Život na Praze 14

JAROSLAV HIMR

himrPlk. i.m. JAROSLAV HIMR, DFC

„… byl naposledy naposledy viděn 100 yardů za jedním Me 110, který šel k zemi a kouřilo se z něj. Tento byl uznán jako sestřelený…,“ * čteme v pravidelné suché úřední svodce Inspektorátu československého letectva referující o výsledcích operace Ramrod 87, provedené 24. září 1943. kromě dvou dalších pilotů se z ní nevrátil šestadvacetiletý velitel 313. československé stíhací perutě, S/Ldr Jaroslav Himr, DFC. Po W/Cdr Jindřichu Breitcetlovi, DFC, jenž padl při operaci nad Atlantikem o měsíc dříve, se tak stal již druhým velitelem peruti, jenž v tomto roce zahynul v boji.

* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 36 ze 7. října 1943.

Jaroslav Himr byl typickým představitelem nejmladší generace leteckých důstojníků z povolání, kteří dostali své poručické hvězdičky těsně před Mnichovem: z domova vlastenecky vychovaný a sportovně založený, civilní střední školou solidně vzdělaný, v armádě akademicky vyškolený, ve službě respektovaný nadřízenými, kamarádský k podřízeným, osobně zdravě ctižádostivý, v boji nesmlouvavý a mladistvě agresivní. Především však patřil k mužům, pro něž kapitulace bez boje nepřicházela v úvahu. Nebylo tedy divu, že i on našel svou cestu do zahraničního odboje.
Narodil se 17. června 1917 v obci Věrovany v okrese Přerov. Vystudoval čtyřletou obchodní akademii v Prostějově, kde dostal m.j. dobrou průpravu v angličtině, čímž později ve Velké Británii získal určitý předstih před svými kolegy. Po maturitě se rozhodl pro dráhu vojáka z povolání a v letech 1936-1937 studoval na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Získal zde kvalifikaci pilota a po příslušném aplikačním kurzu pro poručíky letectva v Prostějově (1937-1938) následovala řadová služba u útvaru. Dne 22. září 1938, pouhý den před vyhlášením všeobecné mobilizace, byl přidělen na Slovensko k Leteckému pluku 3 Generála-letce M. R. štefánika, konkrétně k jeho 49. stíhací letce ve Spišské Nové Vsi. * Vyzbrojena standardními stíhacími dvouplošníky Avia B-534 za mobilizace letka působila na letišti Vyškov a byla jí svěřena ochrana sídla Hlavního velitelství operujících armád v nedalekých Račicích.
* VHA, fond kvalifikačních listin – J. Himr.

Z okupované vlasti odešel ilegálně v únoru roku 1940. Do Francie směřoval tzv. balkánskou cestou, tedy přes Maďarsko, Jugoslávii a Střední východ; po dobrodružném putování dorazil do přístavu Marseille 27. března 1940. Byl prezentován v táboře čs. armády v Agde a zařazen do letecké skupiny, ale k vlastnímu leteckému výcviku se již prakticky nedostal. Francouzská žádost o příměří jej společně s početnou skupinou československých letců zastihla na letišti Bordeaux-Mérignac. Zatímco naprostá většina, tj. zhruba 95 % československých letců se z odpočítávané Francie dostala na britské ostrovy na palubách evakuačních lodí, on patřil k těm nemnohým, jimž se poštěstilo dostat se do letadla. Se skupinou celkem 38 letců v čele s kpt. let. Ferdinandem Seckým odletěl odpoledne 17. června 1940 z Mérignaku do Anglie na palubě čtyřmotorového britského dopravního letounu Armstrong Whitworth Ensign (sériové číslo AW1160, imatrikulace G-ADSV); letoun, patřící do sestavy flotily letecké společnosti BOAC, nesl název Explorer). Po 5,5 hodinovém letu dosedl stroj v pořádku na londýnském letišti Hendon. *

* Blíže k tomuto úletu viz Na nebi hrdého Albionu. 1. část (1940), s…

Po přijetí do řad RAF VR v hodnosti Pilot Officer se jako kvalifikovaný stíhací pilot stal již 12. července 1940 jedním ze zakládajících členů 310. československé stíhací peruti RAF, formující se v Duxfordu. Ta však měla záhy pilotů takový přebytek, že její výcviková kapacita přesahovala její možnosti. Společně s dalšími byl proto 17. srpna 1940 odeslán na přeškolení a bojový výcvik k 6. OTU do Sutton Bridge. Po třech týdnech cvičného létání na Hurricanech Mk.I následovalo bojové nasazení v bitvě o Británii, a to v řadách britských jednotek.

Tou první se 10. září 1940 stala 79. stíhací peruť (Madras Presidency), operující ze základny Pembrey u Swansea. Od ní 8. října 1940 přešel do svazku více operačně vytížené 56. stíhací peruti (Punjab). Ta již operovala z Boscombe Down ve Wiltshiru, poté z Middle Wallopu v Hampshiru a nakonec z North Wealdu v Essexu. Vzhledem ke svému umístění tedy patřila k těm jednotkám, které po skončení bitvy o Británii spoluzahajovaly non-stop ofenzívu nad okupovanou Evropou. To již jednotka vyměnila staré Hurricany Mk.I za novější stroje verze Mk.IIB. U šestapadesátky sloužil téměř devět měsíců.

Dosud největší věhlas si však vydobyl v řadách 601. stíhací peruti (County of London), u níž tehdy sloužila velmi silná skupina československých stíhačů. Operovala tehdy na Hurricanech Mk.IIB z Manstonu v Kentu, kam dorazil 13. června 1941. Vzhledem ke svým dosavadním bojovým zkušenostem, bojovému zápalu a v neposlední řadě i perfektní znalosti angličtiny se zde stal velitelem její A-letky. V jejím čele absolvoval další řadu sweepů nad okupovanou Evropou.
Do období jeho půlročního působení u šestsetjedničky spadá i velice zajímavá epizoda operačního použití nekonvenčně konstruovaných amerických stíhacích strojů Bell Airacobra Mk.I v rukách pilotů RAF. Peruť County of London byla totiž jedinou britskou jednotkou, vyzbrojenou touto technikou. Stroje obdržela na letišti Matlaske v Norfolku a 10. srpen 1941, kdy F/Lt Jaroslav Himr usedl za řízení Airacobry Mk.I sériového čísla AH576, je datem historicky prvního vzletu československého letce na tomto typu letounu. *

* Kromě F/Lt Jaroslava Himra se k létání na Airacobrách dostali ještě další tři českoslovenští příslušníci 601. peruti, F/O Jiří Maňák, Sgt František Mareš a Sgt Josef Kohout. Blíže viz Na nebi hrdého Albionu. 2. část (1941), s…

S novými Airacobrami se 601. peruť přesunula z Matlasku do Duxfordu a po dokončení výcviku byl malý detašmán přemístěn do Manstonu, aby odtud Airacobry na západoevropském nebi operačně vyzkoušel. Jeho úkolem bylo provádění operací Rhubarb nebo Roadstead, namířených většinou proti lodní dopravě nepřítele v blízkosti francouzského pobřeží. I v tomto případě byl F/Lt Jaroslav Himr prvním z Čechů, kdo tak učinil (konkrétně na stroji AH583 UF-J). Pozdě odpoledne 9. října 1941 společně se svým číslem, Britem Sgt Briggsem společně zaútočili na nepřátelské lodě u francouzského pobřeží poblíž Dunkerque. Výsledkem byla jedna, zhruba dvousettunová loď poškozená. *

* PRO, AIR 27/2069. No 601 Squadron Operations Record Book. Historicky vůbec první bojový let na Airacobře v barvách RAF uskutečnil téhož dne několik málo hodin před Himrem, britský velitel 601. perutě S/Ldr Edward J. Gracie, DFC. Zamířil pro prostoru mezi Boulogne a Dunkerque, ale nenalezl vhodný cíl a proto se vrátil nazpět. Tamtéž.

Bojové použití Airacober v RAF však nemělo dlouhého trvání, neboť letouny trpěly celou řadou technických neduhů, scházely k nim náhradní díly a piloti navíc požadovali řadu technických úprav. Nejpodstatnější však bylo zjištění, že motor má špatné výškové vlastnosti, což jej v bojích u průlivu La Manche silně handicapovalo. Krátce poté byly proto další bojové lety s Airacobrami zastaveny. Většina z nich byla odeslána do SSSR, kde s nimi byli spokojeni podstatně více.
Úplného vyřazení Airacober Mk.I a přezbrojení jednotky na standardní Spitfiry Mk.VB (došlo k tomu v březnu 1942) se však již F/Lt Jaroslav Himr nedočkal. Dnem 15. prosince 1941 totiž dokončil svůj operační turnus a musel odejít na předepsaný šestiměsíční odpočinek. V jeho rámci působil u operačně výcvikové jednotky 56. OTU. Měla sice hlavní základnu v Sutton Bridge, ale Himr byl jmenován velitelem jedné z jejích výcvikových letek, sídlících na letišti Tealing poblíž Dundee ve Skotsku. Bylo to již jeho druhé velitelské místo u jednotky, sestávající převážně z Britů a příslušníků Commonwealthu. Předchozí operační zkušenosti a bojový zápal jsou jen částečnou odpovědí pro vysvětlení. Druhou stranou mince byla především jeho perfektní znalost angličtiny (z obchodní akademie); dokonce někteří rodilí Anglosasové říkali, že „Himr does English better than I do.“ U 56. OTU setrval až do konce svého odpočinku, tj. do 26. června 1942. *

* PRO, AIR 2/8969. XC23837. Návrh k udělení DFC S/Ldr Jaroslavu Himrovi ze 6. září 1943.

Himrovu další kariéru ovlivnily události, které se odehrály daleko na jihu Anglie. Dne 23. června 1942 padl ve vzdušném boji nad pobřežím velitel československého křídla, W/Cdr Alois Vašátko, DFC. Novým wing leaderem byl o tři dny později jmenován W/Cdr Karel Mrázek, jenž dosud velel 313. peruti. Tím se uvolnilo jedno velitelské místo, které převzal právě S/Ldr Jaroslav Himr. Pro mnohé to bylo překvapující, zvláště proto, že při jmenování do velitelských funkcí se zpravidla přihlíželo k tzv. služebnímu stáří. Jaroslav Himr před několika dny oslavil své teprve pětadvacáté narozeniny a stal se tak dosud nejmladším československým velitelem perutě v RAF. * Důležitý však byl jistě i názor britských velitelů, a to nejen kvůli jeho perfektní angličtině. „Tento důstojník je excelentní typ,“ napsal například velitel nadřízené 10. skupiny Fighter Command. „Má vlastnost strhnout své podřízené k maximálnímu úsilí. Jeho sebekázeň, osobnost, smysl pro spravedlnost mají velmi dobrý vliv na jeho podřízené. Jako dobrý sportovec sport vždy prosazuje, protože jej považuje za prospěšný. Mluví výborně anglicky, dobře francouzsky a německy.“ **
* Mladším československým velitelem perutě v RAF byl jedině S/Ldr Otto Smik, DFC. Velitelem britské 127. stíhací peruti se však stal až o více než dva roky později, 13. listopadu 1944. Bylo mu tehdy pouhých 22 let.

** Fajtl, F.: Létal jsem s Třistatřináctkou, s. 192.

Dokonce ani služebně i věkově českoslovenští kolegové na adresu mladšího důstojníka nešetřili superlativy. Jeho pozdější nástupce ve funkci velitele 313. peruti, o pět let starší S/Ldr František Fajtl, DFC, soudil, že Himr je „… veselý, obětavý, kamarádský, výborný pilot, rázný, statečný a spravedlivý velitel. Perfektně mluví anglicky, takže všem anglickým důstojníkům, včetně hodnostářů, dokáže všechno precizně a jasně vyložit, eventuálně „vytmavit“, když něco neklape, a ještě přidá sem tam vtip, ryze domácím stylem i domorodým žargonem. Velitel stanice si ho nesmírně oblíbil.“ *

* Tamtéž, s. 168.

Československou Třistatřináctku, vyzbrojenou Spitfiry Mk.VB a Mk.VC pak vodil plných patnáct měsíců – až do své smrti v boji. Jakkoli působil uvolněně a nenuceně na zemi, ve vzduchu proslul agresivitou a touhou dostat se do křížku s nepřítelem. Při nedostatku soupeřů na obloze se neváhal zúčastňovat krajně nebezpečných Rhubarbů, tedy útoků na dobře bráněné pozemní cíle na západoevropském pobřeží. Nebál se riskovat a hrozící nebezpečí vnímal s vrozeným fatalismem: „když vidím nechráněný přejezd, zavřu voči a šlápnu na plyn,“ * říkával.

* Tamtéž, s. 169.

Nebylo tedy divu, že za nějaký čas se dostavila odezva v udělení velice ceněného Záslužného leteckého kříže (DFC). Obdržel jej za dvě dosažená vzdušná vítězství, dále za zničení jedné a poškození tří lokomotiv, poškození trawleru a za zničení jednoho plynojemu a tří transformátorů. „Tento důstojník je striktně disciplinovaný, agresivní stíhač, vždy dychtivý po utkání s nepřítelem,“ pravilo se v dalším zdůvodnění udělení DFC. „Jeho osobní příklad, a to jak ve vzduchu, tak i na zemi, je mimořádně velkou inspirací pro nadšení, tvrdou práci a výkonnost perutě.“ *

* PRO, AIR 2/8969. XC23837. Návrh k udělení DFC S/Ldr Jaroslavu Himrovi ze 6. září 1943. Udělení DFC navrhl velitel základny Hawkinge (odkud tehdy 313. peruť operovala). Dne 10. září 1943 udělení doporučil velitel nadřízené sektorové základny Biggin Hillu (G/Cpt Adolph G. Malan), poté 12. září 1943 velitel 11. skupiny Fighter Command (A/V/M Hugh W. L. Saunders) a konečně 8. října 1943 velitel Fighter Command (A/C/M Trafford Leigh-Mallory)

Vzhledem k poněkud zdlouhavé proceduře se však S/Ldr Jaroslav Himr vlastní dekorace DFC nedočkal. Dne 24. září 1943 se totiž nevrátil z boje s dvoumotorovými Messerschmitty Bf 110 od II./ZG 1 v prostoru Brestu. Zcela v duchu svého bojového zápalu se v čele svého roje utrhl od peruti, jednoho nepřítele sestřelil, ale sám to nakonec zaplatil životem. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno.

Kromě vysoce ceněného britského DFC byl vyznamenán třikrát Československým válečným křížem, dvakrát Československou medailí Za chrabrost, dále obdržel Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB); od Britů obdržel ještě The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star a Defence Medal. Po válce, v roce 1946, byl povýšen na štábního kapitána a v červnu 1991 na plukovníka in memoriam