Obec Borová na Havlíčkobrodsku je úzce spjata s osobností svého rodáka Karla Havlíčka Borovského, jehož příjmení, stejně jako nedaleké okresní město, převzala do svého názvu. Havlíčkova Borová se může pyšnit i dalším rodákem, který svoji obec proslavil o století později, tentokráte na poli válečném. Pilot-důstojník Josef Stránský odešel za hranice okupované vlasti bojovat za její znovuobnovení, proslavil se jako bombardovací letec a rok před koncem války za ni položil život.
Josef Stránský se narodil 10. prosince 1914 Josefu a Marii Stránským v Borové čp. 17 u tehdejšího Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod). Po vychození pěti tříd obecné školy a tří tříd měšťanské školy v Borové absolvoval ještě čtvrtý ročník v Chotěboři a po krátkém zaměstnání v kovovýrobě nastoupil na vyšší státní průmyslovou školu v Pardubicích, kde maturoval v roce 1934. *
V roce 1935 nastoupil vojenskou presenční službu u Dragounského pluku 8 v Pardubicích. Po absolvování Školy na důstojníky jezdectva v záloze se jako četař aspirant přihlásil dobrovolně do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Její druhý ročník prodělal v Prostějově, kde získal i letecký výcvik a v roce 1938 byl vyřazen v hodnosti poručíka letectva. Od 1. září 1938 byl poručík Josef Stránský přidělen k Leteckému pluku 5 v Brně. Ještě před okupací stihl jmenování polním pozorovatelem-letcem a pilotem vícemístných letounů.
* Černý, K.: Z Vysočiny na křídla RAF. Havlíčkův Brod 2002, s. 102.
Z okupované vlasti uprchl do sousedního Polska 1. července 1939 * v prostoru Moravské Ostravy. Z této, celkem jedenáctičlenné skupině leteckých důstojníků, v níž mj. nescházeli i budoucí velitelé Třistajedenáctky, npor. Josef Ocelka a npor. Jindřich Breitcetl, se jich konce války dočkali jen tři. ** Následoval odjezd lodí z Gdyně do Francie a po vypuknutí války letecký výcvik na letecké základně v Toulouse. Usedal zde za řízení zastaralých Blochů MB-200BN.4 a novějších MB-210.BN.5. Stejně jako větřina československých bombardovacích letců však ve Francii zařazen k bojové jednotce nebyl. Pobyt v zemi pro něj skončil stejně jako před rokem začal – na palubě lodi. Tentokráte jej dopravila do Velké Británie, která jako jediná tehdy vzdorovala dosud neporaženému nepříteli.
* Podle jiných zdrojů již 15. června 1939.
** Skupinu tvořili npor. Josef Ocelka (DFC, + 21. července 1942), npor. Jindřich Breitcetl (DFC, + 21. srpna 1943), por. Josef Stránský (DFC, + 21. června 1944), por. Josef Sixta (+ 17. dubna 1941), por. Jan Štefek (+ 6. dubna 1942), por. Tomáš Kozák (+ 14. června 1942), por. Svatopluk Bachůrek (+ 25. dubna 1942), por. Karel Bečvář (DFC, + 18. srpna 1942), por. Václav Raba, por. Antonín Macenauer a por. Stanislav Rejthar. Vacek, M.: Navigátor i pilot. Letectví a kosmonautika č. 2/1995, s. 47.
Do řad RAF VR byl přijat v nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer (v československé hodnosti byl mezitím povýšen na nadporučíka). Jeho první jednotkou se stala britská 24. spojovací peruť, která s pestrou mozaikou letounů nejrůznějšího určení vzlétala z letiště Hendon u Lodnýna. Proč byl nejprve přidělen k jednotce tohoto zaměření, vyplývá z tehdejší situace RAF. Kromě řadové spojovací služby totiž 24. peruť tehdy musela participovat i na výcvikových úkolech. Soustředila se u ní i více než dvacetičlenná skupina československých pilotů, kteří měli malý počet nalétaných hodin nebo nedokončený pilotní výcvik. Patřil k nim i on. Po odlétání požadovaného množství hodin byl 14. března 1941 přemístěn k 311. československé bombardovací peruti. * V jejích řadách se na dvoumotorových Wellingtonech Mk.IC ve všech směrech proslavil. První noční nálet – ještě ve funkci druhého pilota – absolvoval v noci 11. června 1941. Po tomto náletu na Boulogne následovala šňůra dalších – Hamm, Hannover, Brémy, Duisburg, Kolín nad Rýnem, Mannheim, Frankfurt nad Mohanem, Hamburk, Berlín, Dunkerque, Rotterdam, Antverpy, Kiel, Düsseldorf, Cáchy, Brest, Münster… Po deváté akci již usedal za kapitánské „berany“ a do konce dvousethodinového turnusu stačil vykonat celkem 34 nočních náletů. **
* VHA, ČSL-VB, sign. 1893/CIII-3b/1-78/342-346. Personel Occurence Reports 1941.
** VHA, ČSL-VB, sign. 683-684/1-6/183. No 311 Squadron Operations Record Book.
Ani jeden z nich nebyl žádnou procházkou a jist si nemohl být ani doma na letišti, čas od času bombardovaném Luftwaffe. Málem na to doplatit 19. července 1941, kdy se svým Wellingtonem Mk.IC R1804 (KX-D) při startu najel na střepinu. Pravá pneumatika praskla a stroj se začal prudce stáčet doprava. Následoval prudký náraz do parního válce, opravujícího škody po předešlém bombardování, a výbuch paliva. Wellington úplně shořel, ale F/O Josef Stránský vyvázl jen s lehkým zraněním. O síle nepřátelského flaku se snad nejlépe přesvědčil přži závěrečné „rozlučce“ Třistajedenáctky s Bomber Command, tj. při třetím „tisícovém“ náletu, který v noci 25. června 1942 směřoval proti Brémám. Stránského Wellington Mk.IC DV664 (KX-A) zasáhl nepřátelský flak na řadě míst a zapálil mu pravý motor, od něhož chytla i část potahu. Stránskému se však podařilo požár v piké uhasit a šťastně se vrátit; z letounu vlály cáry potahu, někde scházel úplně.
V té době si již Josef Stránský stačil vydobýt renomé vynikajícího pilota a bojovného a neohroženého důstojníka. Následovala vyznamenání, povyšování i pověřování stále zodpovědnějšími funkcemi. Od 27. března 1942 v nové hodnosti Squadron Leader stál v čele B-letky.
Po přesunu 311. perutě do sestavy Coastal Command podnikl celkem 25 operačních protiponorkových hlídkových letů nad Biskajským zálivem. Dne 27. července 1942 se stal prvním pilotem, který v této službě získal úspěch v boji proti ponorkám. V Biskaji, přibližně 300 kilometrů severně od španělského města La Coruňa totiž prokazatelně těžce poškodil velkou oceánskou ponorku U-106. Stránský se na ni vrhl jako jestřáb až geodetická konstrukce jeho Wellingtonu DV665 (KX-A) zasténala námahou. Ponorka se ani nepokusila o ponoření, ale naopak začala manévrovat, aby ztížila zaměření a zahájila protiletadlovou palbu z protiletadlového kanónu na můstku. Z pouhých patnácti metrů shodil Stránský tři nedávno zavedené hlubinné nálože Mk.IX plněné novou trhavinou Torpex. Zatímco oba jeho střelci si vyřizovali účet s obsluhou německého protiletadlového kanónu, nálože explodovaly sedm metrů pod hladinou a kousek od ponorky vytryskly k nebi pětadvacetimetrové gejzíry vody. Účinek explozí byl zcela zřejmý, neboť ponorka se okamžitě doslova zastavila na hladině. Ale v tom již Stránský útočil podruhé a z pouhé třímetrové výšky shodil další dvě nálože. Jedna explodovala přímo u boku nepřátelského plavidla, které se naklonilo na pravý bok a ponořilo. Za tento zdařilý útok (a pochopitelně za i za svou předchozí úspěšnou činnost) si S/Ldr Josef Stránský vysloužil vysoce ceněný Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, DFC). V citaci se pravilo:
„Dne 27. července 1942 byl Squadron Leader Stránský kapitánem letounu, který v Biskajském zálivu spatřil na hladině vynořenou německou ponorku. Okamžitě na ni zaútočil hlubinnými náložemi, které dopadly velice blízko ponorky. Pak provedl druhý útok, shazujíce další dvě nálože, opět velmi blízko. Během těchto útoků ponorka zahájila palbu na letoun, ale přední střelec je svou palbou umlčel a nepřátelští střelci byli spatřeni padat do moře. Po druhém útoku se ponorka s otevřeným poklopem ponořila. Později toho dne byla obdržena zpráva od monitoringu nepřátelské radiokomunikace, že těžce poškozená ponorka se pokouší dosáhnout přístavu z prostoru, kde Squadron Leader Stránský provedl své útoky. Rychlost a přesnost útoku a palba střelců letounu byla výsledkem zručnosti, rozhodnosti a velitelských schopností Squadron Leadera Stránského a jeho osádky.
Před přidělením ke Coastal Command, Squadron Leader Stránský vykonal 34 bombardovacích náletů u Bomber Command nalétaje 200 operačních hodin; hlášení jeho velitele hovoří o tom, že je prvotřídním pilotem, chladnokrevným v nouzi, svědomitým a plným iniciativy…“
* PRO, AIR 2/8921. Návrh k udělení DFC S/Ldr Josefu Stránskému z 3. srpna 1942. Návrh podal velitel základny Talbenny, G/Cpt Jack A. C. Stratton.
V operační činnosti a v čele B-letky 311. peruti setrval S/Ldr Josef Stránský, DFC do 14. ledna 1943, kdy uskutečnil svou poslední protiponorkovou patrolu. Dnem 1. února 1943 se ujal další zodpovědné funkce. Stal se totiž velitelem Czech Flightu při No 6 (Coastal) Operational Training Unit, cvičícího záložní osádky pro Třistajedenáctku; v té době tato čs. letka vzlétala z Thornaby-on-Tees (hrabství Durham), posléze ze Sillothu (hrabství Cumberland). Velel jíž do 10. srpna 1943, tedy prakticky až do jejího rozpuštění. O tom, jak si vedl při této práci, dobře vypovídá i písemná pochvala inspektora čs. letectva, kterou za tuto činnost obdržel: „… po skončení operační činnosti jako kapitán letounu typu Wellington… věnoval veškeré svoje zkušenosti a odborné znalosti pilota získané za tvrdých podmínek boje, organizaci a řízení výcviku svěřených mu osádek. Díky jeho snaze, vytrvalosti, svědomitosti a smyslu pro zodpovědnost, osádky prošlé výcvikem pod jeho velením vykonávají nyní platnou službu v rámci 311. bomb. perutě v boji proti nepříteli…“ *
* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 36 ze 7. října 1943.
Po rozpuštění Czech Flightu u No 6 (C) OTU stál S/Ldr Josef Stránský, DFC před rozhodnutím, co dál. Návrat k Třistajedenáctce pro něho nepředstavoval přijatelnou alternativu. Dlouhé protiponorkové patroly neodpovídaly jeho agresívnímu naturelu. Tak jako mnoho dalších nakonec podlehl vábení elegantních a rychlých dvoumotorových letounů De Havilland Mosquito. Po příslušném přeškolení a po absolvování kurzu u No 12 (P)AFU v Granthamu byl 6. března 1944 zařazen k britské 21. bombardovací peruti, u níž se stal velitelem její A-letky. U jednotky, vyzbrojené stíhacími-bombardovacími Mosquity FB.Mk.VI a operující ze základny Hunsdon, utvořil osádku s dalším bývalým příslušníkem 311. peruti, F/O Františkem Boudou, jenž k jednotce nastoupil 18. března 1944. Společně se aktivně zapojili do předinvazní i invazní aktivity. Vykonali u ní celkem jedenáct ofenzívních akcí (tím celkový počet Stránského bojových akcí stoupl na rovných sedmdesát), ale z poslední z nich, v noci z 20. na 21. červen 1944 se z bojového letu nad Normandií nevrátili. *
* PRO, AIR 27/264. No 21 Squadron Operations Record Book.
„Píši Vám neformálně a neoficiálně, abych Vás informoval o tom, jak je nám líto, že česká osádka této peruti – S/Ldr Stránský a F/O Bouda – je nezvěstná,“ napsal krátce poté jeho velitel. „Když byli s námi, odváděli skvělou práci a byli vždy dychtiví operovat proti nepříteli.
Byli nejpopulárnějšími mezi svými druhy a oba dva velice postrádáme. Vroucně si přeji, abychom dostali zprávu o tom, že se zachránilii. Doufám, že jsou nezvěstnými jen dočasně a že i Vaše země se blíží ke svému osvobození.
Jestliže máte nějakou šanci kontaktovat jakékoli jejich příbuzné, budu potěšen, když je budete informovat o tom, jak mnoho jsme si S/Ldr Stránského a F/O Boudu vážili, a jak moc doufáme v jejich záchranu
“ *
* VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 45 z 24. července 1944. Dopis velitele 21. peruti, W/Cdr I. Dale, inspektorovi čs. letectva z 26. června 1944.
Tato víra se však ukázala lichou. Trosky jejich Mosquita i s mrtvou osádkou byly později identifikovány na pobřeží Normandie. Oba letci, devětadvacetiletý Stránský i třicetiletý Bouda, leží pohřbeni na francouzsko-britském hřbitově v St. Valery-en-Caux, ve společném hrobě č. B, 31-32. *
* Casualties of Czechoslovakia, s. 6.
Vedle již zmíněného britského vyznamenání Distinguished Flying Cross byl kapitán Josef Stránský vyznamenán čtyřikrát Československým válečným křížem, čtyřikrát Československou medailí Za chrabrost před nepřítelem, dále Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády (se štítky F a VB), Britové mu udělili ještě Air Crew Europe Star, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. Po válce, 31. prosince 1946, byl povýšen do hodnosti štábního kapitána letectva a 1. června 1991 do hodnosti plukovníka in memoriam.