Genmjr. v.v. JAN ROMAN IRVING
Jan Roman Irving (původním jménem Ircing) se do historie Třistajedenáctky zapsal především jako vynikající pilot s největším počtem odlétaných operačních hodin. Nalétal jich celkem 1125, z toho 1024 v řadách 311. peruti. * Když se to sečte, byl by ve vzduchu nepřetržitě téměř 47 dní, tedy více než půldruhého měsíce.
* Jinde se uvádí nižší počet – 925 hodin nalétaných J. R. Irvingem operačně u 311. peruti (VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 56 z 20. června 1945). Každopádně je však řeč pouze o pilotovi. Vůbec nejvíce operačních hodin u 311. perutě (celkem 1178) nalétal radiotelegrafista F/Lt Miroslav Vild, DFC. Tamtéž.
Z této cifry je patrné, že měl i relativně největší šanci utkal se s nepřátelskými ponorkami. A bylo tomu skutečně tak. Ačkoli řada jiných pilotů osádek nalétala nad oceánem stovky hodin aniž spatřila byť jedinou ponorku, Jan R. Irving jako kapitán letounu jich spatřil dokonce osm. * Buď však neměl štěstí, nebo mu scházela dobrá muška. Na rozdíl od některých opačných tvrzení ** mu totiž ponorka nebyla přiznána ani jediná, a to ani poškozená. ***
* K Irvingovým utkáním s ponorkami došlo 5. října 1942, 27. září 1943 (toho dne útočil na dvě ponorky), 20. října 1943, 1. ledna 1944 a 24. června 1944 (tři ponorky). Blíže k okolnostem těchto útoků viz Rajlich, J.: Na nebi hrdého Albionu, 3. část (1942), s…, 4. část (1943), s… a 5. část (1944).
** … úspěšně se zúčastnil bitvy o Atlantik, potopil čtyři nepřátelské ponorky a další poškodil… a 24. června 1944 potopil v Kanálu La Manche další nepřátelskou ponorku… Plukovník J. R. Irving vyznamenán. Letecké listy č. 1/1995, s. 5. Vůbec nejlepším U-Boat Hunterem byl S/Ldr Terrence M. Bulloch, DSO & bar, DFC & bar od 120. peruti Liberatorů. Po dobu své bojové činnosti oficiálně potopil dvě a další tři vážně poškodil.
*** Po Irvingovi měli nejvíce zaznamenaných útoků na nepřátelské ponorky F/Lt Jan Vella, DFC (pět) a S/Ldr Alois šedivý, DFC, DFM (čtyři). Oba však alespoň jednu ponorku prokazatelně potopili.
Jan Roman Ircing (později změnil jména na Irving) se narodil 7. března 1915 v obci Lisov v okrese Stříbro. Ještě v dobách učení strojním zámečníkem jej zaujalo letectví a v roce 1931, ve svých šestnácti letech začal navštěvovat kurz motorového létání v Západočeském aeroklubu (ZAK) v Plzni. Poté se podrobil dobrovolnému odvodu (1933) a v letech 1934-1935 prodělával školu pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti (VLU) v Prostějově, kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Po ukončení výcviku byl přidělen na letiště Praha-Kbely k 1. pozorovací letce Leteckého pluku 1 T.G. Masaryka, kde létal především na pozorovacích dvouplošnících Letov š-328. V předválečné čs. armádě dosáhl hodnosti rotného délesloužícího.
Okupovanou vlast opustil ilegálně již 12. května 1939 a po prezentaci na čs. konzulátě v Krakově odplul 29. července 1939 na parníku Chrobry z Polska do Francie, kde podepsal formální závazek ke službě v Cizinecké legii (v hodnosti vojín, Soldat). Po vstupu Francie do války byl v říjnu 1939 přemístěn na 101. leteckou základnu na letišti Toulouse-Francazal, kde se přeškoloval na francouzskou techniku. Ačkoli se hlásil ke stíhačům, byl určen k bombardovacímu letectvu. Po povýšení do hodnosti Caporal-Chef byl 19. května 1940 jako jeden z mála československých bombardovacích letců ve Francii zařazen k bojové jednotce, Groupe de Bombardment GB I/21. * V jejím rámci operoval na dvoumotorových bombardovacích strojích Marcel Bloch MB-210 a na moderních Amiot 351. Až do zhroucení Francie stačil vykonat celkem 11 nočních bombardovacích náletů proti soustřeďovacím prostorům nepřátelských jednotek.
* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII-3d/1/398. Kmenové listy příslušníků čs. letectva.
Francouzská žádost o sdělení podmínek příměří jej a několik dalších čs. bombardovacích letců zastihla na letišti Agen u Bordeaux, kde byl vyznamenán francouzským válečným křížem (Croix de Guerre). Právě odtud dva bombardovací letouny s čs. osádkami 18. června 1940 s požehnáním francouzských velitelů, ale bez řádné předletové přípravy a za nepříznivého počasí odletěly směrem k Anglii. Irving pilotoval stroj Amiot 351. Při této příležitosti se poprvé významněji zapsal do historie československého letectva. Se svým letounem totiž nepřistál v Anglii, nýbrž v Jugoslávii. Dlouhou dobu byl se svými druhy považován za nezvěstného a in memoriam mu byla dokonce udělena Československá medaile Za chrabrost.
K rozhodnutí odletět do Jugoslávie přispělo nejen to, že jeho letoun byl poškozen, ale i nepříznivé počasí, absence navigačních pomůcek a radiového spojení; v neposlední řadě sehrály roli i české sympatie k tamnímu lidu – ostatně Jugoslávie patřila před válkou k malodohodovým spojencům. Po přeletu Alp přistál s jedním pracujícím motorem na letišti v Záhřebu, kde se letcům dostalo srdečného přivítání. * V Bělehradě se 1. září 1940 opět přihlásil do čs. zahraniční armády a přes Řecko a Turecko se dostal k čs. pozemní jednotce v Haifě v Palestině (čs. pěší prapor 11 – Východní), kde byli prezentováni 12. prosince 1940. Odtud byl 24. února 1941 přemístěn k čs. letectvu a po plavbě z Port Saidu přes Aden, Natal, Kapské Město, ostrov Sv. Heleny, Freetown a Gibraltar připlul 15. května 1941 do Anglie. O čtyři dny později byl přijat do řad RAF VR – zpočátku jako vojín (Aircraftman No 2 Class) a zakrátko jako četař (Sergeant). **
* Blíže k tomuto úletu viz Na nebi sladké Francie. 2. část, s…
** VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII-3d/1/398. Kmenové listy příslušníků čs. letectva.
Po krátkém osvěžovacím pilotním kurzu u Ústřední letecké školy (Central Flying School) v Upavonu a v Hullavingtonu byl nejprve 2. října 1941 zařazen jako pilot u 2. školy radiotelegrafistů (No 2 Signal School). Již po měsíci, 5. listopadu 1941 byl však – již v hodnosti rotmistr – přemístěn na letiště East Wretham v Suffolku k 311. československé bombardovací peruti. * V té době jednotka na svých dvoumotorových Wellingtonech Mk.IC podnikala noční bombardovací nálety na Německo a okupovaná území a od května 1942 operovala v rámci Coastal Command zejména proti nepřátelským ponorkám nad Atlantikem.
* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII-3d/1/398. Kmenové listy příslušníků čs. letectva.
Sgt Jan R. Irving byl nejprve 16. prosince 1941 přemístěn k právě zformované 1429. čs. operačně výcvikové letce (1429. COTF), která cvičila záložní osádky pro 311. peruť. Mezi únorem a červnem 1942 zde byl vycvičen ve funkci kapitán a 1. pilot a k 311. peruti se – již v hodnosti Flight Sergeant vrátil 22. července 1942.
V následujících dvou letech (od léta 1943 již na čtyřmotorových Liberatorech GR.Mk.V) se pak velice aktivně podílel na bitvě o Atlantik. Nalétal přitom celkem dva bojové turnusy, činící celkem 95 operačních letů v čase 1024 operačních hodin, a to ve dne i v noci. Bylo to vůbec nejvíce ze všech pilotů 311. peruti. Jak již bylo uvedeno, provedl i nejvíce útoků na zjištěné nepřátelské ponorky – celkem osm. Ačkoli byl subjektivně přesvědčen o tom, že pět z nich potopil, * v důsledku obtížnosti verifikace těchto útoků z německé strany mu ve skutečnosti oficiálně nebyla uznána ani jediná.
* Irving, J.: záznam rozhovoru z 16. června 1988.
Postupně byl povýšen do britské hodnosti Warrant Officer (6. květen 1943), Pilot Officer (30. červenec 1943) a Flying Officer (6. listopad 1943). Dnem 28. října 1943 byl povýšen do nejnižší čs. důstojnické hodnosti podporučík a poté na poručík.
Jeho bohaté letecké zkušenosti a mimořádné pilotní schopnosti vedly k tomu, že po ukončení operační činnosti byl vybrán mezi instruktory budoucích čs. osádek. Po spojenecké invazi, konkrétně 1. července 1944 byl tedy odeslán do instruktorské školy a poté až na vzdálené Bahamské ostrovy v Karibském moři, aby u zdejší 111. operačně výcvikové jednotky (111. OTU) cvičil nové osádky pro 311. peruť.
Při té příležitosti proslul svým bravurním ovládáním Liberatoru a předváděl, co vše s ním dokáže. Například aby své žáky přesvědčil o spolehlivosti toho čtyřmotorového obra, v určité výšce jim postupně předváděl let s vypnutým jedním motorem, s vypnutými dvěma motory a nakonec vypnul i třetí motor. Všichni na palubě se chvěli hrůzou a čekali, co bude dál. Let s jedním motorem se dal za určitých podmínek zvládnout, muselo se však naprosto přesně vědět, jak si počínat. Pak Irving zase motory postupně nahodil a osádka úlevně vydechla.
Jeho specialitou byly i únikové akce před útočícími stíhači. Tehdy s Liberatorem dělal skoro akrobacii. Jednou – bylo to 8. února 1945 – se na něj sesypala celá smečka rychlých a mrštných Mustangů, které na jeho stroj útočily fotokulomety. Ačkoli napadený Liberator sténal pod Irvingovými prudkými únikovými manévry, Američanům se nezdařil ani jeden zásah.
Výcvikovou činnost na Bahamských ostrovech, tedy poměrně jednotvárný život si zde navíc zpestřil ještě dalšími 9 operačními lety v čase 80.25 h. proti nepřátelským ponorkám v Mexickém zálivu a v prostoru kolem Bermunských ostrovů. Tím ukončil svou impozantní válečnou činnost, která obnášela celkem 115 vykonaných operačních letů v celkovém čase 1125 operačních hodin, což bylo vůbec nejvíce ze všech pilotů 311. perutě. Do Evropy se vrátil na palubě lodi Queen Elizabeth.
Za svou dlouholetou činnost byl oceněn čtyřikrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále obdržel Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); Francouzi mu udělili Croix de Guerre, od Britů obdržel The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star, Atlantic Star, Africa Star, Defence Medal a War Medal. Po válce obdržel ještě polský Kříž polských ozbrojených sil na Západě a francouzský Croix Pro Audacia.
Do vlasti se vrátil 25. srpna 1945. V následujícím roce demobilizoval a nastoupil do funkce kapitána obnovených Československých státních aerolinií (ČSA). Létal jak na vnitrostátních, tak i zahraničních linkách až do svého propuštění, k němuž došlo z politických důvodů v roce 1951.
Poté musel vzít zavděk nekvalifikovanou, špatně placenou prací. V roce 1956 byl navíc dokonce zatčen StB a uvězněn ve vazbě v Ruzyni, odkud jej však později pro nedostatek důkazů propustili. V 60. letech byl částečně rehabilitován a vrátil se k ČSA, kde létal až do odchodu do důchodu.
Po znovuobnovení činnosti stavovské letecké organizace Svaz letců ČSFR v březnu 1990, kdy byl povýšen na plukovníka, se stal členem jeho předsednictva. * Práce v něm se aktivně zúčastňoval až do roku 1996, kdy jej nemoc upoutávala stále více na lůžko. Mezitím byl v roce 1995 povýšen na generálmajora a dvakrát vyznamenán: v roce 1995 Národním řádem Francie s titulem rytíř (Chevalier de l´ Ordre National du Merite) a v roce 1997 Medailí Za hrdinství. Zemřel v Praze 24. dubna 1997 ve věku 82 let.
* Předseda plk. v.v. Ing. Josef Pavlík, čestní předsedové plk. v.v. Ing. František Fajtl a plk. v.v. Ing. Karel Mrázek. Kromě nich v předsednictvu zasedli za zahraniční letce plk. v.v. Stanislav Hlučka a plk. v.v. Alois Šiška.