Genmjr. v.v. OTMAR KUČERA, DFC

Jeden z těch, kteří si svou důstojnickou hodnost doslova vystříleli, se narodil 13. července 1914 v Brně-Juliánově v rodině klempíře. K otcovu řemeslu však netíhl, již v dětství mu učarovala letadla. Po měšťance se sice v Brně vyučil strojním zámečníkem, ale dobrovolně se přihlásil k letectvu. Protože neměl maturitu, čekala jej poddůstojnická dráha.
Nejprve v letech 1933-1935 prodělal výcvik ve Škole pro odborný dorost letectva v Prostějově, kde získal kvalifikaci pilota dvoumístných letounů. Po absolvování jej přidělili k 8. pozorovací letce Leteckého pluku 2 Dr. Edvarda Beneše do Olomouce. Létal zde především na dvoumístných pozorovacích dvouplošnících Letov Š-328. Dále si zvyšoval leteckou kvalifikaci, absolvoval kurz nočního létání a nakonec ještě úspěšně završil stíhací výcvik. Jako četař délesloužící poté až do okupace létal v Olomouci u 36. stíhací letky, vyzbrojené standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534.

Okupovanou vlast opustil 29. prosince 1939. Složitou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii, Turecko, Řecko a Sýrii se dostal do libanonského Bejrútu, který byl pod francouzskou správou. Na lodi Providence se pak přes Egypt a Alžírsko přeplavil do metropolitní Francie. Po déle nežli dvouměsíčním útěku byl 3. března 1940 konečně prezentován na československém konzulátu v Marseille. Jako letec byl přirozeně odeslán k čs. letecké skupině v táboře v jihofrancouzském Agde a následně na letiště Bordeaux-Mérignac. Přeškolení na francouzskou techniku však již nestihl, neboť Francie se záhy zhroutila. Na palubě polské uhelné lodi se mu 18. června 1940 podařilo opustit francouzské břehy a odplul do Velké Británie. Do přístavu Falmouth dorazil 22. června 1940. *

* VHA, fond kvalifikačních listin – O. Kučera.

Byl přijat do svazku RAF VR a povýšen do hodnosti Sergeant. Krátce poté, 18. září 1940 odjel k 6. OTU do Sutton Bridge, kde absolvoval operační výcvik na Hurricanech. Poté zamířil 5. října 1940 ke své první bojové jednotce, britské 111. stíhací peruti, operující ve Skotsku. Společně s ním u ní sloužila i celá řada dalších Čechoslováků, např. Sgt Miloslav Mansfeld či Sgt Josef Příhoda, kteří se v budoucnu měli – stejně jako on – stát stíhacími esy.
Se slavnou Treble One se zúčastnil závěrečné fáze bitvy o Británii a dobyl u ní svá první vítězství – dva sestřely jisté a jeden letoun poškozený. Jeho první obětí se stal průzkumný Heinkel He 111 W.Nr. 5456, A6+WH od 1.(F)/120, který společně s P/O Peterem Simpsonem a Sgt Miloslavem Mansfeldem sestřelil 13. listopadu 1940. Stroj pilotovaný Oblt. Albrechtem Führmannem pohřbili v Severním moři. *

* Blíže viz Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s…

Po půlroce, konkrétně 15. dubna 1941 jej přeložili k 312. čs. stíhací peruti, k jejímuž tehdejšímu věhlasu přispěl nemalou měrou. Nejlépe se to projevilo v červnu a červenci 1941 v rámci ofenzívních operací, které prováděla na Hurricanech Mk.IIB v rámci Kenleyského křídla. U Třistadvanáctky zvýšil své skóre o další tři sestřely jisté a jeden pravděpodobný.
Již tehdy jeho pilotní schopnosti, agresívní styl boje a dosažené výkony vzbuzovaly pozornost a respekt britských nadřízených. Nebylo tedy divu, že již 12. července 1941 jej velitel základny v Kenley navrhl k udělení Záslužné letecké medaile (DFM). Návrh však neprošel. * Ve zdůvodnění zamítnutí se psalo, že „nový návrh může být podán až bude dotyčný angažován v operační činnosti delší dobu.“ **

* Společně s ním byl navržen na udělení Záslužného leteckého kříže (DFC) F/Lt Alois Vašátko. Ani tento návrh v té době ještě neprošel. Vašátkův DFC byl schválen až…1942, Kučerův…
** PRO, AIR 2/9546. XC 23498. Sdělení Air Ministry ze 4. srpna 1941.

U Třistadvanáctky setrval téměř na den přesně rok a 14. dubna 1942 jej – již jako novopečeného Pilot Officera – přemístili k Třistatřináctce, bojující nad okupovanou Evropou na Spitfirech Mk.VB ve svazku elitního a značně vytíženého Hornchurchského křídla. Jeho příchod k této jednotce, která při sweepech získala již značnou proslulost, znamenal její kvalitativní posílení. I zde zakrátko zvýšil své skóre.
Po absolvování předepsaného dvousethodinového operačního turnusu odešel 22. června 1942 na zasloužený odpočinek. Strávil jej na výcvikovém oddělení Inspektorátu čs. letectva v Londýně. V té době jej také zastihla zpráva o povýšení do hodnosti Flying Officer (září 1942) a především o udělení prestižního Záslužného leteckého kříže (DFC). V návrhu na jeho udělení velitel 313. perutě S/Ldr Jaroslav Himr napsal:
„Tento důstojník je vynikající denní i noční stíhač a vždy prokazuje vynikající statečnost a schopnost vedoucího roje při útočných operacích nad okupovaným územím. V průběhu 35 sweepů zničil tři nepřátelské letouny, další dva zničil pravděpodobně a jeden poškodil. Dlouhodobě prokazuje konzistentní oddanost službě a nadšení pro akce proti nepříteli.“ *

* PRO, AIR 2/9592. 23770. Návrh citace k udělení DFC P/O Otmarovi Kučerovi z 18. září 1942.

Slavnostní dekorace tímto vysokým vyznamenáním proběhla 23. října 1942 v Churchstantonu před nastoupenou 313. perutí. Kromě něj tehdy DFC obdrželi F/O Václav Jícha a P/O Josef Příhoda, zatímco F/Sgt Josef Bláha dostal AFM.
Druhý operační turnus nastoupil 1. ledna 1943, kdy se opět vrátil k 313. peruti. Opět následovaly další sweepy nad nepřátelským územím, zejména nad Bretaní, která byla nejčastějším cílem tehdejších ofenzívních operací československého křídla.
Ve Velké Británii vyspěl ve vynikajícího stíhače s vrozenými velitelskými vlohami. V důsledku absence formálního velitelského školení byl proto odeslán do příslušného kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu (17. květen až 8. červen 1943). * Po návratu byl povýšen do hodnosti Flight Lieutenant a ke dni 1. září 1943 byl pověřen velením nad B-letkou. Vedl ji obdivuhodným stylem a v nové funkci dobyl i své poslední vzdušné vítězství, když 27. září 1943 v utkání v okolí letiště Conches ve Francii sestřelil stíhací Fw 190.

* Fighter Leaders School vznikla 15. ledna 1943 při operačně výcvikové jednotce 52. OTU v Chedworthu a jak prozrazuje její název, byla určena k výchově a výcviku velitelů stíhacích jednotek. Ve výzbroji měla zpočátku 36 Spitfirů. Později se přesunula do Charmy Downu (únor 1943), Aston Downu (srpen 1943) a Milfieldu (leden 1944). V březnu 1944 měla ve stavu již 69 Spitfirů, 16 Typhoonů, 18 Hurricanů, 8 Masterů, 4 Oxfordy a po jednom Martinetu a Dominie. Dnem 27. prosince 1944 byla jako součást jejího Day Fighter Wingu absorbována do Central Fighter Establishment, který oficiálně vznikl 1. října 1944 ve Witteringu a sdružoval v sobě celou řadu školských zařízení podobného zaměření. Sturtivant, R. – Hamlin, J. – Halley, J. J.: c. d., s. 87 a 120.

Druhý operační turnus završil před invazí, konkrétně k 1. květnu 1944. V rámci odpočinku se stal operačním důstojníkem u štábu 19. sektoru 2. taktické letecké armády (2nd TAF), jemuž tehdy podléhalo i 134. československé stíhací křídlo (No 134 Czechoslovak Fighter Wing). Mezitím se ještě stačil v Paddingtonu oženit s elegantní dvacetiletou Alexandrou Olmerovou, dcerou předválečného československého pracovníka britského velvyslanectví v Praze a v té době zaměstnance kanceláře prezidenta Dr. Edvarda Beneše.
Do operační činnosti, tedy do svého třetího turnusu, se znovu zapojil po půlroce, jmenovitě 15. listopadu 1944. Tehdy byl jmenován velitelem 313. peruti, kterou na Spitfirech Mk.IX do akcí nad hroutícím se Německem vodil až do konce války. Byl tak jedním z hrstky těch, kteří se veliteli peruti stali bez dosažení maturity. * Předepsané vzdělání, nezbytný předpoklad pro výkon velitelských funkcí u poválečného letectva, si však posléze doplnil. Dne 25. března 1945 úspěšně odmaturoval na československé státní reálce v Llanwrtyd Wellsu. Do osvobozené vlasti se vrátil 13. srpna 1945, kdy svou 313. peruť přivedl na pražskou Ruzyni. Českoslovenští letci z Velké Británie byli tehdy uvítáni jako národní hrdinové.

* Kromě něj byl v podobné situaci další vynikající stíhač, S/Ldr Václav Šlouf, DFC, jenž se téhož dne, 15. listopadu 1945, stal velitelem 312. peruti.

Jeho válečná činnost byla úctyhodná. Nalétal bezmála tři operační turnusy, konkrétně 550 operačních hodin, z toho 231 při celkem 130 sweepech nad nepřátelským územím. Jeho osobní skóre se vyšplhalo na sedm jistých sestřelů (z toho dva ve spolupráci), jeden sestřel pravděpodobný a jeden letoun poškozený.
Za svou dlouhodobou a mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl vyznamenán pětkrát Československým válečným křížem, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); kromě již zmiňovaného DFC obdržel od Britů ještě The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star with Atlantic Clasp, Defence Medal a War Medal.
Po skončení války byly čs. letecké jednotky, které se vrátily z fronty, reorganizovány do nově ustavené struktury poválečného letectva. Kučerova 313. peruť se stala organizačním fundamentem pro postavení 3. letecké divize v Brně, která byla složena se stíhacích Leteckých pluků 7 a 8. Létaly na své poslední válečné výzbroji, tj. na Spitfirech LF.Mk.IXE, v československu označených jako S-89. Kpt. Otmar Kučera byl k 16. lednu 1946 ustanoven do funkce zástupce velitele Leteckého pluku 7 Invasního (velitelem pluku byl mjr. let. Miroslav Diviš). Současně zastával funkci důstojníka pro osobní záležitosti u 3. letecké divize (9. červenec až 4. listopad 1946) a od 15. listopadu 1946 vedl výcvik pilotů 3. letecké oblasti jako velitel její cvičné letky. Dnem 6. září 1948 – již v hodnosti majora – byl ustanoven do funkce velitele leteckého pluku 7 Invasního, * mezitím přezbrojeného na Avie S-199 (čs. rekonstrukce a motorová varianta německého Messerschmittu Bf 109G-10). **

* VHA, fond kvalifikačních listin – O. Kučera.
** Pokud jde o Spitfiry LF.Mk.IXE, Československo jich v letech 1945-1946 zakoupilo celkem 78 kusů, ale létaly zde jen několik let, neboť v letech 1948-1950 byly všechny zbylé (59 letuschopných a 2 neletuschopné) exportovány do Izraele, kde první z nich sehrály důležitou roli v první arabsko-izraelské válce (tamtéž bylo dodáno i 24 stíhacích Avií S-199 společně s dalším vojenským materiálem). Nejméně osm z těchto ex-československých Spitfirů se dochovalo do dnešních dnů – tři v Izraeli (jsou známa čísla dvou z nich – TE554 a TE578), dva na Barmě (znám je ML119; jde o jeden ze strojů reexportovaných později z Izraele) a dva ve Velké Británii (TE517 a TE566). V Československu zůstal jen jediný Spitfire (TE565), který byl pro poškození po nouzovém přistání z dodávky vyňat, následně uchován v depozitáři a v 60. letech restaurován. Dochoval se do dnešních dnů, jeho majitelem je Národní technické muzeum, ale vystaven je v Leteckém muzeu HÚ AČR v Praze-Kbelích.

Ani jemu se však nevyhnuly poúnorové čistky a perzekuce, které postihly západní letce jako celek. Dne 15. ledna 1949 byl pod záminkou služební cesty na osvětové oddělení Hlavního štábu v Praze zatčen a uvězněn v neblaze proslulém „domečku“ na Loretě, tj. ve vyšetřovací věznici 5. odd. (ObZ) v Kapucínské ulici č. 2/214 v Praze na Hradčanech. Po několikaměsíční vyšetřovací vazbě stanul 3. června 1949 přes senátem Státního soudu v Brně. Mjr. Otmar Kučera byl sice pro nedostatek důkazů osvobozen, ale přesto byl k 1. listopadu 1949 z armády propuštěn a o rok později i degradován.

* VHA, fond kvalifikačních listin – O. Kučera.

Poté následovala dlouhá kalvárie, společná pro naprostou většinu letců, kteří za války bojovali v RAF. Přes noc byl s rodinou exekučně vystěhován z Brna a dlouhou dobu pak musel vzít zavděk nekvalifikovanou, manuální, špatně placenou prací. Nejprve kopal štěrk u Stavebních závodů Brno (u „lopaty“ se zde setkal i s dalšími spolubojovníky od 312. peruti, Janem Čermákem a Janem Truhlářem), poté pracoval také jako závozník a řidič. Po incidentu s „kádrovákem“ přešel jako izolatér do družstva Izola.
V roce 1963 byl částečně rehabilitován a byla mu navrácena hodnost. V roce 1990 byl povýšen na plukovníka a o dva roky později byl vyznamenán nově zřízeným Řádem M. R. Štefánika III. tř. Dne 7. března 1993 byl povýšen na generálmajora.
V té době byl však již velmi vážně nemocen. Ani lékařská péče, ani péče rodiny – manželky s dcerou * – nestačily na zákeřnou rakovinu. V ranních hodinách 6. června 1995 generál Otmar Kučera ve své poslední bitvě podlehl. Bylo mu 81 let. Odešel tak vynikající stíhač, učitel mladých pilotů a skromný a neselhávající kamarád, charakterní a nezlomený muž, jenž prožil tolik příkoří a přece se na ně dokázal dívat s nadhledem, člověk, jenž do posledních chvil svého života překypoval vírou ve spravedlnost. Poslední rozloučení s ním proběhlo za velké účasti válečných i aeroklubových pilotů a široké brněnské veřejnosti 16. června 1995 v brněnském krematoriu.

* V době částečné společenské liberalizace v 60. letech dcera Alexandra vystudovala dětské lékařství a jeden čas působila jako proděkanka Masarykovy univerzity v Brně.