Genmjr. v.v. MILOSLAV J. MANSFELD, DSO, DFC, AFC

Jeho cesta k úspěchům na nočním nebi Anglie vedla přes dlouhou službu u vojenského letectva. Narodil se 14. prosince 1912 v obci Dalovice v okrese Mladá Boleslav jako syn vojáka, který roku 1914 zemřel v Haliči na choleru. Po vyučení automechanikem na odborné pokračovací škole se dobrovolně přihlásil k letectvu. Absolvoval školu pro odborný dorost letectva (šODL) při VLU v Prostějově (1930-1932), kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů, kterou si později ještě zvýšil o další: stíhací kurs v Prostějově (květen-červen 1934) a kurs nočního létání v Praze (květen-červen 1935).
Po šODL nastoupil 1. července 1932 službu u 72. letky Leteckého pluku 6. V době jeho příchodu sídlila v Milovicích, odkud se o rok později přesunula do Prahy-Kbel. Sloužil u ní bezmála dva roky a pak se rozhodl zůstat v armádě jako délesloužící poddůstojník. Po získání kvalifikace stíhacího pilota nastoupil 1. července 1934 do Prahy-Kbel k 91. noční stíhací letce téhož pluku. Po absolvování nočního výcviku nastoupil 1. dubna 1936 jako učitel létání u zdejší plukovník cvičné letky. * Takové funkce byly svěřovány jen těm nejlepším.

* VHA, fond kvalifikačních listin – M. Mansfeld; VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII/3d/1-43/400. Kmenové listy příslušníků čs. letectva (L-M).

Málo známo je, že čet. Miloslav Mansfeld byl jedním z hrstky pilotů, jimž byl svěřen delikátní úkol – přelétávání sovětských dvoumotorových bombardovacích letounů SB-2 (v Československu označovaných jako B-71) ze Sovětského svazu do Československa. Z celkem 61 dodaných kusů přelétl v dubnu 1938 trasou Moskva-Kyjev-Jassy-Užhorod-Praha tři tyto stroje (B-71.4, B-71.8 a B-71.11). * Jeho výborných výsledků a zodpovědného přístupu ke službě si všimli nadřízení a 1. ledna 1939 byl od cvičné letky přemístěn jako pilot k VTLÚ Letňany. ** Tam ho zastihla okupace.

* HÚ AČR, varia-nezařazený materiál.

* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII/3d/1-43/400.

O tom, že odchod letců do zahraničí neměl ani tak živelný, jako spíše organizovaný charakter, svědčí i jeho vlastní vzpomínka: „Když k nám v roce 1939 vtrhli Němci, přišel za mnou velitel pluku plk. Stanovský a řekl: „Mansfelde, co tady děláš?“ Byli jsme tenkrát v civilu, a tak jsem mu na to odpověděl: „Já nevím, pane plukovníku, rád bych věděl, co se bude dít.“ A on na to: „Tak si dojdi ve Kbelích do hospody Pod lipou, tam je nadporučík šnajdr * a ten sbírá vás chlapce – půjdete do zahraničí, do Francie“ Řekl to přesně tak. Ne, že bychom mohli jít, ale že půjdeme.“ **

* Npor. Josef šnajdr (22. 1. 1909, Luhačovice – 14. 9. 1992, Londýn), před okupací naposeldy první důstojník (zástupce velitele) 71. letky Leteckého pluku 6, za války m.j. velitel 311. čs. bombardovací peruti RAF, po válce velitel 6. letecké divize, po roce 1948 první předseda Svazu letců svobodného Československa se sídlem v Londýně. Blíže o něm Na nebi hrdého Albionu. 3. část (1942), s. 186-190.

** Surňak, A.: Poslední zpověď nočního stíhače. Obrana lidu č. 49/1991 (7. 12. 1991), s. 5.

Z okupované vlasti uprchnul do sousedního Polska 3. června 1939 v okolí Těšína, aby, jak se později vyjádřil, „se jednou se vzpřímeným čelem mohl vrátit do republiky.“ * Na palubě lodi Sobieski se 20. června 1939 dostal do Francie a následně do Cizinecké legie v severoafrickém Sidi bel Abbés. Po vypuknutí války byl k 2. říjnu 1939 povýšen na rotného a odeslán z legie k letectvu. Postupně se školil na leteckých základnách Châteauroux (27. listopadu 1939) a Tafaraoui (21. května 1940). ** U francouzského letectva létal nejprve na důvěrně známých zastaralých dvoumotorových bombardovacích strojích Marcel Bloch MB-200, které znal ještě z Československa. Poté „přesedlal“ na modernější MB-210, které měly m.j. i zatahovací podvozek. Ani tato, ani další technické vymoženosti však Francouzům nepomohly. „Zaplať Pánbůh, že jsme nebyli zasazeni! To by bylo zbytečných obětí,“ *** prohlásí Mansfeld později.

* Kejík, F.: Veliké dobrodružství. Naše vojsko č. 11/1948 z 12. března 1948, s. 8.

** VHA, fond kvalifikačních listin – M. Mansfeld.

** Kejík, F.: Veliké dobrodružství, s. 8.

Po francouzské kapitulaci odplul na lodi Neuralia do Velké Británie; do přístavu Liverpool dorazil 12. července 1940. Do řad RAF VR byl přijat 25. července 1940 v hodnosti Sergeant a na rozdíl od svého francouzského pobytu, se vrátil ke stíhačům. Dne 21. září 1940 jej odeslali k 6. OTU v Sutton Bridge, kde absolvoval bojový výcvik na britských stíhacích Hurricanech Mk.I. Pátého října 1940 byl přidělen do Skotska ke 111. stíhací peruti, s níž se zúčastnil závěrečné fáze bitvy o Británii. Na jejím konci otevřel své později tak bohaté skóre. Prvního protivníka „dostal“ 13. listopadu 1940. Společně s P/O Peterem J. Simpsonem a Sgt Otmarem Kučerou tak dlouho útočili na dvoumotorový průzkumný Heinkel He 111 (W.Nr. 5456, A6+WH) od jednotky 1.(F)/120, dokud jako hořící koule nedopadl v plamenech do moře v prostoru přibližně 50 kilometrů východně od Aberdeenu. Celá německá osádka v čele s Oblt. Albrechtem Führmannem našla smrt ve vlnách a vítězná trojice si rozdělila po třetině sestřelu. * „…Slyšel jsem žlutého 1 [P/O Simpson] volat Tally-ho a zůstal jsem ve své pozici dokud nepřátelský letoun po jeho útoku nezačal točit vlevo,“ napsal Sgt Miloslav Mansfeld do svého bojového hlášení. „šel jsem do útoku po žlutém 2 [Sgt Kučera] a spatřil jsem, jak mé kulky probíjejí trup a nosné plochy nepřátelského stroje. Při mém druhém útoku, provedeném zezadu, po vypálení první dávky, přestal zadní střelec střílet. Jakmile žlutý 1 dokončil svůj třetí útok, který prováděl z boku, následoval jsem ho. Střílel jsem s plnou opravou a jakmile nepřátelský letoun točil vpravo, měl jsem ho plný zaměřovač. Měl jsem už málo munice, kterou jsem spotřeboval v dalším útoku zezadu. Odpoutal jsem se a za okamžik se nepřátelský letoun potopil v moři.“ **

* PRO, AIR 27/866, No 111 Squadron Operations Record Book; VHA, ČSL-VB, sign. 183/CIII/1-6/105. Přehled vítězství čs. stíhačů; Foreman, J.: Battle of Britain: The Forgotten Months, s. 82.

** PRO, AIR 50/43, No 111 Squadron Combat Reports.

Byl to první Mansfeldův potvrzený sestřel, ale poslední, který dobyl za denního světla. Po několika měsících byl povýšen do důstojnické hodnosti Pilot Officer a přihlásil se k nočním stíhačům. RAF je nutně potřebovala a on měl výhodu ještě z domova, kde absolvoval noční výcvik. Po příslušném přeškolení u operačně-výcvikové jednotky nočních stíhačů 54. OTU v Church Fentonu byl společně se svým budoucím radarovým operátorem, Sgt Slavomilem Janáčkem 18. července 1941 přidělen do High Ercallu k 68. noční stíhací peruti, která byla hlavním působištěm čs. nočních stíhačů; od 20. ledna 1942 zde fungovala čs. letka. * Jednotka, k jejímuž pozdějšímu věhlasu přispěl snad největší měrou, byla zpočátku vyzbrojena Beaufightery (zprvu verze Mk.IF, pak Mk.VIF), později moderními Mosquity (verzí NF.Mk.XVII, NF.Mk.XIX a nakonec NF.Mk.30). V jejích řadách se v následujících letech ve všech směrech vyznamenal a stal se jejím nejúspěšnějším pilotem.
* V letech 1941-1945 se u 68. peruti vystřídalo celkem 39 příslušníků čs. létajícího personálu, z toho 23 pilotů (21 Čech a 2 Slováci) a 16 radarových operátorů (15 Čechů a 1 Slovák). Nejvyššího stavu (12 pilotů a 9 operátorů) bylo docíleno na přelomu let 1942-1943. Až do konce války vykonali celkem 1905 bojových vzletů v celkovém čase 4095 operačních hodin. Bylo jim přiznáno 21 sestřelů jistých, 3 pravděpodobné a 7 nepřátelských letounů poškodili; navíc zlikvidovali tři střely V-1. Vlastní ztráty činily čtyři osádky, tj. osm padlých mužů. Blíže o čs. letcích u 68. peruti viz Rajlich, J. – Sehnal, J.: Kočičí oči Čs. noční stíhači v RAF. Praha 1993 a Na nebi hrdého Albionu. 4 část (1943), s. 33-44.

Krom toho byl držitelem i několika dalších primátů. V první řadě v noci z 2. na 3. srpen 1941 podnikl vůbec první operační let Čechoslováků u této jednotky – na dvoumotorovém Beaufighteru Mk.IF R2091 tehdy půldruhé hodiny hlídkoval v okolí Liverpoolu. * V noci z 12. na 13. října 1941 se nad břehy Irského moře stal i prvním z Čechoslováků u jednotky, jemuž se zdařil sestřel – na svém Beaufighteru Mk.IF R2248 (WM-S) sestřelil dva bombardovací He 111 od III./KG 40 a třetí poškodil. ** Současně šlo o vůbec první „radarovᓠvítězství v historii čs. letectva. „Odstartovali jsme během několika minut,“ vzpomínal po několika letech. „Hlídkovali jsme asi půl hodiny, tma jako v hrnci, ani člověk neví kde je. Nad námi mraky, dole moře. Frickové, bylo jich sedm, se zatím blížili. Když jsme byli asi 100 kilometrů od Liverpoolu, pozemní kontrola nás na ně navedla. Spolupráce radarových pozorovatelů s pozemní kontrolou byla tehdy ještě v začátcích. A samozřejmě, dlouhý odpočinek jim také nepřidal… No, prostě, do té první mašiny jsem málem vrazil, ale podařilo se jí utéci. Obrátil jsem stroj na další a pustil jsem do ní dávku. Začala hořet ve vzduchu, ale těžko říci, jestli jí to stačilo. Střílel jsem od boku. Nemohu říci, jak to dopadlo. Mraky se najednou roztrhly a ukázal se malý srpek měsíce. Malý, ale stačil natolik, aby osvítil celou scénu, a tak ty příští dva to odnesly rovnou. Čtvrtý se nám ztratil někam do mraků, ale zadní střelec si neodpustil, aby po nás nevystřelil. Plaménky od hlavní prozradily polohu, pustil jsem dávku… no, a rozlétli se ještě ve vzduchu. Pak jsme přistáli…“ ***

* PRO, AIR 27/604. No 68 Squadron Operations Record Book.
** Událost je podrobně popsána v Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941), s. 452-456.
*** Kejík, F.: Veliké dobrodružství, s. 8-9.

Dlouhá šňůra dalších úspěchů pak následovala po přeložení 68. peruti do východoanglického Coltishallu (severovýchodně od starobylého Norwiche), kde bylo příležitostí k utkání více. Ve třech případech sestřelil dokonce dva letouny za jedinou noční akci. „Mansfelda považujem za najlepšieho nočného stíhacieho pilota,“ * zapíše si do svého deníku slovenský radarový operátor Sgt Rudolf Husár, jenž s ním občas také létal. Rostoucí úspěchy nenechaly chladnými ani nadřízené, takže následovala povýšení i vyznamenání. Vysoce ceněný Záslužný letecký kříž (DFC) mu navrhl velitel 68. peruti, W/Cdr John W. M. Aitken, DFC: „Tento důstojník dosud vykonal 110 operačních letů proti nepříteli, v noci zničil čtyři a půl letounu, dále poškodil jeden letoun v noci a jeden a půl ve dne. Je vždy skvělým příkladem pro britské i české osádky…“ **

* Husár, R.: Útek. Slúžil som v RAF. Bratislava 1995, s. 107 (záznam ze 14. dubna 1942).
** PRO, AIR 2/8921. Doporučení k udělení DFC P/O Miloslavu Mansfeldovi z 2. května 1942. Jeho radarový operátor, Sgt Slavomil Janáček, dostal při této příležitosti Záslužnou leteckou medaili (DFM).

Ač původně poddůstojník, Miloslav Mansfeld postupně stoupal nejen po hodnostním, ale i po funkčním žebříčku. Byl jedním z hrstky čs. poddůstojníků, kteří v RAF začínali jako Sergeanti (četaři) a dotáhli to až na Squadron Leadera (majora). Od 22. října 1942 do 15. května 1943 byl zástupcem velitele B-letky u 68. peruti a od 10. října 1943 do 1. května 1945 velitelem A-letky. Mezitím dlel na povinném odpočinku po absolvování operačního turnusu. V jeho rámci působil nejprve od 15. května 1943 jako instruktor v Cranfieldu u 51. OTU, ale od 9. června do 10. října 1943 absolvoval kurs instruktorů létání u No 3 Flying Instructors School v Castle Combe (Staff Pilots Course). *

* VHA, fond kvalifikačních listin – M. Mansfeld.

Jeho válečná bilance je impozantní. Až do konce války nalétal celkem 489 operačních hodin, z toho 386 v noci. Sestřelil 10 nepřátelských letounů (z toho dva ve spolupráci) a dvě bezpilotní střely V-1; další dva letouny poškodil. Každopádně létal a bojoval prakticky po celých pět let válečné služby v RAF a jeho sestřely nebyly tak zcela jednorázovou záležitostí, jak by se mohlo na první pohled zdát, vždy byly onou příslovečnou třešničkou na dortu, odměnou za šňůru patrol, při nichž se nic nepřihodilo – jeden letoun sestřelil (v podílu) roku 1940, dva v roce 1941, čtyři (z toho jeden v podílu) roku 1942, jeden v roce 1943 a dva roku 1944; krom toho tehdy zlikvidoval i dvě bezpilotní střely.

Mansfeldův celkový přínos snad nejlépe charakterizují návrh a doporučení na udělení Řádu za záznačné služby (DSO), který obdržel na konci války: „Squadron Leader Mansfeld má velmi dlouhý záznam záslužné služby v této zemi… dokončuje třetí operační turnus. První z těchto turnusů byl u denních stíhačů a zbylé dva u 68. peruti (noční stíhací). Je s touto perutí od jejích počátků a jeho skvělý příklad operačních schopností a zdatnosti napomohly nastupující generaci pilotů v úsilí o dosažení vysokého standardu schopností. Jeho osobní skore činí devět a půl letounů zničených a dva poškozené, jeden rychlý torpédový člun pravděpodobně zničený a dvě létající pumy * zničené. Celé české noční stíhací úsilí bylo soustředěno kolem inspirujícího Squadron Leadera Mansfelda a mezi všemi v RAF si vybudovali hrdé jméno. Budou vždy vzpomínáni těmi, kteří s nimi bojovali a jméno tohoto důstojníka bude vzpomínáno jako jméno zasloužilého velitele této tlupy exulantů.“ **
* Jedná se o V-1 (Fieseler Fi 103). Pokud jde o výraz „létající puma“ (v originále flying bomb), je třeba poznamenat, že jde o dobový termín, který ve své technické klasifikaci není úplně přesný. Správně by mělo být bezpilotní střela (pilotless missile).

** PRO, AIR 2/9052. Návrh k udělení DSO S/Ldr Miloslavu Mansfeldovi, DFC z 11. dubna 1945. Návrh podal velitel 68. peruti, W/Cdr William L. Gill, DFC. Mansfeldův radarový operátor F/Lt Slavomil Janáček, DFM byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem (DFC).

Ve svém doporučení velitel nadřízeného sektoru Church Fenton dodal, že „… s možnou výjimkou F/Lt Kuttelwaschera, je tento důstojník nejvyniknuvším nočním stíhačem z řad spojeneckých nočních stíhacích pilotů, sloužících u Fighter Command. Mimoto má za sebou velmi dlouhou operační kariéru. Je velitele letky u 68. perutě rok a půl a pro způsob vedení své letky je respektován jak českými, tak i britskými osádkami. Jeho osobní úspěchy proti nepříteli zmíněné shora z něj dělají nejúspěšnějšího (top scorer) u perutě…“ *

* Tamtéž. Doporučení velitele sektoru Church Fenton z 20. dubna 1945. Pořadí nejúspěšnějších pilotů 68. peruti bylo následující: 1. S/Ldr Miloslav Mansfeld, DSO, DFC (8+1 – 0 – 1, plus 2 V-1), 2. S/Ldr Percy F. Allen, DFC & bar (5-2-1), 3. F/O Ladislav Bobek, DFC (5-1-3), 4. W/Cdr John W. M. Aitken, DSO, DFC (4-0-1) a 5. F/O Frederick J. Higham, DFC (4-0-0). Shores, Ch. – Williams, C.: Aces High; Shores, Ch.: Aces High. Volume 2.

Kromě vysoce ceněných vyznamenání DSO a DFC obdržel od Britů ještě další: The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp, Defence Medal a War Medal. Československá místa mu udělila po pěti Československých válečných křížích a Československých medailích Za chrabrost, dále Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. armády v zahraničí (se štítky F a VB); po válce obdržel – jako jeden z hrstky někdejších příslušníků RAF – Československý vojenský řád Za svobodu II. tř. a spřátelená Jugoslávie mu udělila svůj Orden bratstva i jedinstva II. tř. *
* VHA, fond kvalifikačních listin – M. Mansfeld.

Do vlasti se vrátil v hodnosti poručíka dne 16. srpna 1945 a zpočátku byl přidělen k MNO Hlavnímu štábu velitelství letectva. Od 1. října 1945 do 15. dubna 1946 vykonával funkci předsedy letecké přejímací komise, ale mezitím byl vzhledem ke svým bohatým zkušenostem dnem 1. února 1946 jmenován velitelem 1. letky 24. leteckého pluku Biskajského v Plzni, povýšen na štábního kapitána (28. října 1946). Pluku velel jeho někdejší představený od 68. peruti, pplk. Vlastimil Veselý, nadřízené 6. letecké divizi někdejší velitel 311. peruti, plk. Josef šnajdr.

Pluk byl zpočátku prakticky bez letadel, ale mezitím padlo rozhodnutí vyzbrojit ho vynikajícími britskými Mosquity FB.Mk.VI. Příslušné přeškolení na ně proběhlo u 13. OTU v Middleton St. George, kde škpt. Mansfeld pobýval od 10. května do 13. července 1946. Pak konečně nastala mírová služba a zdálo se, že před Mansfeldem se prostírají nové perspektivy. Od 17. listopadu 1947 do 11. dubna 1948 byl dokonce v kurzu velitelů letek u brněnské 3. letecké divize, * což signalizovalo jeho brzké hodnostní i funkční povýšení.

Mezitím však došlo k únorovému státnímu převratu. Se svými občanskými postoji se Mansfeld nikdy netajil, takže ani nepřekvapilo, že hned po skončení kurzu byl již 12. dubna 1948 odeslán na „zvláštní dovolenou ze služebních důvodů.“ Dne 1. června 1948 následovalo odeslání na „dovolenou s čekaným,“ tedy postavení mimo službu. Na nic víc nečekal a urychleně odešel do druhého exilu. Dne 27. května 1948 byl prohlášen za zběha a následně, 17. července 1948, byl degradován ze štábního kapitána na vojína. **

* Tamtéž.
** Tamtéž.

Společně s několika kamarády od 24. pluku, npor. Ferdinandem Kepkou, škpt. Stanislavem Peroutkou a mjr. Jiřím F. Doležalem, se mu podařilo přejít do americké zóny okupovaného Německa, kde se již o ně postarali muži z RAF. Jako vojíny je přijali opět do RAF, aby se mohli dostat zadarmo do Anglie. První štací byl Cosford, kde se rozhodovalo, zdali chtějí skutečně do RAF, nebo do Kanady či Austrálie. Mansfeld chtěl opět sloužit v RAF a zůstal v jeho řadách deset let, až do roku 1958.
Nastoupil službu u 13. fotoprůzkumné peruti, kde zastával funkci staršího velitele letky. U jednotky, působící v Egyptě a poté na Kypru, létal nejprve na fotoprůzkumných Mosquitech PR.Mk.34 a od roku 1952 na proudových Meteorech PR.Mk.10. Jeden čas zastával v Egyptě rovněž funkci pobočníka velitele 651. peruti, létající s Austery AOP.Mk.9. Za svou úspěšnou blízkovýchodní službu získal dne 1. ledna 1953 Kříž letectva (AFC). Dalším z ocenění byla Královnina pochvala za hodnotnou službu ve vzduchu (Queen´s Commendation for Valuable Service in the Air); obdržel ji 13. června 1957. Do výslužby odešel 30. září 1958 ve své staré válečné hodnosti Squadron Leader, kterou znovu získal k 1. lednu 1957. *

* Mansfeld, M.: přípis autorovi z 16. června 1989.

Díky svému někdejšímu válečnému veliteli „Maxu“ Aitkenovi, synovi tiskového magnáta lorda Beaverbrooka, poté získal místo manažera v distribučním oddělení listu Daily Express, kde setrval do odchodu do penze (1970). Aktivně se podílel na spolkovém životě poúnorových exulantů, udržoval čilé styky s kamarády ve vlasti i po světě a pravidelně chodil na reuniony Osmašedesátky.

Do staré vlasti se po dlouhých více nežli čtyřech desítkách let podíval v červnu 1991, aby se na Memorial Air Show v Roudnici nad Labem setkal se svými kamarády z RAF. O tři měsíce později mu čs. vojenský a letecký přidělenec v Londýně ještě stačil předat v londýnské nemocnici v Hampsteadu doklad o plné rehabilitaci a dekret o povýšení na generálmajora ve výslužbě dnem 10. září 1991. Krátce poté, 21. října 1991 Miloslav Mansfeld na nemocničním lůžku vydechl naposledy. Bylo mu 78 roků. Jeho hrob leží v Brookwoodu, v části hřbitova zakoupené po válce Svazem letců svobodného Československa v Londýně.