Hlavní obsah stránky:
 předchozí
|
Josef František | další |
| Výchozí galerie |
Plk. i.m. JOSEF FRANTIšEK, DFM & bar
Jeho jméno zůstane navždy spjato s historií bitvy o Británii, v níž britská
Royal Air Force bojovala na život a na smrt s německou Luftwaffe. O Františkovi
se dodnes mluví s bezpříkladným uznáním a respektem. Jako Čech byl příslušníkem
303. polské stíhací perutě, která byla vůbec nejúspěšnější jednotkou RAF v
bitvě o Británii, a se svými 17 sestřely byl František jejím nejúspěšnějším
střelcem. Tím se stal nejen nejúspěšnějším československým, ale ve své době
i nejlepším spojeneckým účastníkem bitvy o Británii. Nejen jeho skvělé výkony
ve vzduchu, ale i jeho originální, nezkrotná a svérázná postava jej učinila
nezapomenutelným. Stal se legendou československého, polského i britského
letectva.
Byl to pilot jaký ještě neexistoval před ním a již nebude existovat. Sám
se pouštěl do souboje s přesilou, létal sám, zákeřně přepadal Němce. Byl nejlepším
střelcem, co stiskl spoušť na kulomety, to byl sestřelený Němec. Létal s láskou
a odvahou, byl to největší hrdina v bitvě o Anglii, * prohlásí o něm později
polský kapitán Witold Źyborski, pobočník velitele polské 303. perutě, u níž
František bojoval.
* VHA, ČSL-VB, sign. 124/CI-2d/75. Zpráva šrtm. Josefa Balejky.
...válka potvrdila skutečnost, že vynikající piloti bez přesné a odvážné
střelby se nikdy nestali esy, a naopak průměrní piloti s bystrým okem a precizní
muškou se jimi stali. František patřil do třetí kategorie - byl mistrem v
pilotáži a současně výborným střelcem...",* napsal o něm dnešní generálmajor
František Fajtl.
* Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády. Praha 1980, s
V této [303.] peruti nebojácných stíhačů je... Sergeant František zvláště
vynikající - jeho tichá, chladnokrevná a skromná osobnost v sobě skrývá rozeného
a nemilosrdného stíhače. Jeho úspěchy sleduji s velkým zájmem," * napsal
o něm v době jeho strmého vzestupu Air Vice Marshal Keith Park, velitel 11.
skupiny Fighter Command.
* PRO, AIR 2/9326. Vyjádření k návrhu na udělení druhého DFM Sgt J. Františkovi
z 30. září 1940
Ani pozdější šéf Fighter Command RAF, Air Marshal Sir Trafford Leigh-Mallory,
nešetřil superlativy: Pilotem, jehož jméno budeme my, na velitelství Fighter
Command vzpomínat s uznáním a obdivem, byl Sergeant František. Tento švihák
padl v boji a až do své smrti patřil tento skvělý bojovník mezi nejlepší piloty
Fighter Command. *
* Leigh-Mallory, T. L.: They have done a good work. In: Czechoslovak Wings,
London 1943, s. 5
Všechna tato tvrzení - a nejsou ani zdaleka všechna - by se mohla zdát poněkud
nadnesená - kdyby ovšem nebyla potvrzena skutečnými Františkovými vynikajícími
výkony.
Josef František se narodil 7. října 1913 v Otaslavicích u Prostějova v rodině
truhláře. K otcově dřevu však příliš netíhl, učarovala mu technika. Nad jeho
rodnou obcí často létaly stroje z Vojenského leteckého učiliště v nedalekém
Prostějově a tak o Františkově budoucnosti bylo rozhodnuto. Poté, co se vyučil
zámečníkem přihlásil se dobrovolně k vojenskému letectvu, byl přijat a v letech
1934-1936 absovoval školu pro odborný dorost letectva ve VLU v Prostějově.
Poté byl dnem 17. srpna 1936 přidělen k leteckému pluku 2 "Dr. Edvarda
Beneše" v Olomouci. U zdejší 5. pozorovací letky létal jako pilot dvoumístných
pozorovacích dvouplošníků Aero A-11 a Letov š-328. *
* AEVO, fond kmenových listů - J. František.
Již tehdy se s kázní a vojenskou disciplinou příliš nebratřil. Přetahování
propustek, letecká nekázeň i hospodské rvačky nepatřily v jeho vojenském životě
k žádným výjimkám, takže nebylo divu, že nebyl poměrně dlouhou dobu povýšen.
Teprve po roce služby u pluku byl povýšen na svobodníka (a současně byl jmenován
polním pilotem letcem), ale záhy mu za nekázeň hrozila nejen degradace ale
dokonce i vyloučení z řad létajícího personálu. * Již v té době však prokazoval,
že je mimořádně nadaným pilotem a proto byl vybrán do stíhacího kursu, který
mezi 14. únorem a 30. červnem 1938 prodělal - již jako desátník - u leteckého
pluku 4. U tohoto pluku pak zůstal a dnem 30. června 1938 byl přidělen ke
40. stíhací letce, která sídlila na letišti Praha-Kbely. ** Letka byla vyzbrojena
standardními stíhacími letouny čs. letectva, dvouplošníky Avia B-534, letce
velel štábní kapitán Korčák a velitelem roje, v němž létal František, byl
podporučík v záloze ing. Vilém Hofman, který si Františka jako pilota velice
chválil. Výborně pro něj dopadly i ostré střelby v Milovicích: ...Výsledky
čet. Josefa Františka jsou vynikající, vzpomínal o čtyřicet let později Hofman.
100 % zásahů na pozemní cíl, 80 % zásahů svržených bomb a 30 % na vlečný
rukáv... ***
* Blíže viz Fajtl, F.: Vzpomínky na padlé kamarády, s
** AEVO, fond kmenových listů - J. František.
*** Vzpomínka ing. V. Hofmana z roku 1988. Letectví a kosmonautika č. 20/1988,
s. 13.
Tehdy ještě zcela neznámý desátník Josef František nastoupil ke 40. stíhací
letce v době, kdy se nad Československem a celou Evropou stahovala válečná
mračna. Po vyhlášení mobilizace československé branné moci, k čemuž došlo
23. září 1938, přešlo čs. letectvo na válečnou organizaci a rozmístilo se
na polní letiště. 40. stíhací letka se přesunula na polní letiště Horní Měcholupy
u Prahy, kde působila v rámci protivzdušné obrany československého hlavního
města. Součástí leteckých akcí mobilizovaného čs. letectva byly i starty na
poplach proti průzkumným letounům Luftwaffe, které vnikaly do čs. vzdušného
prostoru, aby prováděly fotoprůzkum. Bylo tomu tak i 27. září 1938, kdy mnoho
nescházelo a František by se poprvé utkal s nepřítelem. Po vyhlášení poplachu
odstartoval z polního letiště Horní Měcholupy u Prahy ve tříčlenném roji Avií
B-534 ke stíhání fotoprůzkumného Dornieru Do 17P, který narušil čs. vzdušný
prostor a právě se nacházel nad Prahou. Tříčlenný roj Avií vedl ppor. ing.
Vilém Hofman, který vzpomínal:
Rychle nabíráme výšku, nad Prahou nás přejímá rádiem LOD [Letecký orientační
důstojník], důstojník letectva působící u protiletadlového dělostřelectva.
Navádí nás na nepřátelský letoun. Rychle se k němu blížíme, ale ten, jak nás
spatřil, se dává na ústup. Máme převahu výšky a dostihujeme jej v prostoru
letiště Ruzyně. Zaujímáme pozice po obou stranách a za ním. Zvyšuje rychlost
a rychle stoupá. Ve stoupání mu stačíme, ale při vodorovném letu se nám vzdaluje.
Jsme skoro v 7000 m a musíme pronásledování ukončit. Unikl nám... *
* Vzpomínka ing. V. Hofmana z roku 1988. Letectví a kosmonautika č. 20/1988,
s. 13.
Jak známo, Čechoslovákům na podzim 1938 nebyla dána příležitost utkat se s
nacistickým Německem v přímém boji. Po hanebném mnichovském diktátu (30. září
1938), kde spojenecká Francie s Británií podlehly nátlaku nacistického Německa
a fašistické Itálie ve víře že obětováním československého pohraničí zachrání
mír, se 40. stíhací letka vrátila zpátky do Prahy-Kbel. Zde ji zastihl tragický
15. březen 1939, kdy Wehrmacht okupoval i zbytek českých zemí.
Desátník Josef František patřil k těm mnohým, kteří dlouho neváhali a unikli
ilegálně do zahraničí. Tam mínili nabídnout své služby armádám států, o nichž
se domnívali, že se dostanou do konfliktu s Německem. Jedna z četných legend,
která se kolem Františkovy osoby postupně vytvořila, dokonce hovoří o tom,
že již 15. března 1939 František na své Avii B-534 do Polska dokonce uletěl:
... když hitlerovci v březnu 1939 vtrhli do Prahy, byl jedním z té hrstky,
která přes rozkazy svých nadřízených a proti ´zdravému´ rozumu vzlétla, a
útočil na své Avii B-534 proti postupujícím hitlerovským kolonám, načež přistál
v Polsku. *
* Fiedler, A.: Dywizjon 303. Poznaň 1978 (17. polské vydání), s. 60. Zhruba
totéž tvrzení se objevilo i v anglosaské odborné literatuře: Když Němci vpochodovali
[do českých zemí] létal Josef František na Avii B-534. Ačkoli byl dán rozkaz
nebojovat, on přesto odstartoval a postřeloval kulomety postupující kolony.
Pak unikl do Polska, kde létal stíhačky PZL P-11 s polským letectvem
Krybus,
J.: The Avia B-534. Profile Publications No 152, Leatherhead 1967, s. 6.
Skutečnost je však poněkud prozaičtější. V den obsazení českých zemí neuletěl
do zahraničí žádný československý letoun. Přestože někteří velitelé takovou
možnost na poslední chvíli zvažovali, onoho tragického rána totiž panovalo
značně nepříznivé počasí, které pokus o případný hromadný odlet do zahraničí
(uvažovalo se především o Rumunsku a Jugoslávii, které byly smluvními partnery
Malé Dohody) odsuzovalo k nezdaru. Ani německá Luftwaffe nevykázala toho rána
velkou činnost a její letouny dosedly na čs. letištích až odpoledne, kdy už
byly čs. letecké základny obsazeny německými pozemními jednotkami.
František se dostal za hranice tak jako naprostá většina českých letců daleko
prozaičtější cestou. Dne 13. června 1939 spolu s několika kamarády překročil
hranici u Szumbarku (dnes Havířov). Po prezentaci na československém konzulátu
v Krakově strávil nějaký čas v nedalekém táboře v Malých Bronowicích, kde
byla ubytována čs. vojenská skupina. Protože polské úřady zpočátku o čs. vojáky
a letce nejevily valný zájem a také proto, že čs. odbojové vedení nespatřovalo
v Polsku perspektivu pro svůj odbojový program, bylo rozhodnuto přesunout
čs. vojáky a letce z Polska do Francie. Protože však Francie v čase míru nemohla
přijmout cizince do své pravidelné armády, bylo dohodnuto, že Čechoslováci
podepíší závazek na pětiletou službu v Cizinecké legii - ovšem s ústím příslibem,
že v případě vypuknutí války bude tento jejich závazek zrušen a oni budou
převedeni do pravidelné francouzské armády a letectva.
František odjel se skupinou čs. vojáků a letců do přístavu Gdyně, odkud se
měl na palubě švédského parníku Castelholm přeplavit do Francie. Dne 29. července
1939 už stál na schůdkách lodi, když v tu chvíli dorazila k molu skupina polských
důstojníků, která Čechoslovákům nabídla vstup do polského letectva. Bylo to
těžké a pro Františka doslova osudové rozhodnutí. Společně s několika váhajícími
kamarády si hodil mincí, polským desetigrošem. Padl orzelek. Bylo rozhodnuto,
společně s několika dalšími vstoupil do polského letectva. Tím František spojil
své další osudy s Poláky. Jak se mělo ukázat, tak navěky. *
* Blíže Tikovský, V.: Příběh pilota Františka. Letectví a kosmonautika č
.
Společně s dalšími československými dobrovolníky odjel na leteckou základnu
Deblin, kde se po krátkém přeškolení na polskou leteckou techniku stal instruktorem
u zdejší Eskadry Szkolnej Obserwatorów, která patřila pod zdejší Centrum Wyszkolenia
Oficerów Lotnictwa Nr. 1. V Deblině létal na zastaralých strojích Potez XXV,
PWS 26, Bréguet XIX, RWD 8, RWD 14 Czapla a dalších. Tam jej také zastihl
počátek války.
Druhého září 1939 se letecká základna Deblin stala terčem těžkého náletu Luftwaffe.
Mezi dopadajícími pumami František se svým Potezem XXV již odstartovat nestačil
a tak se stal bezmocným svědkem zničení největší polské letecké základny.
Druhého září po německém náletu na deblinské letiště František pomáhal zachraňovat
raněné, vzpomínal po letech kpt. Jan Hryniewicz. Požár po náletu nebyl ještě
uhašen, ale František nehleděl na nebezpečí a pomáhal mi vyprostit z okopu
za hangárem těžce zraněného velitele Szkoly Podchorazych Lotnictwa pplk. Jerzy
Bajana. Přenesli jsme ho společně do letadla a já s ním ihned odstartoval
do Varšavy, neboť měl-li být zachráněn, musel být co nejdříve operován...
*
* Vzpomínka kpt. v. v. J. Hryniewicze z 15. 8. 1966. Tikovský V.: Příběh pilota
Františka (Plameny v patách). Letectví a kosmonautika č. 25/1967, s. 12
Spolu s dalšími letci se přesunul na letiště Góra Pulawska a pod vedením kpt.
Jana Hryniewicze pak přelétával zbylé letouny dále do zázemí před postupujícím
Wehrmachtem. Při jednom z podobných letů, 5. září 1939, kdy letiště bylo bezprostředně
ohroženo postupujícími německými tanky, byl pro nedostatek paliva nucen nouzově
přistát Bréguet XIX čet. Zdeňka škarvady. Českému pilotovi hrozilo zajetí.
Vedle nešťastného pilota však přistál František se svým Potezem XXV, vzal
škarvadu na křídlo a tak ho zachránil.
O dva dny později, 7. září 1939, na letišti Sosnowice Wielkie u Parczewa byl
František s několika dalšími českými letci přidělen k improvizované letecké
jednotce Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów SPL Deblin. Jednotka
byla vybavena patnácti cvičnými stroji RWD 8 a PWS 26 a jejím velitelem byl
určen por. Zbigniew Osuchowski. Po dalším ústupu byl tento Pluton dne 18.
září přidělen k dispozici veliteli obrany města Luck, gen. bryg. Stefanu Strzemiňskiemu,
pak vykonával také průzkumné lety pro jednotky plk. S. Hanke-Kuleszi a plk.
K. Halickiego. Jednotka postupně vystřídala několik polních letišť. Na neozbrojených
cvičných RWD 8 prováděl František hazardní průzkumné lety, při nichž se mohl
stát lacinou kořistí německých stíhaček. Ve dnech 19. a 20. září společně
s des. Josefem Balejkou a čet. Matějem Pavlovičem ručními granáty napadli
německé kolony v prostoru Kamionka Strumilowa. Dne 20. září František zpozoroval
německou mechanizovanou kolonu v oblasti Zloczowa, ale byl při akci sám sestřelen
palbou ze země. Díky obětavému zásahu polských letců st. sierž. Józefa Zwierzyňskiego
a sierž. Wilhelma Kosarze, kteří se svým strojem pod nepřátelskou palbou odvážně
přistáli opodál, byl František se svým polským pozorovatelem zachráněn. *
* Pawlak, J.:
Přes veškerou statečnost a odhodlání se však polský odpor chýlil ke konci.
Dne 22. září 1939 proto zbylých šest letounů Plutonu dostalo rozkaz k odletu
z letiště Kamionka Strumilowa do Rumunska. Tři ze strojů pilotovali Češi:
František, Balejka a Pavlovič. Letci přistáli na letišti Ispas a pak pokračovali
přes Černovice a Jassy do Pipery, kde však byli internováni. Již 26. září
se však Františkovi a jeho druhům podařilo z internačního tábora uprchnout.
Dostali se do Bukurešti a vybaveni dokumenty odpluli 3. října 1939 na lodi
Dacia z Constance do Bejrútu. Odtud pak pokračovali lodí Teofil Gauthier do
Marseille. Na francouzskou půdu vstoupili 20. října 1939.
Na otázku proč František i ve Francii a následně ve Velké Británii setrval
i nadále v rámci polského letectva, které se znovu začalo tvořit po boku francouzské
Armée de l°Air, neexistuje jednoznačná odpověď. Určité indicie naznačují,
že z Františkovy strany zde snaha ke vstupu do čs. jednotky byla, ale zhatilo
ji necitlivé jednání čs. důstojníků. Josef Balejka uvádí, že 30. října 1939
společně s Josefem Františkem, Matějem Pavlovičem a Wilhelmem Kosarzem navštívili
sídlo Československé vojenské správy v Paříži, kde žádali "... o zařazení
do některé československé letecké jednotky." Během zmíněné audience však
došlo k nešťastné kontroverzi mezi Františkem s dvěma vysokými československými
důstojníky, majorem a plukovníkem (jejich jména bohužel nejsou známa, ale
zřejmě nešlo o letecké důstojníky). František jako mluvčí čtveřice letců hlásil,
že právě přijeli z Polska do Francie. Přítomným majorem to však bylo zřejmě
špatně pochopeno, neboť se na Františka obořil slovy: "Vždyť transporty
z Polska už jsou dávno tady! Kde jste se to, sakra, chlapi, f l á k a l i?"
(podtrženo autorem). Major tím měl zřejmě na mysli skutečnost, že lodní transporty
z Polska byly ukončeny již v srpnu 1939, ještě před počátkem války, a snad
vůbec netušil, že někteří Čechoslováci poté vstoupili do polského letectva
a prodělali s ním anabázi přes Balkán a Blízký východ než se na podzim 1939,
podobně jako František, dostali do Francie. Necitlivý výrok majora zapříčinil
ostrou hádku, neboť pro impulzívního Františka, vracejícího se z fronty bylo
naprosto nepřijatelné, aby mu někdo říkal, že se "flákal". Rozzuřený
major, který jistě nebyl zvyklý, aby na něj křičel poddůstojník, chtěl celou
věc vyřešit tím, že dá Františka "zavřít za dezerci, protože už jste
tady měli dávno být!" Konfrontace vyústila v povolání francouzské policejní
hlídky, což ze strany přítomného československého plukovníka jistě nebylo
příliš citlivé řešení. Francouzští policisté, kterým se čtveřice letců legitimovala
polskými dokumenty, však neměli pro plukovníkovy argumenty pochopení, neboť
nemínili zatknout "les soldats polonais" na rozkaz "autorités
tchéques". Plukovník musel - chtě nechtě - kapitulovat.
Vrátil se k Polákům, vzpomíná Josef Balejka. Znal je a rozuměl si s nimi.
Oblíbil si je. Už nikdy se nepokoušel vstoupit do československé jednotky,
ačkoli by to učinil nesmírně rád, už proto, že se mu často stýskalo. Ale měl
především mentalitu prostého vojáka a věděl, že to má °nahoře° rozlitý...
Dalo se to spravit později, když se stal esem, zcela určitě. Jenže František
neměl ve zvyku trhat svazky, které se mezitím vytvořily. Bojoval a žil s Poláky.
Znali ho a rozuměli mu. Oblíbili si ho a měli ho rádi. Byl jejich. *
* Vzpomínka Josefa Balejky z roku 1967. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka
(Stopa mizí ve Francii). Letectví a kosmonautika č. 19/1968, s. 16
Pokud je známo, František se přeškoloval na leteckých základnách Lyon-Bron,
Clermont Ferrand a Aulnat, kde podle svědectví Poláků především zalétával
letouny. *
* Rajlich, J.:
Lotnictwo wojskowe č
., s
O výsledcích jeho bojové činnosti ve Francii - byla-li vůbec nějaká - však
existuje řada značně rozporných svědectví. Týká se to především tolik diskutované
otázky zdali měl ve Francii nějaké sestřely a kolik. Polský spisovatel Arkady
Fiedler ve své knize "Dywizjon 303", která vyšla dva roky po Františkově
smrti, uvádí, že František Ve vzdušných bojích nad Belgií a Champagní srazil
deset strojů Luftwaffe během tří týdnů... * Josef Balejka uvádí poněkud nižší
počet: František ve Francii sestřelil devět německých letadel a dvě poškodil.
v Blackpoolu mi ukázal zápisník letů, kde měl devět potvrzených sestřelů a
ta dvě letadla měly být Stuky, které zapálil na polním letišti v severní Francii.
Ty byly na zemi. Jinak František vykládal víc o děvčatech nežli o soubojích.**
Witold Lokuciewski vzpomínal po letech, že František sestřely ve Francii
měl. Viděl jsem jeho zápisník letů z francouzské kampaně, kde měl potvrzeno
sedm sestřelů a nějaké stroje poškozené. S podpisy a razítky! ***
* Fiedler, A.: Dywizjon 303, s. 60-61.
** Vzpomínka J. Balejky z roku 1967. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka
(Záhadná desítka). Letectví a kosmonautika č. 23/1968, s. 17
*** Vzpomínka W. Lokuciewského z roku 1967. Tamtéž
Bogdan Arct uvádí, že jich měl několik * bez udání jakýchkoli podrobností
* Arct, B.: W podniebnej chwale. Warszawa 1958, s. 85.
Tato tvrzení dosud nikdo nevyvrátil, ale oficiální, úřední dokumenty je také
nepotvrdily. Žádné francouzské archivní dokumenty neuvádějí Josefa Františka
jako autora - byť jen jediného - sestřelu. Z oficiálních dokumentů není navíc
ani známo u jaké bojové jednotky František ve Francii sloužil. Je to poněkud
záhadné, nicméně určité vysvětlení podávají někteří pamětníci. Například Josef
Balejka udává, že František si v dubnu 1940 ve Francii dočasně změnil jméno,
aby neuvedl svou rodinu v Otaslavicích do persekuce gestapem. Dosud se však
nepodařilo zjistit, jak jeho krycí jméno vlastně znělo. Dokud se nepodaří
tento dosti podstatný detail zjistit, nemůže být za Františkovými francouzskými
osudy učiněna definitivní tečka. *
* Balejka, J.: záznam vzpomínky z 10. února 1990. Mezi čs. letci, kteří sloužili
u polského letectva by v případě změny jména nešlo o výjimku. Například čet.
Ladislav Uher, který létal u polského letectva v Polsku, Francii a ve Velké
Británii, používal krycí jméno Wladyslaw Zwonkówski. Nevin, L.: (synovec L.
Uhra): záznam rozhovoru z 16. června 1982.
Ačkoli za Františkovými francouzskými osudy zůstává ještě několik nezodpovězených
otazníků, jedno víme jistě: dne 18. června 1940, poté, co se Francie zhroutila,
odplul František na palubě polské lodi z přístavu Bordeaux do Anglie. Dne
21. června transport dorazil do přístavu Falmouth. František byl spolu s dalšími
odeslán do depa polského letectva ve Falmouthu. Dne 2. srpna 1940 odjel na
letiště Northolt, kde byl přidělen k formující se 303. polské stíhací peruti
im. Tadeusze Kosciuszka. Výzbroj této, později tak proslavené jednotky tvořily
Hurricany Mk. I. Velitelem peruti byl ustanoven Brit S/Ldr Ronald G. Kellet
a Polák S/Ldr, mjr. Zdzislaw Krasnodebski, po jehož zranění v boji 6. září
1940 převzal velení S/Ldr, por. Witold Urbanowicz, proslulý gentleman a jeden
z nejlepších polských stíhačů.
Na Františka se pamatuji dokonale, vzpomínal po letech jiný příslušník 303.
perutě, tehdejší poručík (později plukovník) Witold Lokuciewski. Myslím,
že každý, kdo tehdy létal u "Třistatrojky" a zůstal živ, si ho pamatuje
stejně dobře jako já. František byl totiž postavou, která se vryla lidem do
paměti dříve než se stala legendární. Navíc si na něj ovšem pamatuji zvlášť
dobře, protože jsem byl velitelem roje, ve kterém létal. Alespoň zpočátku.
Vysoký, statný chlapec, někdy trochu zasmušilý, jakoby zahalený podivným steskem.
Ale když na to přišlo, dovedl být stejně veselý jako my. Věděli jsme, že je
Čech, samozřejmě, a věděli jsme to velice dobře. Třebaže nosil polskou nášivku,
třebaže mluvil plynnou polštinou, znal naše zvyklosti a přijal je za své.
Už tehdy to byla součást pověsti, která ho provázela: Čech, který od začátku
války žije a bojuje s Poláky. Velmi jsme si ho proto vážili, mohl přece právě
tak dobře bojovat kdekoli jinde; především v československé peruti, která
se tehdy - pokud si vzpomínám - tvořila, a když ne tam, tedy v kterékoli britské
squadroně. Bitva o Británii byla v plném proudu a o dobré piloty byl mimořádný
zájem. Ale jemu se líbilo právě u nás a to nás přirozemě těšilo. *
* Vzpomínka W. Lokuciewského. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (První
vítězství). Letectví a kosmonautika č. 18/1968, s. 16
Po krátkém zaškolení byla 303. peruť ve svazku 11. skupiny Fighter Command
vržena do prudkých leteckých bojů nad jižní Anglií, které se vysloužily název
bitvy o Británii.
Ještě předtím, ještě v průběhu přeškolování na Hurricany, se Františkovi stala
jedna letecká nehoda. Dne 8. srpna 1940 při návratu z cvičného letu dosedl
na letišti Northolt bez podvozku. Jednoduše jej zapomněl otevřít, což se stávalo
především letcům, kteří dosud létali jen na strojích s pevným podvozkem (a
což by naznačovalo, že ve Francii nelétal na moderních strojích, s nimiž by
jedině mohl dosáhnout nějaké sestřely). Ačkoli František z nehody vyvázl bez
zranění, jeho Hurricane V7245 (RF-M) byl poškozen.
vzpomínka Kent
Vědělo se, že je to citlivý a bravurní pilot, pokračuje Witold Lokuciewski.
A teď si představte, že jednoho dne, když se peruť vracela z cvičného letu,
vám tento pilot z ničeho nic posadí Hurricana na břicho! Jednoduše zapomněl
na podvozek a přistál, aniž jej vysunul. Byli jsme pochopitelně překvapeni,
nechyběli ani vtipálkové, kteří se po něm svezli - nebyli jsme totiž žádné
fajnovky a kdo šlápl vedle, toho to zpravidla dost mrzelo. Ale František si
tehdy zachoval obdivuhodnou převahu. Bezvadně se veliteli omluvil a pamatuji-li
se dobře, zaplatil tehdy v kantýně mechanikům rundu. Tím se záležitost zprovodila
ze světa a už se o ní nemluvilo. *
* Vzpomínka W. Lokuciewského. Tikovský, V.: Příběh pilota Františka (První
vítězství). Letectví a kosmonautika č. 18/1968, s. 16
Ke konci srpna 1940 byla 303. peruť konečně zasazena do bojů. Nastala Františkova
°nejlepší hodina°. Nemělo by asi valný smysl popisovat podrobně všechna Františkova
letecká vítězství, neboť - jak praví klasik žánru, slavný francouzský stíhač
Pierre Clostermann: nic se nepodobá leteckému souboji - odmyslíme-li si několik
geografických a taktických podrobností - nežli jiný vzdušný boj.L * Ostatně
ony podrobnosti jsou rozvedeny v chronologii událostí. Nezbývá než stroze
konstatovat, že od 2. do 30. září 1940, tedy za pouhopouhých 28 dní měl na
kontě již sedmnáct jistých sestřelů (z toho devět Bf 109, pět He 111, dva
Bf 110 a jeden Ju 88) a jeden pravděpodobný (Bf 109). Byl to vůbec jeden z
nejlepších výkonů spojeneckého pilota v tomto heroickém měření sil mezi Fighter
Command RAF a Luftwaffe.
* Closterman, P.: Velký cirkus. Praha 1968, s. 12.
Jeho náhlá smrt při letecké nehodě 8. října 1940 je stejně nepochopitelná
jako u řady jiných vynikajících stíhačů. V 09.00 h odstartovala 303. peruť
k běžné rutinní hlídce nad pobřežím jižní Anglie, z níž se však nakonec vracela
do Northoltu s nepořízenou. Jako už poněkolikáté se Františkův Hurricane Mk.I
R4175 (RF-R) při návratu náhle odpoutal od bojové sestavy perutě a ztratil
se kolegům z očí. Přesně v 09.40 h havaroval v Cuddington Way v Ewellu v hrabství
Surrey. V nízkém letu zavadil koncem křídla o zem, letoun se převrátil a okamžitě
vzplanul. Při nárazu byl pilot vymrštěn ven z kabiny a byl nalezen v nedalekém
živém plotě. Měl pouze lehce ohořelou uniformu a poškrábaný obličej, ale už
nežil. Zlomil si vaz. Příčiny jeho tragického pádu dosud nikdo uspokojivě
nevysvětlil. Zůstávají stále jen dohady.
Za své úspěchy byl Josef František vyznamenán Virtuti Militari V. tř., čtyřikrát
Krzyzem Walecznych, dále Československým válečným křížem 1939, Československou
medailí Za chrabrost, Československou medailí Za zásluhy II. st., Pamětní
medailí Čs. zahraniční armády (se štítky P, F a VB), dvakrát obdržel britskou
Záslužnou leteckou medaili (Distinguished Flying Medal, DFM) - jako vůbec
první cizinec ve službách RAF - a kampaňové vyznamenání The 1939-1945 Star
with Battle of Britain Clasp. Naprostou většinu těchto poct si za svého života
neužil; známo je jen to, že krátce před smrtí nosil na uniformě pouze stužku
polského Virtuti Militari. In memoriam byl také povýšen do důstojnického stavu:
v roce 1941 byl povýšen na podporučíka polského letectva, v roce 1946 na nadporučíka
československého letectva a v roce 1990 na plukovníka československého letectva.
Byl pohřben s veškerými možnými vojenskými poctami 10. října 1940 na hřbitově
polského letectva v Northwoodu. Zůstal s Poláky navždycky.