslovak Inteligence Office), organizace zpravodajsky pracující proti komunistickému Československu. Počátkem roku 1949 jej v Londýně založili poúnoroví exulanti div. gen. Sergěj Ingr, plk. gšt. Karel Procházka, mjr. pěch. Karel Vrdlovec a dr. Karel Zavadil spolu s britskými partnery ze SIS. * Pracovníci CIO se rekrutovali především z bývalých příslušníků československé armády, letectva, policie, rozvědky a kontrarozvědky, jimž se po roce 1948 podařilo odejít do zahraničního exilu. Šlo o poměrně rozvětvenou organizaci s centrálou v Londýně (na ulici 64 Victoria Street, SW 1) a s rezidenturami v Bruselu, Kodani, Stockholmu, Curychu, Vídni, Hamburku, Düsseldorfu, Bejrútu, Jeruzalémě, Paříži a skupinou ve Washingtonu. Rezidentury řídili kádroví příslušníci CIO, českoslovenští exulanti, vesměs bývalí důstojníci čs. armády.

* Bývalý šéf čs. vojenské zpravodajské služby, brig. gen. František Moravec, jenž původně aspiroval na funkci vedoucího centrální čs. exilové zpravodajské organizace, nakonec dal své síly do služeb amerických zpravodajských služeb. Zprvu působil v západním Německu, později v USA jako konzultant pro Pentagon. Šolc, J.: Ve službách prezidenta. Praha 1994, s. 238-239.

Podle svědectví mjr. Josefa Frolíka, pracovníka I. správy Ministerstva vnitra (zahraniční rozvědka), jenž v červenci 1969 defektoval do USA, řídil Vybíral rezidenturu CIO ve Stockholmu. * Podle jiných zdrojů vedl rezidenturu v Kodani. ** Nelze však vyloučit, že postupně vystřídal obě služebny. Každopádně však pracoval – jak je to u zpravodajců běžné – pod diplomatickým krytím – v tomto případě jako zaměstnanec britského Ministerstva zahraničních věcí (Foreign Office).

* Frolík, J.: Špión vypovídá. Praha 1990, s. 37. Autor zde mylně udává, že Vybíral za války velel 311. peruti RAF, ve skutečnosti velel 312. peruti.
** Stehlík, E.: Measure. Příspěvek k historii Czechoslovak Intelligence Organisation – CIO (1948-1957). Studentské listy, 2, č. 25/1991, s. 16.

V průběhu roku 1956 doznala struktura CIO změny. Rezidentura v Hamburku byla paralyzována čs. bezpečností (sedm z patnácti agentů v síti bylo zatčeno), pařížskou rezidenturu (brig. gen. Čeněk Kudláček) převzala francouzská zpravodajská služba a washingtonská skupina (div. gen. Sergěj J. Ingr) byla na londýnské centrále nezávislá (po československé linii si však zachovala vedoucí postavení). Šéf CIO, plk. gšt. Karel J. Procházka, tedy řídil zbylé evropské a blízkovýchodní rezidentury, které měly v zemích své působnosti agenturu složenou z čs. exulantů i cizích státních příslušníků. Hlavním zájmem CIO byly především živé kontakty s občany ČSR, legálně vyjíždějícími na Západ – ve složitém období padesátých let šlo hlavně o obchodníky, techniky, vědce, sportovce apod. Z řady z nich, kteří se z různých důvodů mínili vzepřít totalitnímu režimu, se stali agenti CIO. *

* Tomek, P.: Agent LIGHT – tajný spolupracovník v britské rozvědné službě. In. Securitas Imperii č. 8. ÚDVZK, Praha 2001, s. 149-182.

Zpočátku byl CIO partnerem, později součástí britské zpravodajské služby SIS. * Londýnská centrála CIO byla kromě vedení (plk. Karel Procházka) rozdělena na tři oddělení: operační, zajišťující spojení s agenty a rezidenturami (vedoucí mjr. Josef Süsser), bezpečnostní, tj. kontrarozvědné, pracující ve spojení s britskou kontrarozvědkou MI-5, podléhající britskému Ministerstvu války (mjr. Karel Vrdlovec), a administrativní (kpt. Karel Zbytek). Z jedné zprávy z roku 1957 si můžeme učinit rámcovou představu o rozsahu činnosti celé organizace: v londýnské centrále CIO působilo 10 kádrových příslušníků, v samotné Velké Británii existovala síť 120 agentů, z nichž osm dojíždělo z ČSR. Na jednotlivých zahraničních rezidenturách působilo 12 kádrových příslušníků CIO a 99 agentů, z nichž 41 přijíždělo z ČSR. Jen v roce 1956 CIO „otypovala“ celkem 310 čs. občanů, z nichž bylo zpravodajsky kontaktováno 66 osob, a to v Anglii, Belgii, Dánsku, Švýcarsku, Rakousku, Spolkové republice Německo, Francii, Švédsku, Libanonu, Sýrii, Egyptě a Pákistánu. Celkem 33 kontaktů bylo zakončeno přímým návrhem na zpravodajskou spolupráci. **

* SIS – Secret Intelligence Service, známa také jako MI-6.
** Tomek, P.: c.d., s. 149-182.

Slibně se rozvíjející činnost CIO však ve druhé polovině padesátých let postihla hotová pohroma. Úder přišel dokonce z vlastních řad. Jeden z jejích pracovníků, bývalý příslušník II. oddělení londýnského exilového MNO, kpt. pěch. Karel Zbytek, zaměstnaný ve velice citlivé centrální evidenci CIO v Londýně, totiž v květnu 1956, zřejmě ze zištných důvodů, nabídl spolupráci tehdejšímu vojenskému přidělenci velvyslanectví ČSR v Londýně, plk. Oldřichovi Přibylovi, jenž byl současně rezidentem zpravodajské správy generálního štábu ČSLA. Karel Zbytek byl předán londýnské rezidentuře I. správy Ministerstva vnitra (zahraniční rozvědka), která mu dala krycí jméno Light a řídila jej.
V následujícím období Zbytek předal čs. rozvědce velmi podrobné, možná veškeré informace o CIO, především o jeho organizační struktuře, dále o personálním obsazení i agenturní síti, včetně podrobných zpráv o řadě provedených operací. Ačkoli se dříve v literatuře uvádělo, že za to inkasoval neuvěřitelných 40 000 liber, ve skutečnosti šlo „pouze“ o 11 035 liber, což i tak byla částka, která mu více než zpříjemnila zbytek života (libra měla tehdy nesrovnatelně vyšší kupní sílu nežli dnes). Údaje ze špionážní literatury patří sice k méně spolehlivým (a ještě hůře ověřitelným), ale podle ní Zbytek komunistické rozvědce údajně vyzradil celkem 300 agentů CIO v Československu, dále 180 agentů CIO z řad československého exilu a 1 800 až 2 000 jmen „otypovaných“ československých občanů. * Střízlivější údaje hovoří o tom, že na základě Zbytkových informací bylo v ČSR identifikováno 50 agentů, z nichž přinejmenším dva byli popraveni a osm bylo odsouzeno k celkem 62,5 letům vězení. I tak se Zbytek zařadil k vůbec nejlepším agentům čs. komunistické rozvědky a značně přispěl k podkopání pozic poúnorového exilu. **

* Tamtéž; Encyklopedie špionáže. Praha 1993. s. 355-356. Frolík, J.: c.d., s. 123-51.
** Tomek, P.: c.d., s. 149-182.

Po řadě zatčení agentů britská SIS zřejmě usoudila, že zdroj provalu je v CIO. Když se jej nedařilo konkrétně lokalizovat, byl CIO v říjnu 1957 rozpuštěn. Jeho zaměstnanci byli nejprve posláni na tříměsíční dovolenou a poté (až na vedoucího plk. Karla Procházku) propuštěni. Někteří její pracovníci však poté přešli do přímých služeb britské SIS (MI-6) nebo americké CIA. *

* Tamtéž. V souvislosti s provalem prověřovala SIS dva nejvíce podezřelé – zaměstnance bezpečnostního oddělení centrály CIO Ilju K. Hrušáka (bývalého pilota RAF) a samotného Karla Zbytka. Ten si však počínal natolik obratně, že zrada mu nebyla dokázána. Dokonce ani následná daňová kontrola, která narazila na jeho vedlejší příjmy, u něj neshledala nic v nepořádku, a to i přesto, že pro tento případ měl Zbytek připravenu jen slabou legendu. Neodhalen si pak pořídil hotel ve Westbourne Gardens v jihoanglickém Folkestonu, kde zemřel (údajně náhle na srdeční mrtvici) v srpnu 1962. Totožnost zrádce z centrály CIO odhalil až mjr. Josef Frolík, pracovník I. správy Ministerstva vnitra, po své defekci roku 1969, a to když v listopadu 1975 vystoupil jako svědek před Senátem USA (konkrétně před jeho podvýborem pro dohled nad naplňováním zákona o vnitřní bezpečnost a dalších zákonů o vnitřní bezpečnosti země legislativního výboru Senátu). Tamtéž; Vachalovský, P. – Bok, J.: Špion vypovídá II (Jasná zpráva o konci jednoho světa). Výpověď Josefa Frolíka před Senátem Spojených států. Praha 2000.

Z uvedeného vyplývá, že podplukovník generálního štábu Tomáš Vybíral byl dlouhodobě pod drobnohledem československé rozvědky, která bedlivě monitorovala činnost jeho agentů, ale pochopitelně i jeho samotného. Bližší a spolehlivější údaje, kromě těch shora uvedených, však budou známy až po zpřístupnění příslušných archivních dokumentů. Jedinou drobnější noticku zaznamenává ve svých pamětech již zmiňovaný defektor Josef Frolík. Zmiňuje, že jistý pracovník PZO Ferromet, bývalý příslušník čs. letectva ve Velké Británii, žijící ve vlasti, byl v šedesátých letech vyslán služebně do Anglie navštívit Tomáše Vybírala, aby zjistil jeho situaci po rozpuštění CIO. * Ve svém svědectví před Senátem USA v listopadu 1975 Frolík uvedl, že mělo jít o jistého Ludvíka Mazourka (působícího pod agenturním jménem Dagmar), ** jenž měl být za války Vybíralovým podřízeným. ***

* Frolík, J.: c.d., s. 254.
** Vachalovský, P. – Bok, J.: c.d., s. 41 a 121.
*** Příjmení agenta Dagmar je zřejmě mírně zkomoleno. Pravděpodobně se totiž jednalo o Ludvíka Mazůrka (26. červenec 1919, Starošovičky – 9. květen 1998, Praha), jenž po válce (v letech 1947-1951 a 1954-1980) u PZO Ferromet skutečně působil. Po násilném uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 (studoval tehdy na Vysoké škole obchodní v Praze) uprchl Ludvík Mazůrek do zahraničí a ve Francii nastoupil službu u dělostřelectva. Po evakuaci do Velké Británie se dobrovolně přihlásil k letectvu. V letech 1940-1942 sloužil nejprve ve výstrojním skladu u 311. peruti, po absolvování důstojnického kursu pak získal kvalifikaci zpravodajského důstojníka. V této funkci a v hodnosti Flying Officer působil nejprve v letech 1942-1944 u 312. peruti, jíž Vybíral svého času za války velel, v letech 1944-1945 pak na kontinentě u 341. francouzské peruti a u 145. křídla. Po válce demobilizoval, dokončil studium na Vysoké škole obchodní v Praze, získal titul Ing. a roku 1947 nastoupil jako referent u Ferrometu. V roce 1951 byl sice jako „zápaďák“ propuštěn a několik let pak musel pracovat manuálně (nejprve jako soustružník v n.p. Motorlet v Praze, poté jako havíř na dole Dukla v OKD). V roce 1954 byl však pro nedostatek ekonomů se znalostí cizích jazyků povolán zpět do Ferrometu, kde pracoval až do důchodu, do nějž odešel v prosinci 1980. Micka, J.: Opustili naše řady… Ing. Ludvík Mazůrek. Letecké listy č. 2/1998, s. 9, Padior, E. – Sigmund, J. – Váňa, J.: Příslušníci československého letectva v RAF. Praha 1999, s. 85.

Každopádně Tomáš Vybíral po skončení své práce ve zpravodajské službě zůstal i nadále činným v československém exilovém hnutí a stal se předsedou Československé obce legionářské (ČSOL) se sídlem v Londýně. V září 1965 se dokonce v Londýně setkal mj. i se svým válečným představeným, bývalým inspektorem čs. letectva ve Velké Británii, div. gen. RNDr. Karlem Janouškem, jenž ve vlasti strávil 12 let ve vězení a po rehabilitaci mu byla umožněna jednorázová návštěva Velké Británie.
Tomáš Vybíral, jenž patřil k největším osobnostem nejen československého letectva let 1939-1945, ale i poúnorového exilu, se živě zajímal o dění ve staré vlasti a nikdy nepřestal věřit ve změnu poměrů, i když tehdejší situace k tomu nezavdávala příliš mnoho pozitivních podnětů. Zásadního obratu v této věci se již nedožil. Zemřel v Londýně 21. února 1981 ve věku 69 let. Jeho hrob se nachází na československém oddělení vojenského hřbitova v Brookwoodu. Jsou zde uloženy ostatky pěti desítek československých letců padlých za války a několika desítek dalších, kteří stejně jako on zemřeli v zahraničním exilu.
Jeho záslužná válečná i poválečná činnost mohla vlast ocenit až po listopadu 1989. Po rehabilitaci, navrácení hodnosti podplukovníka a povýšení na plukovníka pak 7. března 1992 následovalo jeho povýšení do hodnosti generálmajora in memoriam.
Ačkoli to zní jen jako pohádka, dodnes na světě létá jeden z letounů do jehož kabiny Tomáš Vybíral kdysi za války usedal. Jde o Spitfire Mk.VC AR614 (DU-Z). Zcela nový stroj se zkráceným rozpětí obdržela jím vedená 312. peruť dne 11. září 1942 a sloužil u ní až do 14. května 1943. Po opravě jej pak ještě užívaly perutě č. 610, 130 a 222 a nakonec létal jako cvičný u 53. OTU. * Po vyřazení z RAF se roku 1963 nejprve dostal do Ontaria v Kanadě, kde však nebyl využit a později se vrátil do země svého vzniku, kde jej do své sbírky získala známá Old Flying Machines Company. Jeho dnešním majitelem je Sir Tim Wallis z Nového Zélandu, jehož Alpine Fighter Collection vlastní celou řadu dalších leteckých veteránů. Stroj byl restaurován u společnosti Historic Flying Ltd. v Audley Endu v Essexu a při finiši získal svůj původní válečný marking s československou kokardou pod kabinou a trupovými kódy DU-Z, které jej řadily do sestavy 312. čs. stíhací peruti. Jde právě o ten stroj, v jehož kabině S/Ldr Tomáš Vybíral 14. května 1943 při útoku na německé lodi u ostrova Guernsey po těžkém zásahu flakem jen o vlásek unikl smrti. Po úspěšném zalétání v říjnu 1996 jej Sir Tim Wallis převezl na rodný Nový Zéland. Až u protinožců tak tento němý svědek připomíná dramatickou epopej československých letců v rámci RAF, ale i Tomáše Vybírala samotného. Vyšší pocta pro letce snad ani neexistuje.

* Morgan, E. H. – Shacklady, E. S.: Spitfire – The History. Stamford 1987, s. 195; Rajlich, J.: Takřka zapomenuté eso. generálmajor i.m. Tomáš Vybíral (29. 9. 1911 – 21. 2. 1981). Letectví a kosmonautika č. 23 a 24/2001, s. 12-14 a 18-21; JRa: Vybíralův Spitfire Mk.VC. Letectví a kosmonautika č. 24/2001, s. 48.