Genmjr. i.m. JINDŘICH BREITCETL, DFC

Budoucí jediný velitel Třistajedenáctky, který padl v leteckém boji, se narodil 15. července 1913 v Líšni u Brna. V červnu 1931 maturoval na státní reálce v Brně a odešel absolvovat prezenční vojenskou službu. Jako maturanta jej na vojně čekala dráha aspiranta a poté záložního důstojníka.

Nastoupil tedy do školy na důstojníky pěchoty v záloze u 7. divize. Absolvoval ji v letech 1931-1932 v Olomouci a v Uherském Hradišti. Rozhodl se však pro kariéru důstojníka z povolání a v letech 1932-1934 studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Tradičního 30. června (v tomto případě roku 1934) byl vyřazen v hodnosti poručíka pěchoty a jmenován velitelem čety u 2. roty Hraničářského praporu 7 ve Frývaldově (dnes Jeseník). Již po necelých třech měsících však byl na vlastní žádost odeslán do Prostějova, aby zde absolvoval aplikační letecký kurz. Byla to poměrně rozšířená praxe, kdy důstojníci jiných zbraní absolvovali i výcvik leteckého pozorovatele, aby tak získali neocenitelné zkušenosti ze spolupráce s touto mladou, dynamicky se rozvíjející zbraní.

V Prostějově získal por. pěch. Jindřich Breitcetl kvalifikaci leteckého pozorovatele a v červenci 1935 zaměnil svou původní hraničářskou khaki za leteckou modrou uniformu. Současně nastoupil řadovou službu u Leteckého pluku 3 Generála-letce M. R. štefánika na Slovensku. U zdejší 10. pozorovací letky v Nitře zde létal jako pozorovatel na dvouplošnících Letov š-328. Následně v Nitře absolvoval ještě kurz létání v noci pro pozorovatele, v Olomouci pak završil mechanický kurz a konečně v lednu 1938 úspěšně absolvoval i vytoužený tříměsíční pilotní výcvik – u Cvičné letky v Piešťanech. Poté byl v dubnu 1938 okamžitě povýšen na nadporučíka a ustanoven pobočníkem velitele IV/3 peruti, jímž byl škpt. Justin Ďurana. V průběhu zážijové mobilizace npor. let. Jindřich Breitcetl působil ve funkci nižšího důstojníka u 64. zvědné letky, operující na letounech Aero A-100 ze známého letiště Tri Duby u Zvolena. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Breitcetl. Po vzniku samostatného Slovenského štátu působila 64. letka v Piešťanech. Osm jejích příslušníků se 7. června 1939 proslavilo svým odvážným úletem do Polska, k čemuž použili čtyř dvoumístných letounů. Zatímco osádka letounu Aero Ab-101.15 (des. Jozef Hrala – čet. Ludovít Ivanič) přistála v Krakově, osádky strojů Letov š-328.155 (des. Jan Lazar – čet. František Knotek), š-328.342 (des. Imrich Gablech – des. Jozef Řehák), š-328.344 (des. Jozef Káňa – svob. Karel Valach) dosedly na letecké základně Deblin. Letouny nebyly vydány zpět na Slovensko, letci byli 1. července 1939 přijati do svazku polského letectva a později sloužili v RAF. Byli to jediní slovenští letci, jimž se podařilo uletět do Polska. Pokus mechaniků 10. letky, voj. Pavola Rajtáka a voj. Jozefa Krošláka, o úlet z Nitry do Polska na stroji š-328.250 skončil tragicky. Došlo k němu …června 1939, ale v důsledku nepřízně počasí a ztráty orientace nad Oravou se osádka rozhodla vyskočit. Zatímco Krošlák zahynul v troskách letounu, který dopadl v prostoru Oravská Magura, Rajtákovi se seskok zdařil, ale byl zadržen slovenskými orgány a později odsouzen k 25 letům těžkého žaláře.

Z okupované vlasti uprchl do sousedního Polska 1. července 1939 za pomoci obětavých českých železničářů v prostoru Moravské Ostravy. Z této, celkem jedenáctičlenné skupině ke všemu odhodlaných leteckých důstojníků, * se jich konce války dočkali jen tři. „… vstoupil jsem do odboje,“ napíše po válce jeden z těch šťastnějších. „Moje země byla obsazena nepřátelskou armádou, byl jsem československý důstojník, můj nejvyšší velitel, prezident republiky, byl v zahraničí. Přísahal jsem věrnost svému národu před památníkem Vojenské akademie, jehož základem byla prsť ze všech bojišť první světové války. Přísahal jsem tam, kde byla vyryta jména všech důstojníků odchovaných Vojenskou akademií, kteří v míru položili své životy ve službách vlasti. Chtěl jsem tak zůstat věrný přísaze se ctí vojenského akademika.“ **

* Skupinu tvořili npor. Josef Ocelka (DFC, + 21. července 1942), npor. Jindřich Breitcetl (DFC, + 21. srpna 1943), por. Josef Stránský (DFC, + 21. června 1944), por. Josef Sixta (+ 17. dubna 1941), por. Jan štefek (+ 6. dubna 1942), por. Tomáš Kozák (+ 14. června 1941), por. Svatopluk Bachůrek (+ 25. dudbna 1942), por. Karel Bečvář (+ 18. srpna 1942), por. Václav Raba, por. Antonín Macenauer a por. Stanislav Rejthar. Vacek, M.: Navigátor i pilot. Letectví a kosmonautika č. 2/1995, s. 47.
** Rejthar, S.: Dobří vojáci padli… Praha 1999, s. 12-13.

O čtyři dny později se hlásil na dosud stále fungujícím československém konzulátě v Krakově, kolem něhož se soustřeďovali uprchlíci a dobrovolníci pro vznikající zahraniční odboj. Následovala cesta lodí Castelholm do Francie, kam dorazil 1. srpna 1939. Až do vypuknutí války setrvával společně s dalšími československými leteckými důstojníky v kasárnách v Nanterre a po vypuknutí války prošel školením na několika základnách. V říjnu 1939 zahájil výcvik v Toursu, v prosinci absolvoval ostré střelby v Cazaux, pak se od ledna 1940 přeškoloval na stíhače v Chartres, ale již v dubnu byl přeložen k výcviku na pilota bitevních letounů do Châteauroux. Pro rychlý spád válečných událostí se však k bojové jednotce nedostal. Následoval odjezd do Tarbes a Agde a nakonec na lodi Arry Scheffer odplul 19. června 1940 z Bordeaux do Velké Británie. *

* VHA, ČSL-F, sign. 47/7. Dotazník o činnosti ve Francii.
Do řad RAF VR byl přijat přijat v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, aby se zakrátko, 2. srpna 1940, stal příslušníkem základního kádru právě založené 311. československé bombardovací peruti. Vzhledem k systemizovaným funkcím byl povýšen na Flight Lieutenanta a zahájil intenzivní výcvik.
Po jeho dokončení se za řízením Wellingtonu poprvé vydal nad okupovanou Evropu v noci 8. října 1940. Cílem byly severoněmecké Brémy, konkrétně loděnice firmy Deschimag a letecká továrna Focke Wulf. Pak následovala dlouhá šňůra čtyř desítek dalších nočních náletů. Jen prostý popis každého z nich by vydal na několik stránek. Protivníkem letounů Bomber Command nebyla jen stále dokonalejší německá obrana, ale i nástrahy záludného počasí a technické závady na vlastních strojích. Není divu, že za stávající taktiky a techniky, používané v počátcích této strategické letecké ofenzívy byly výsledky neúměrné vynaložené námaze. „Dívá-li se člověk na toto období pod zorným úhlem pozdějších poznatků, musí jej dosažené výsledky jen překvapit,“ napíše později uznale ve svých pamětech pozdější velitel Bomber Command. „Vidím v tom důkaz, jak statečné a odhodlané byly průkopnické osádky v letech 1940.1941.“ *
* Harris, A.: Bombardéry útočí. Praha 1948, s. 97.

Tato slova se plně vztahovala i na příslušníky 311. peruti včetně F/Lt Jindřicha Breitcetla, jenž po dokončení operačního turnusu jako jeden z prvních československých bombardovacích pilotů obdržel vysoce ceněný Záslužný letecký kříž (DFC). V citaci k jeho udělení se pravilo:
„V noci 15. května 1941 byl tento důstojník kapitánem letounu Wellington, který byl vyslán zaútočit na Hannover. Asi šedesát mil od cíle pravý motor prakticky vysadil dávajíc jen velmi malý výkon a vykazujíc extrémně vysokou teplotu oleje a nízký tlak. Ačkoli letoun ztrácel výšku, Flight Lieutenant Breitcetl se rozhodl pokračovat k cíli. Cíl byl úspěšně bombardován z výšky 8000 stop. Při zpátečním letu bylo holandského pobřeží dosaženo v pouhých 5000 stopách, přičemž pravý motor vypověděl službu úplně. Do motoru byl napumpován čerstvý olej, což způsobilo, že začal opět vykazovat výkon, umožňující letounu dosáhnout bezpečně základny. Po celou dobu tohoto letu jednal s velkou odhodlaností a chladnokrevností za velmi obtížných okolností.
V průběhu svých 42 operačních letů konal vždy své povinnosti s velkým zápalem a svou neochvějnou chladnokrevností byl povzbuzením ostatním osádkám jeho peruti.“ *

* PRO, AIR 2/9577. XC 23564. Návrh na udělení DFC F/Lt Jindřichu Breitcetlovi z 18. října 1941. Návrh vypracoval velitel 311. peruti W/Cdr Josef Ocelka, DFC.
Kromě již zmíněného DFC byla jeho dlouhodobá a úspěšná letecká činnost postupně oceněna čtyřikrát Československým válečným křížem, dále Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy I. st. a Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); Britové mu udělili ještě War Medal. *
* Podle pravidel pro udělování britských kampaňových vyznamenání byl měl Jindřich Breitcetl nárok ještě na další čtyři vyznamenání, jejichž udělení bylo pro účastníky těchto kampaní obligatorní: The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star a Defence Medal. Oficiálně mu však udělena nebyla, nejspíš proto, že po jeho smrti na ně nikdo nevznesl nárok.

Svůj operační turnus, čítající předepsaných 200 operačních hodin, ukončil 1. září 1941 útokem na Kolín nad Rýnem. Do té doby vykonal 42 nočních bombardovacích náletů, při nichž v akcích strávil 205.15 operačních hodin. Následoval předepsaný odpočinek.

Jako zkušený letec s bojovou praxí jej nyní čekala instruktorská činnost. Další více nežli rok tedy strávil při organizování výcviku záložních osádek pro kmenovou 311. peruť. Tento výcvik se již od počátku vedl u operačně-výcvikové letky 311. československé bombardovací peruti. Z ní se k 16. prosinci 1941 vytvořil No 1429 Czechoslovak Operational Training Flight (1429. COTF). Ten sestával z letek počátečního (ITF) a pokračovacího operačního výcviku (ADF). Velením prvního z nich, ITF, se k 16. prosinci 1941 stal právě S/Ldr Jindřich Breitcetl, DFC, jenž pak k 24. dubnu 1942 stanul v čele celé 1429. COTF.

V této funkci se v noci 30. května 1942 zúčastnil prvního náletu na účasti více nežli tisíce bombardovacích letounů. Cílem byl Kolín nad Rýnem a S/Ldr Jindřich Breitcetl, DFC s druhým pilotem P/O Josefem Bernatem, DFM přiom pilotovali Wellington Mk.IC R3237 (KX-C) s osádkou před dokončením jejího výcviku.
Bylo však zřejmé, že důstojníka jeho kvalit čeká ještě zodpovědnější funkce. Když 1. února 1943 odcházel na zasloužený odpočinek dosavadní velitel 311. peruti, W/Cdr Josef šnajdr, DFC, byl jmenován na jeho místo. Nešlo o nikterak náhodnou volbu. Opravňovalo jej k tomu nejen absolvované vzdělání a především vynikající výsledky v bojové činnosti i při výcviku, ale i nadprůměrné velitelské schopnosti. W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC byl totiž důstojníkem výjimečných kvalit a sám vrchní velitel Coastal Command, A/M Sir John C. Slessor, KCB, DSO, MC, jej označil za jednoho z nejlepších velitelů perutí tohoto velitelství. *
* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 35 z 9. září 1943.

V té době však již 311. peruť neoperovala v rámci Bomber Command, nýbrž u Coastal Command. Se svými starými Wellingtony Mk.IC (a několika novějšími Mk.X) prováděla hlídkové lety nad Biskajským zálivem. Jejím hlavním úkolem bylo vyhledávání a ničení nepřátelských ponorek. Navzdory tomu, že velitelská činnost jej stále častěji upoutávala k psacímu stolu, stačil vykonat ještě dalších šest protiponorkových patrol nad Biskajským zálivem.

Jako výraz ocenění dosavadní vynikající operační činnosti byla 311. peruť v květnu 1943 vybrána k přezbrojení na moderní čtyřmotorové Liberatory GR.Mk.V. Po dokončení náročného výcviku byla prohlášena opět za bojeschopnou a 21. srpna 1943 svou operační činnost nad Biskajským zálivem obnovila. Jeden ze dvou strojů, vyslaných tehdy na protiponorkový průzkum, pilotoval právě W/Cdr Jindřich Breitcetl, DFC. Z patroly se však nevrátil a se svou osádkou byl prohlášen za nezvěstného. Teprve před nedávno se potvrdilo to, co jednotka tušila již tehdy – jeho Liberator GR.Mk.V BZ780 (O) byl nad Biskajským zálivem sestřelen přesilou dálkových stíhaček Messerschmitt Bf 110G-2 od II./ZG 1. Těla členů osádky nebyla nikdy nalezena.

„Byl naším velitelem. Byl přísný na sebe i na jiné. Ale to byl právě prvek, jenž z naší peruti udělal nejlepší jednotku ve velikém celku, jakým je Coastal Command,“ píše jeden z válečných korespondentů. „Dovedl přesvědčovat druhé, že povinnost sebetěžší může být i potěšením. Řekl to doopravdy, když při nedávném výročí peruti odevzdával dárek veliteli letecké grupy: “… a byla to pro nás skutečná radost konat svoji povinnost…“ Stejně plnou silou pravdivosti znělo jeho prohlášení: “… budeme pokračovat v konání svých povinnost텓 Svoje slova potvrdil takřka vzápětí…“ *

* Slípka, H. J.: Biskajská dramata. Praha 1945, s. 28.
Třicetiletý Jindřich Breitcetl padl v československé hodnosti štábního kapitána letectva. Po válce byl postupně o několik stupňů povýšen – nejprve na podplukovníka (1947), poté na plukovníka (1991) a nakonec na generálmajora (1992).