Plk. i.m. ARNOŠT VALENTA
Narodil se 25. října 1912 ve Svébohově, malé podhorské obci v tehdejším okrese Zábřeh. Arnoštův otec, rolník Adolf Valenta, brzy po synově narození narukoval do rakousko-uherské armády a padl hned po začátku 1. světové války. Matka se s třemi dětmi těžce protloukala a nakonec se znovu provdala za domkáře Františka Večeře.
Inteligentní a vnímavý Arnošt vychodil obecnou školu v rodném Svébohodě a v letech 1925-1933 studoval na zábřežském reálném gymnáziu, kde 23. června 1933 úspěšně maturoval s prospěchem „velmi dobrým“. Jelikož však na jeho další studia rodině nezbývaly prostředky, narukoval na vojnu. Chtěl k letectvu. Pět týdnů po maturitě, 31. července, se tedy podrobil dobrovolnému odvodu a téhož dne nastoupil prezenční vojenskou službu. Začínal sice u letectva, ale mělo trvat ještě mnoho let, než se skutečným letcem stal. Nejprve narukoval k 81. bombardovací letce Leteckého pluku 5 v Praze-Kbelích. Zde absolvoval měsíční přijímač, ale ze zdravotních důvodů bylo jeho zařazení k letectvu zrušeno. Namísto toho nastoupil 9. září 1933 do Školy pro důstojníky pěšího vojska v záloze u 8. divize v Opavě, tedy relativně blízko domova. Ukončil ji s prospěchem „dobrý“. Praktický výcvik prodělával u 1. roty Pěšího pluku 34 Střelce Jana Čapka. Tentokráte již s prospěchem „velmi dobrým“ (24. května 1934). Mezitím byl povýšen na svobodníka a 28. února 1934 přemístěn k technické rotě. Poté absolvoval v Turnově u Vojenského telegrafního učiliště kurs pro spojovací důstojníky pěchoty a jezdectva v záloze (1. březen – 30. duben 1934), a to s prospěchem „dobrý“. Následně se vrátil ke svému pluku, kde až do konce vojny sloužil jako zástupce velitele spojovací čety. Prezenční službu ukončil 14. srpna 1934 v hodnosti četaře aspiranta. *
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Valenta; Filip, Z.: Cesty hrdinů československého zahraničního odboje 1939-1945. Štíty 2002, s. 109.
Tento muž s všestranných zájmů se nakonec rozhodl pro dráhu vojáka z povolání. Jeho další kroky proto vedly do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě; byl určen k výchově na důstojníka pěchoty z povolání. Vojenské záznamy ukazují, že sem nastoupil 15. srpna 1934 a po dvouletém studiu byl 1. srpna 1936 slavnostně vyřazen jako poručík pěchoty s hodnocením „velmi dobrý“ v pořadí 41. z celkem 215 frekventantů ročníku. Ihned poté nastoupil řadovou službu na Slovensku. Byl přidělen v Bratislavě k Pěšímu pluku 39 Výzvědnému Generála Grazianiho. Zde nejprve zastával funkci velitele čety u 2. roty (od 1. srpna 1936), poté byl ustanoven zatímním velitelem 3. roty (15. září 1937) a nakonec řádným velitelem 4. roty (31. prosince 1938). O jeho tehdejší činnosti toho mnoho nevíme, dochovalo se jen několik krátkých služebních charakteristik. jedna z nich hovoří o tom, že byl „kamarádský, sebevědomý, pilný a přičinlivý, dosti energický, pohotový, spolehlivý.“ *
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Valenta; AEVO, kmenový list A. Valenty.
Poručík pěchoty Arnošt Valenta byl intelektuálem v uniformě. Jeho všeobecný rozhled a všestranné zájmy očividně převyšovaly obzory průměrných absolventů hranické akademie. Sebevzdělávat se nepřestal ani po jejím absolvování, neboť vojenská služba samotná neuspokojovala jeho hloubavého ducha. Již na gymnáziu si oblíbil filozofii, historii a z jazyků francouzštinu. Ihned po skončení Vojenské akademie se tedy nechal zapsat k řádnému studiu na bratislavské Universitě Komenského. Absolvoval šest semestrů historie, francouzského jazyka a literatury – nejprve v Bratislavě, pak i v Praze. Ač vojákem z povolání, soukromě studoval také filosofii, a to až do roku 1939. Události mu však nedovolily studium dokončit. *
* Prokeš, H. R.: Jeden z padesáti. Naše vojsko, č. 11/1947, s. 4.
Nadřízení byli s inteligentním a schopným mladým důstojníkem navýsost spokojeni. „Ukázněný, přímý, otevřený. Velmi kamarádský a snášenlivý. K podřízeným rázný, starostlivý a velmi spravedlivý. Společensky velmi bezvadného vystupování, vyhledává velmi dobrou a kultivovanou společnost a je velmi dobře schopen reprezentace,“ * psal 30. září 1938 v jeho pravidelném služebním hodnocení jeho nadřízený, velitel Pěšího pluku 39 Výzvědného Generála Grazianiho, plk. gšt. Václav Engler, jenž dodal, že Valenta je „vynikající vychovatel,“ jenž si „získává zvláštních úspěchů vlivem své osobnosti.“. **
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Valenta.
** Tamtéž.
Jednou z prvních důležitých prověrek československé branné moci i poručíka Arnošta Valenty samotného byla mimořádná opatření v době sílící evropské krize roku 1938. Jako dobrý znalec němčiny byl tehdy určen velitelem asistenční čety v prostoru okresu Žlutice v severních Čechách. Později byl přidělen 3. oddělení štábu skupiny Bratislava, kde působil do poloviny prosince 1938. „Ve všech funkcích se osvědčil velmi dobře, velmi výkonný. Velmi vytrvalý, ustálené povahy, širokého vojenského a všeobecného rozhledu,“ * napsal plk. gšt. Václav Engler do Valentova posudku za služební období od 23. září do 12. prosince 1938. Za svou činnost za mobilizace Valenta dokonce obdržel dvě pochvalná uznání – od náčelníka štábu skupiny Bratislava (2. listopad 1938) a od velitele Hraniční oblasti 39, div. gen. Miloše Žáka (14. prosince 1938). **
* Tamtéž.
** Tamtéž.
Mnichovské rozhodnutí těžce zasáhlo nejen celé Československo, ale i Valentu samotného. Rodný Svébohov totiž patřil k území odstoupeném Německu, a to i přesto, že tam nežil ani jediný Němec. Rozpad společného státu v březnu 1939 jej zastihl opět ve funkci velitele roty v Bratislavě.
Do sousedního Polska uprchl jako jeden z prvních, jestli vůbec ne první. Důvod byl nasnadě: patřil k těm, kteří se 10. března 1939 podíleli na vojenském zajištění stanného práva na Slovensku a na pacifikaci tamních ľuďáckých radikálů (tzv. Homolův puč). Třebaže on sám i ostatní vojáci jen plnili rozkazy, tamní atmosféra po vyhlášení samostatného Slovenského štátu byla natolik vyhrocená, že se s několika kolegy raději rozhodl k neprodlenému odchodu do zahraničí. Hned druhého dne po nacistické okupaci českých zemí, 16. března 1939, si do svého deníku zaznamenal: „Rozhodnutí! Odjezd!“ * O tři dny později byl již v Polsku.
Společně s několika dalšími, stejně odhodlanými muži však přišel do Polska příliš brzy. Tehdy zde totiž ještě neexistovala žádná organizace, která by se po vzoru někdejších legií mínila bít za osvobození vlasti (Československá vojenská skupina zahraniční vznikla v Krakově až 30. dubna 1939). Jelikož však proti okupantům něco podnikat chtěl, tak se tedy (souhlasem čs. vojenského atašé ve Varšavě) dne 23. března 1939 zavázal ke spolupráci s polskou zpravodajskou službu. Úkoly měl plnit na území své vlasti. Po složení přísahy a po čtrnáctidenním zpravodajském kurzu v Polském Těšíně se v první polovině dubna tajně vrátil do protektorátu – společně s několika dalšími čs. důstojníky, kteří se zavázali k témuž. Za pomoci polských železničářů překročili hranici u Českého Těšína a pak se podle polských instrukcí rozjeli do různých koutů své okupované vlasti. Pro polský generální štáb v nich shromažďovali informace o dislokaci a organizaci německých jednotek i o dalších úmyslech okupantů. *
* Filip, Z.: c.d., s. 109; Bidlo, Z. – Pelnář, J.: Útěk ze Saganu, s. 24-27.
Podruhé Valenta překročil polské hranice – podle předem stanovené dohody – až večer 27. srpna 1939 v okolí Moravské Ostravy. Po sdělení informací polským úřadům se 29. srpna v táboře Bronowice Male u Krakova připojil k čs. vojenské skupině pplk. pěch. Ludvíka Svobody. Její hlavní část – a s ní i on – se následujícího dne odebrala přes Tarnów a Lvov do tábora Leśna u Baranowicz, kde ji po příjezdu, 1. září 1939, zastihla zpráva o vypuknutí války. S jen chabě vyzbrojenou a vystrojenou polovojenskou skupinou ustupoval na jihovýchod, směrem k rumunské hranici, ale 17. září 1939, po faktické porážce polské armády, se v okolí obce Podhajce skupina dostala do zajetí sovětskými vojsky, která vpadla Polákům do zad.
V sovětské internaci pobyl půl roku, v jehož průběhu musel trpělivě snášet všechny útrapy a příkoří dlouhého putování sovětskými internačními tábory – nejprve v kasárnách v Kamenci Podolském, pak v Olchovcích a nakonec v polorozbořeném klášteře v Jarmolincích. Všude šokující ubytovací a hygienické podmínky, nepravidelná a nekvalitní strava, nedostatek vody, ale hlavně absence věrohodných zpráv, nejistota, pasivita, nečinnost a z toho vyplývající úpadek morálky části příslušníků jednotky. Prostě tzv. blahovolná internace, jak tuto periodu později nazve komunistická propaganda. Postupně vystřízlivěla i řada těch, kteří si kdysi o Sovětském svazu dělali nějaké iluze, Valentu nevyjímaje: „Rusko. Zblízka je poznávám, to v tom všedním životě,“ zklamaně reflektoval sovětskou realitu ve svém deníku. „Pozorujeme to všichni, nejen já, a poznáváme, jakou dobrou cestou jsme šli my doma.“ Ve fyzické a psychické kondici se udržoval jak pravidelným sportováním, tak i studiem angličtiny a přednáškami z české historie, jimiž zpestřoval pobyt svým kamarádům. Po příchodu do Jarmolinců se pro československé běžence konečně našla i práce – za deset rublů denně bourali blízký kostel. Arnošt Valenta – věřící člověk – byl zdrcen, když viděl v kostelních zdech díry po střelách a kosti popa i kosti dětí, snad jeho dětí, které vyhrabávali z hlíny. „Ničit, ničit,“ poznamenává si do deníku, „revoluce tu šla a bořila. Svou strašnou silou zasáhla každou chaloupku, každý dům a každého člověka, celou přírodu.“ Jarmolince byly naštěstí jeho posledním zastávkou na sovětském území. Na základě důvěrné dohody mezi československými a sovětskými orgány začali být totiž internovaní čs. vojáci odesílání na Západ. Dne 17. března 1940 byl právě v Jarmolincích zařazen do první, sedmnáctičlenné skupiny, určené k odjezdu. * „Rusko zůstalo za námi,“ oddechne si ve svém deníku. „Máme šest měsíců zkušeností z pobytu v komunistickém státě a odcházíme odtud s trapnými pocity, snad všichni, bez rozdílu – zklamáni. Je jen několik těch jednotlivců posedlých idejemi, jejichž splnění není vidět ani zde.“ **
* Tamtéž, s. 26-28.
** Filip, Z.: c.d., s. 110.
Z přístavu Oděsa vypluli večer 19. března 1940 na lodi Svanetia a přes Varnu, Cařihrad, Tripolis, Bejrút a Alexandrii dorazili 14. dubna 1940 do francouzského přístavu Marseille. Ještě téhož dne byl Arnošt Valenta prezentován u čs. vojenské skupiny v jihofrancouzském Agde. Do bojů na frontě přímo nezasáhl. Pro své nevšední organizační schopnosti a všestranný rozhled byl totiž zařazen u Československé vojenské správy v Paříži. Odtud, uprostřed všeobecného válečného chaosu, byl odeslán opět na jih do Agde, kde byl 15. června 1940 určem velitelem štábní a strážní roty náhradního tělesa a téhož dne se mu současně splnil i dávný sen – na základě své žádosti byl přemístěn ke zdejší letecké skupině. O tom, že by snad mohl zasednout do kabiny letounu, však nemohla být žádná řeč. Francie se záhy zhroutila a letecké skupině se v přístavu Port Vendres podařilo dostat na britskou loď Apapa. S celkem 235 československými letci na palubě opustila francouzské břehy 24. června. Jako vedoucí loď třináctičlenného konvoje po dvou týdnech, 7. července 1940, dorazila k anglickým břehům. *
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Valenta; Prokeš, H. R.: Jeden z padesáti. Naše vojsko, č. 11/1947 (14. 3. 1947), s. 4.
Ve Velké Británii byl nadporučík Arnošt Valenta 29. července 1940 přijat do řad RAF VR v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (poručík) a 2. srpna 1940 se stal jedním z prvních příslušníků 311. československé bombardovací peruti, formující se na základně Honington. Protože jednotka trpěla nedostatkem specialistů, byl určen k výcviku na palubního radiotelegrafistu. Určité zkušenosti v tomto oboru nasbíral již doma, ve spojovacím kurzu u Vojenského telegrafního učiliště v Turnově. V rámci anglického kurzu byl na určitý čas, s přestávkami, od 27. srpna do 28. listopadu 1940, dočasně odvelen k No 44 Maintenance Unit na základně Edzell. *
* VHA, ČSL-VB, sign. 1921/CIII/3d/1-43/405. Kmenové listy příslušníků čs. letectva (U-Z).
P/O Arnošt Valenta byl bystrým pozorovatelem okolního dění, takže ani nepřekvapí, že patřil k čilým dopisovatelům exilového tisku. Navíc od 17. srpna 1940 vedl i válečný deník Třistajedenáctky. „Špatné zprávy k oněm předešlým,“ zapsal do něj v říjnu 1940 poté, co peruť v krátkém čase ztratila čtyři osádky, z nichž někteří letci skončili v německých rukách. * „Všichni příslušníci perutě myslí jen na ona neštěstí. Vyskytly se i hlasy, aby peruť ukončila operace z Anglie a byla přesunuta do kolonií, například do Egypta. Všechny osádky jsou si dobře vědomy, že budou-li nuceny nouzově přistát v Německu, očekává je špatné zacházení při výslechu a potom – smrt…“ **
* V noci z 23. na 24. září 1940 při náletu na Berlín ztratila 311. peruť Wellington L7788 (KX-E) P/O Karla Trojáčka (pět letců bylo zajato, jeden při zatýkání spáchal sebevraždu). V noci z 16. na 17. říjen 1940 při akci proti Brémám ztratila další tři osádky: Wellington L7844 (KX-T) P/O Bohumila Landy (čtyři padlí a dva zajatí), N2773 (KX-K) F/Lt Josefa Šnajdra (jeden mrtvý) a N2771 (KX-H) S/Ldr Jana Veselého (pět mrtvých a jeden těžce zraněný). Blíže viz Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s. 398-415 a 509-521.
** VHA, ČSL-VB, sign. 680/BI/1/182. Válečný deník 311. perutě.
Nikdo tehdy nemohl tušit, že tak vlastně bezděčně napsal i svůj epitaf. Nevrátil se ze svého šestého bombardovacího náletu v noci z 6. na 7. února 1941. Dvoumotorový Wellington Mk.IC L7842 (KX-T) kapitána P/O Františka Cigoše měl tehdy bombardovat doky v Boulogne. Po splnění úkolu osádka ztratila orientaci a po vyčerpání paliva nouzově přistála na prvním letišti, které pod sebou identifikovala. Bylo to tragické přistání – letiště patřilo Němcům. Československá osádka přistála na letišti u města Flers jižně od Caen v Normandii. Jen lehce poškozený Wellington padl nepříteli do rukou a všech šest československých letců skončilo v německém zajetí. Valenta ještě na poslední chvíli stačil zničit IFF, přístroj na identifikaci vlastního letounu a nacpal si do úst kódovací tabulky, vytištěné na rýžovém papíře. Pak ani jemu nezbylo nic jiného nežli společně s ostatními zvednout ruce před namířenými mauserovkami německého letištního personálu. *
* VHA, ČSL-VB, sign. 103/CI-1/1-4/20. Spisy zprav. 1945. Protokoly sepsané 24. dubna 1945 s F/Lt Františkem Cigošem a s F/Lt Emilem Bušinou po jejich návratu ze zajetí. Blíže o celém případu viz Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941), s. 30-43.
Druhého dne osádku přes Paříž eskortovali do průchozího zajateckého tábora Dulag Luft v Oberurselu u Frankfurtu nad Mohanem. Zde ji podrobili výslechu, při němž se všichni snažili předstírat jinou národnost. Marně. „Podle našich vojenských čísel totiž záhy poznali, že jsme z 311. perutě, měli naše přesné seznamy, dokonce tak úplné, že jsme strnuli,“ vzpomínal trpce jeden z členů nešťastné osádky. „Opatřila jim je jejich špionáž.“ * Kapitán nešťastné osádky později vypověděl, že „druhý den přišel německý gefreiter s velikým blanketem papíru od Červeného kříže, který prý musím vyplnit. Vstoupil s českým pozdravem („Dobrý den“) a mluvil na mne česky. Já jsem mu odpověděl francouzsky, že nerozumím a on mi řekl, že ví velmi dobře, že jsem Čech a že mají o nás již všechny záznamy. Do velikého formátu jsem mu napsal toliko své změněné jméno (Frank Cicos) a hodnost; služební číslo jsem neznal. Mezi dalšími otázkami byla jednotka, jméno velitele, jméno letiště, ze kterého jsme startovali a jiné otázky, které si již nepamatuji. Na to on mi řekl zase česky: „Napište tam rovnou, že jste 311. squadrona, váš velitel je Toman a jste na letišti East Wretham.“ Neodpověděl jsem mu. Na to mi řekl: „Však vy budete u Gestapa povídat, ti už vás k tomu přinutí. Možná, že znáte, že mají velmi dobré přinucovací metody…“ **
Ačkoli Němci mínili se šesticí zajatých Čechů zacházet jako s protektorátními příslušníky a tudíž jako s velezrádci, kteří patří na šibenici, museli svého konání zanechat – alespoň pro tuto dobu. Na energický zákrok služebně nejstaršího britského důstojníka v táboře (Senior British Offficer, SBO), W/Cdr Harryho M. A. „Wings“ Daye, totiž bylo dosaženo toho, že Cigošova osádka nebyla odvlečena na gestapo, jak nacisté původně plánovali, nýbrž do řádného zajateckého tábora. *** A tak 15. února 1941 ji dopravili do zajateckého tábora Stalag Luft I v Barthu na severoněmeckém pobřeží. Posléze letci putovali do tábora Stalag Luft III v Saganu (dnes Źiagań, Polsko).
* Ivanov, M.: Noc hnědých stínů. Praha 1966. s. 65-66.
** VHA, ČSL-VB, sign. 103/CI-1/1-4/20. Spisy zprav. 1945. Protokol sepsaný 24. dubna 1945 s F/Lt Františkem Cigošem.
*** VHA, ČSL-VB, sign. 103/CI-1/1-4/20. Spisy zprav. 1945. Protokol sepsaný 17. května 1945 s F/Lt Karlem Křížkem po návratu ze zajetí.
Nadporučík Arnošt Valenta se s osudem válečného zajatce nikdy nesmířil a myšlenka na útěk se z jeho mysli nikdy nevytratila. „… Znovu jsem se s Arnoštem setkal až v zajateckém táboře v Saganu, západně od Vratislavi,“ vzpomínal později Karel Trojáček, jenž do německého zajetí padl již v 24. září 1940 jako kapitán první sestřelené čs. osádky. „Byl sestřelen na šestém operačním letu. Zpočátku byl zoufalý. Měl v plánu, že po skončení první operační túry půjde do pilotního výcviku. „Hrome, měl jsem šílený nápad napsat Göringovi, aby nás vyměnil za německé zajatce v Anglii,“ řekl mi. „Vždyť je to škoda, nechat nás tu odpočívat.“ *
* Trojáček, K.: Nadporučík Arnošt Valenta. Letu zdar 20. září 1946.
Velmi rychle však zjistil, že legálně se z moci svých věznitelů nedostane. Velice aktivně se proto zapojil do práce saganského „Escaping Committee“. Uměl výborně anglicky i německy, měl určité zkušenosti ze zpravodajské služby, značnou inteligenci a také nezbytné organizátorské schopnosti. V útěkovém výboru se stal exponentem pro styk s Němci, pro získávání důležitých zpráv z velitelství tábora a různých věcí, nezbytných pro přípravu útěku – třeba o komunikacích v okolí tábora, o příjezdech a odjezdech vlaků, o cenách jízdného apod. Opatřoval podklady k pořizování map a padělání dokumentů, obstarával jen zdánlivě drobné maličkosti, jako byly třeba části vhodného civilního oblečení nebo vojenských uniforem, německé peníze apod. K tomu musí mít člověk skutečně nevšední talent. K nejčastějším a nejosvědčenějším způsobům patřilo korumpování německých strážných – zejména nedostatkovými cigaretami, kávou apod. „Jakmile Němec přijal úplatek, byl v pasti, poněvadž se bál prozrazení [obchod se zajatci se totiž trestal, a to zpravidla odesláním na východní frontu]. Takoví němečtí strážní byli pak víceméně nuceni přinášet věci, které pro zajatce mohly znamenat svobodu,“ * píše pamětník. Valenta tak dokázal pro útěkový výbor opatřit i něco tak nepředstavitelného jako dobrý fotoaparát, fotografické papíry, vývojku nebo ustalovač.
* Tamtéž.
Jako člověk nezvyklý duševně zahálet, nezapomínal ani na sebevzdělávání. V Saganu fungovala improvizovaná válečná škola (Staff College). Nejprve byl jejím pilným posluchačem, ale do roka zde velice dobrou angličtinou sám přednášel. „Stal se nejlepším znalcem situace na frontách,“ vzpomínal npor. Karel Trojáček, jeden z československých spoluzajatců. „S obdivuhodnou předvídavostí ohlašoval pak příští ofenzívy nebo osobní změny v německé velení. Wally, jak mu Angličané říkali, se stal kapacitou.“ * Když se kpt. Bedřich Dvořák, jeden z přeživších saganských uprchlíků, po skončení války vrátil do Anglie, jednou z prvních věcí, kterou učinil, bylo sepsání návrhu na udělení Československé medaile Za zásluhy I. stupně – pro Arnošta Valentu „za jeho vynikající činnost v zajetí. Jmenovaný jako zajatec ve Stalag Luft III pořádal přednášky historické, zeměpisné, hospodářské a vojenského rázu o střední Evropě, obzvláště o Československu, Rusku; svými vojenskými taktickými znalostmi vydobyl si vedoucího místa v tomto oboru a byl určen jako učitel taktiky (vojenské na improvizované válečné škole v kampu). Svými vynikajícími zpravodajskými znalostmi zasloužil se velmi o úspěšné provedení hromadného útěku z německého zajetí v roce 1944.“ **
* Tamtéž.
** VHA, ČSL-VB, sign. 3/43/2/2. Korespondence taj. a dův. 1945. Návrh kpt. B. Dvořáka z 1. června 1945.
Ale jen s činností zpravodajce a lektora se Valenta nespokojoval. Připojil se k partě razičů, tajně hloubících tunel Harry. Chtěl přiložit ruku k dílu zcela konkrétně. Osobně přispěl k tomu, aby tajná podzemní chodba Harry co nejdříve překonala vzdálenost mezi barákem č. 104 a lesem za ostnatým drátem. Tunel měl být dlouhý přes sto metrů, muselo se kopat pod dvojím ostnatým drátem a budovou vězení, překonat cestu vedoucí podél vnější strany tábora, krátké volné prostranství a pak teprve přišel les, kde měl tunel vyústit. Po osmi měsících perné a nebezpečné práce několika stovek zajatců byl dokončen 14. března 1944. Jako nejvhodnější doby pro útěk byla určena noc z 24. na 25. březen 1944. „… přišel poslední den příprav a napjatého očekávání,“ vzpomíná Karel Trojáček. „Potkal jsem se s Arnoštem v koupelně. „Tak, ještě se zde naposledy osprchuju, a zítra budu ve vlaku na cestě do Švédska jako pan stavitel Müller,“ řekl. Jeho falešné doklady byly tak dokonale padělány, že snad ani gestapo je nemohlo rozeznat, jak jsme se později dozvěděli…“ *
* Trojáček, K.: c.d.
Jako jeden z nejzasloužilejších členů útěkového výboru prchal Arnošt Valenta mezi úplně prvními; partnerem mu byl „Johnny“ Marshall. * Jako „vlakaři“ měli namířeno na saganské nádraží, ale než se zorientovali, jejich vlak jim ujel. V úvahu připadal již jen jediný vlak, ale to znamenalo riskantní přesedání. Situaci navíc komplikoval vyhlášený letecký poplach, takže bylo zřejmé, že vlak se stejně nevydá na cestu dříve, nežli poplach skončí. Rozhodli se tedy neriskovat a jít raději pěšky do protektorátu. Valenta cestu znal a věřil, že tam naleznou pomoc. Šli po silnici, rovnoběžnou se západním okrajem tábora, ale pak se rozhodli raději postupovat polem. Bahno a sníh je však donutily vrátit se na vozovku. Před úsvitem dorazili na vratislavskou dálnici, zhruba 20 kilometrů jižně od tábora. Ve dne se ukryli v hlubokém lese a na další cestu se vydali až po setmění 26. března. Jakmile prošli malou vesničkou poblíž Kohlfurtu (dnes Wegliniec, Polsko), najednou se proti nim vynořili tři muži. Než se vzpamatovali, mířila na ně hlaveň pušky. Všestranně disponovaný Valenta se snažil Němce oklamat. Marshall znal německy velmi špatně, vydával se proto za francouzského dělníka. Naneštěstí však jeden z Němců mluvil francouzsky lépe než Marshall
Policejním automobilem je nejprve převezli do místní věznice, kde do večera jejich počet stoupl na devatenáct. Následujícího dne je všechny převezli do policejní věznice ve Zhořelci (tehdy Görlitz), asi 60 kilometrů jižně od Saganu. Během dne sem přiváděli další a další dopadené uprchlíky, nakonec jich bylo celkem 36. Všichni mluvili podobně: pokoušeli se jít polem, ale blátivý terén je přinutil k návratu na silnici. Odtud většinu z nich – celkem 22 ve třech skupinkách – gestapáci nahnali do nákladních aut a odváželi směrem k Saganu. Od té doby je už nikdo z kamarádů neviděl živé
**
* F/Lt Henry C. „Johnny“ Marshall byl příslušníkem 3. PRU (působící v podřízenosti Bomber Command). Dne 12. ledna 1941 se nevrátil z fotoprůzkumné mise nad Brémami. Jeho Spitfire PR.Mk.III X4386 (neozbrojený, vybavený pouze kamerami) byl nad nizozemským ostrovem Texel sestřelen Oblt. Adolfem Kinzingerem od I./JG 54 Grünherz. Ačkoli při následném nouzovém přistání Marshall utrpěl zranění na obou nohách a byl zajat, krátce poté se pokusil o svůj první útěk. Byl však rychle dopaden. Protože se po útěku ze Saganu náhodou neocitl na listině mužů určených k fyzické likvidaci, útěk přežil a z vězení ve Zhořelci byl 6. dubna 1944 vrácen do Saganu, kde okamžitě putoval do táborového vězení. Po válce byl v hodnosti Wing Commander jedním ze svědků v hamburském procesu se saganskými vrahy. Zemřel 8. července 1980. Smart, A.: přípis ze 13. srpna 2002; Foreman, J.: Air War 1941: The Turning Point. Part One. Walton on Thames 1993, s. 57-58; Sojka, T.: Sagan Befehl, s. 43-53.
** Brickhill, P.: c.d., s. 142; Sojka, T.: c.d., s. 66 a 110.
Společně s devíti dalšími dopadenými důstojníky byl 31. března ze zhořelecké věznice odvezen gestapem směrem k Saganu. Tam však nedorazili. Jak vyšlo poválečným vyšetřováním najevo, k zavraždění deseti spojeneckých leteckcýh důstojníků došlo na místě, kde se silnice ze Saganu do Zhořelce křižuje s dálnicí z Berlína do Vratislavi. Zločin spáchalo šestičlenné komando vratislavského gestapa v čele s vrchním kriminálním tajemníkem (Kriminalobersekretär) E. Luxem. *
* Vzhledem k tomu, že většina uprchlíků byla zatčena v oblasti působnosti této řídící úřadovny gestapa, měl dotyčný na svědomí nejvíce životů z padesáti zavražděných saganských uprchlíků – přinejmenším 27, s největší pravděpodobností až 29. Poválečné spravedlnosti však unikl, neboť společně s naprostou většinou vykonavatelů vražd v řad vratislavského gestapa padl na konci války při obléhání Vratislavi. Šéf hlavní úřadovny gestapa (Geheimstaatspolizei Leitstelle) ve Vratislavi, SS-Standartenführer a vrchní vládní rada (Oberregierunsrat) dr. Wilhelm Scharpwinkel, jenž Luxovi vydával rozkazy, zemřel po válce v sovětském vězení. Sojka, T.: c.d., s. 164.
Válečná činnost Arnošta Valenty byla několikrát oceněna. Byl vyznamenán Československým válečným křížem, Československou medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy I. st. a Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). Nepřipnul si však žádné z nich, neboť mu byly uděleny buď v době, kdy byl v zajetí, nebo až posmrtně. Totéž se týká i Řádu Za svobodu (zlatá hvězda), který mu byl udělen – jako jednomu z hrstky čs. letců – až dne 11. listopadu 1949. * In memoriam byl i povýšen, dokonce dvakrát – nejprve v roce 1947 z nadporučíka na štábního kapitána a v roce 1991 na plukovníka. Dne 22. července 1973 mu na kulturním domě v jeho rodném Svébohově slavnostně odhalili pamětní desku. **
* VHA, fond kvalifikačních listin – A. Valenta.
** Filip, Z.: c.d., s. 114.