Hlavní obsah stránky:
 předchozí
|
Otto Smik | další |
| Výchozí galerie |
Genmjr. i.m. OTTO SMIK, DFC
Osobnost úspěšného stíhače Otto Smika bývá nejčastěji spojována především s rokem 1944, kdy zazářil při spojenecké invazi a kdy byl sám dvakrát sestřelen. * Své největší úspěchy - zhruba dvě třetiny - však dobyl již v tomto roce 1943, což je jistě důvodem k zařazení jeho biografické črty právě do této části.
* Např. Čejka, E.: Zlomená křídla. Praha 1968, s. 170-171; Vojenské dějiny Československa. IV. díl (1939-1945). Praha 1988, s. 390-392 a 580; Formánek, Z. - Helmich, K.: Podruhé se nevrátil... Křídla vlasti č. 9-13/1964; Mucha, J.: Oheň proti ohni. Praha 1970, s. 379, aj.
K úspěšným jedincům se obvykle všichni hlásí a Smikův případ v tomto směru
není žádnou výjimkou. Ač narozen v Gruzii a bojoval u Britů, za války si jej
zcela logicky nárokovali Čechoslováci, později i Slováci a naposledy i Židé.
Se Smikovou národností jakož i mateřskou řečí je to skutečně poněkud složité.
Ačkoli se dnes u našich východních sousedů rádo uvádí, že byl Slovákem, bližší
údaje o jeho původu tak zcela jednoznačně nehovoří. Měl totiž v sobě nejen slovenskou,
ale i ruskou, židovskou a snad i gruzínskou krev. Podstatnější bude, čím se
cítil on sám. Když se v září 1944 představoval nizozemské rodině, která jej
po sestřelení ukrývala, tvrdil o sobě, že je "rodilý Čech". * Badatel
Erich Kulka, zpracovávající podíl židovských vojáků v československých zahraničních
jednotkách, udává, že Otto Smik byl Židem. ** Jistě však nikoli v náboženském
slova smyslu, neboť podle vojenské karty byl evangelíkem. ***
* Hora, E.: Holandský list. Svobodné noviny z 5. dubna 1946.
** Kulka, E.: Židé v československém vojsku na Západě. Praha 1992, s. 142. Autor
zde cituje svědectví bývalého pilota 311. perutě Miroslava Šiguta, jenž svou
vzpomínku na Smika uzavřel slovy: "V Československu toho o něm bylo napsáno
mnoho, ale to, že je rodem Žid, vědělo jen několik málo jeho přátel."
*** AEVO, kmenový list O. Smika.
Klíčová bude zřejmě jeho mateřská řeč, ale i zde zůstáváme trochu v rozpacích. Jeho vojenská karta uvádí mateřskou řeč slovenskou, ale současně udává i znalost ruštiny, němčiny a maďarštiny. * Podle svědectví jeho válečných druhů mluvil Otto Smik za války u britských jednotek pochopitelně anglicky, u československých jednotek pak výhradně česky s měkkým slovenským akcentem; ** známý válečný reportér Jiří Mucha mluvil o akcentu ruském, *** což bude zřejmě přesnější. Dobové dokumenty rovněž jasně svědčí o tom, že svá hlášení psal česky (a pochopitelně též anglicky). ****
* AEVO, kmenový list O. Smika.
** Hlaďo, J.: záznam rozhovoru z 16. září 1986; Štanc, A.: záznam rozhovoru
z 15. července 1986.
*** Jiří Mucha píše o tom, že "... náš nejlepší pilot v roce 1944... se
narodil na Kavkaze, měl české (sic) rodiče a mluvil měkkým ruským přízvukem.
Byl to mladý, živý chlapec, bylo mu málo přes dvacet a v invazním období zaznamenal
největší počet sestřelených letadel." Mucha, J.: c.d., s. 379.
**** Např. Smikovo hlášení VHA, ČSL-VB, sign. 1728/CIII-1/302.
Vzhledem k dalším okolnostem však jistě nebudeme daleko od pravdy, když tento
krátký exkurs po stopách Smikovy národnosti uzavřeme tím, že on sám se s největší
pravděpodobností považoval za Čechoslováka, a to bez ohledu na to, zdali měl
akcent ruský, nebo slovenský. Lze tak soudit především kvůli tomu, že právě
Československo byla ta země, za níž bojoval.
Otto Smik se narodil 20. ledna 1922 až na Kavkaze, v gruzínském lázeňském městě
Boržomi nedaleko od Tiflisu (dnes Tbilisi). Jeho slovenský otec, Rudolf Smik
pocházel z Tisovce u Rimavské Soboty. Jako voják rakousko-uherské armády za
1. světové války upadl u Przemyšlu do ruského zajetí a dlouhou dobu pak zůstal
v cizině. Ze zajateckého tábora v Charkově se dostal nejprve do Rostova na Donu
a konečně na Kavkaz, do Tiflisu. Pracoval zde v jedné továrně jako zajatec -
strojní zámečník.
Mladého a talentovaného "inženýra", jak mu začali přezdívat, si záhy
oblíbil vysoký ruský důstojník Alexander Davydov, který byl správcem carského
letoviska v Boržomi nedaleko Tiflisu. Zde se Rudolf Smik velmi záhy sblížil
s ruskou Židovkou, Davydovovou dcerou Antoninou, jejíž babička shodou okolností
pocházela z Čech. Na podzim 1918, po uzavření brestlitevského míru (jímž Rudolf
Smik ztratil status válečného zajatce) se vzali. V rušných porevolučních dobách
se usadili v Boržomi, kde šikovný a technicky nadaný Rudolf Smik, někdejší absolvent
průmyslové školy v Budapešti, pracoval jako jemný mechanik. Ze tří jeho synů
byl Otto prostřední. * Teprve v roce 1934, po oficiálním navázání diplomatických
styků mezi ČSR a SSSR, se celá Smikova rodina mohla vrátit do otcovy staré vlasti,
na Slovensko. Nejprve se usadila u švagrové v Hájnikách u Sliače, později ve
vlastním bytě v Bratislavě, která jim poskytla větší příležitost k obživě. Mezitím
se Otto začal zdokonalovat ve slovenštině, neboť jako živý jazyk byla v rodině
používána dosud převážně jen ruština a gruzínština. **
* Machala, D.: Zlomený sen. Bratislava 1994, s. 26-38. Richard Smik (8. prosinec
1919, Boržomi), Otto Smik (20. leden 1920, Boržomi) a Alfred Smik (6. červenec
1926, Tbilisi).
** Tamtéž.
Hloubavý a po otci technicky nadaný Otto od malička projevoval vřelý zájem
o techniku a chtěl všemu přijít na kloub. Ještě jako chlapec si dokonce sám
sestrojil Morseův přístroj a pilně se učil anglicky. Nejvíce mu však učarovala
letadla. Podnikavý, inteligentní, pilný a ctižádostivý hoch věděl, co chce.
Aby se svému ideálu létání co nejvíce přiblížil, začal nejprve modelařit; svůj
první model si postavil ještě v Gruzii a na Slovensku svou dovednost dále zdokonaloval.
V modelářské soutěži ve Vajnorech u Bratislavy 9. května 1937 ve své kategorii
vyhrál 1. cenu. Vstoupil do bratislavské odbočky Masarykovy letecké ligy (MLL)
* a začal navštěvovat plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku u Žiliny; krátký
čas byl zaměstnán i na vajnorském letišti.
Pokud jde o jeho profesní růst, tak v letech 1937-1939 vychodil v Bratislavě
dvouletou soukromou Obchodní školu. Povolání úředníka u Ústředním ředitelství
slovenských elektráren v Bratislavě, ** které poté krátce vykonával, mu však
k srdci nikterak nepřirostlo. Stále jej to táhlo do výšek. Ve svých 17 letech
měl na větroních a kluzácích nalétáno již 22 hodin. ***
* Posláním MLL byla propagace letectví mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva.
Hlavní náplní MLL byla přednášková činnost, organizace leteckého modelářství,
plachtařského a částečně i motorového výcviku.
** Machala, D.: c.d., s. 62.
*** Rajlich, J.: Esa na obloze, s. 46.
Rozpad Československa a vznik samostatného Slovenského štátu pod patronací
nacistického Německa znamenal pro Smikovu rodinu obrovský šok, a to i navzdory
tomu, že značná část ostatní slovenské veřejnosti tento akt přivítala. Snad
právě proto, že Otto Smik nikdy nebyl rodilým Slovákem, ale především proto,
že prostřednictvím rodiny své dívky byl v kontaktu s lidmi z odboje, v mladém
chlapci postupně uzrávalo rozhodnutí opustit domov a odebrat se do zahraničního
odboje. Stalo se tak 18. března 1940. Tehdy se naposledy setkal se svým otcem:
"Stretol som ho večer medzi dvermi. Ja som sa vracal z práce a on odchádzal.
Ptal som sa ho, kde ide. Trocha sa zarazil a povedal, že do Žiliny, na montáž.
Obzrel sa eště a potom... Potom som ho už nikdy nevidel. Odišiel za hranice.
Cez Maďarsko, Juhosláviu a Francúzsko sa dostal do Anglicka. Asi za tri roky
som o ňom počul zo zahraničného vysielania. To som sa čudoval! Rozprávali o
ňom velmi pekne a samú chválu..." *
* Formánek, Z. - Helmich, K.: Podruhé se nevrátil... Křídla vlasti č. 9/1964, s. 298.
Tak začala cesta Otto Smika do zahraničního odboje. Tehdy ještě nikdo nemohl
tušit, že zcela neznámý, teprve čerstvě osmnáctiletý mladík, probíjející se
složitým Balkánem a Středním východem, se o několik let později stane jednou
z největších hvězd československého letectva ve Velké Británii.
Cesta do Francie mu trvala bezmála čtvrt roku a pochopitelně nepostrádala řadu
dobrodružství. Prchal tzv. balkánskou cestou. Překročil hranici do Maďarska
a podařilo se mu dorazit do Budapešti. Dříve nežli se stačil dostat na zdejší
francouzský konzulát, byl zatčen maďarskou pilicií a nějaký čas strávil v pověstné
věznici Toloncház. Později byl odtud "vyreklamován" a vybaven falešným
pasem společně s dvanácti kamarády pokračoval do Jugoslávie. Za pomoci místních
pašeráků se dostali přes hraniční řeku Drávu poblíž obce Terezino Polje. V Záhřebu
se skupinka přidala k většímu kontingentu čs. uprchlíků. Přes Bělehrad, Niš
a Skopji se dostali do řecké Soluně, odkud pokračovali vlakem do Istanbulu.
Následovala cesta vlakem do Bejrútu a odtud plavba na lodi Mariette Pacha do
francouzského přístavu Marseille. * Konečně 3. června 1940 byl prezentován u
Náhradního tělesa čs. letectva v jihofrancouzském táboře v Agde. Tento den je
možno považovat za datum jeho vstupu do československé armády.
* Machala, D.: c.d., s. 61-68; Pukančík, P.: záznam rozhovoru z 15. září 1987.
Události však již tehdy dostávaly velmi dramatický ráz a bleskový spád. Dříve
nežli mohlo být přikročeno k byť jen teoretickému leteckému školení, Francie
se zhroutila. Již 24. června 1940 se proto vojín Otto Smik v přístavu Port Vendres
ocitl spolu s dalšími na palubě evakuační lodi Apapa, která jej 7. července
1940 dopravila do britského Liverpoolu.
V Anglii se konečně dočkal. Dnem 24. července 1940 byl přijat do svazku RAF
VR v nejnižší hodnosti Aircraftsman No 2 Class (vojín-nováček). Několik následujících
měsíců pak strávil v československém leteckém depu v Cosfordu. Zde ovšem svou
kariéru zahájil zcela nepoeticky - jako důstojnický sluha. "Nešlo však
o žádnou buzeraci, jak by se na první pohled snad mohlo zdát," vysvětluje
tuto funkci pozdější stíhač Pavel Kocfelda. "Obvykle jsme prali prádlo
apod., ale dostávali jsme od oficírů nějakou tu penci. Jinak jsme chodili na
plovárnu, za holkama a pilně se tak učili angličtinu. Ota uměl nejlépe, měl
základy již z domova." *
* Kocfelda, P.: záznam rozhovoru z 2. listopadu 1988.
Otto Smik kromě toho také aktivně sportoval, jak uvádí jiný pozdější stíhač František Loucký: "... Vzpomínám si, že boxoval a vyhrál jedny plavecké závody v Cosfordu. Byl to stejně chlapík! Ještě dnes by si na něj leckterá Angličanka vzpomněla..." *
* Formánek, Z. - Helmich, K.: c.d., s. 299.
V té době ještě u českodlovenských stíhacích perutí - a ničím jiným než stíhačem
Smik být nechtěl - byl relativní dostatek, takže s jeho výcvikem se příliš nespěchalo.
Byl však důkladný a proto dlouhý. Právě na Smikově případě můžeme demonstrovat
jeho bezmála "klasický" průběh.
Mezi pilotní elévy (UT/Pilot) byl Otto Smik zařazen 13. března 1941 a současně
povýšen do hodnosti Leading Aircraftsman (zhruba odpovídající čs. hodnosti svobodníka,
do níž byl povýšen o týden dříve, 7. března 1941). Pak následoval všeobecný
přijímač u No 1 Reception Wing na základně RAF Babbacombe u jihoanglického Torquay.
Nastoupil sem společně s dalšími osmi pilotními elévy dne 3. května 1941. Po
sedmi týdnech byl 28. června 1941 přemístěn k No 4 Initial Training Wing v nedalekém
Paigntonu. Zde prodělával kurs letecké teorie. *
* VHA, ČSL-VB, sign. 1893/CIII-3b/1-78/342-346. Personal Occurence Reports
1941; Čejka, E.: c.d., s. 254-258.
Teprve 3. září 1941 byl povolán k vlastnímu elementárnímu pilotnímu výcviku
u 3. EFTS ve Watchfieldu. * Pod vedením zkušených československých instruktorů
zde spolu s dalšími elévy létal na školních dvouplošnících De Havilland Tiger
Moth Mk.II. Jedním z instruktorů 3. EFTS byl zkušený F/Sgt Josef Adam. "V
první řadě uměl velice dobře anglicky, dokonce lépe nežli já," vzpomínal
dotyčný na Smika po letech. "Jako pilotní žák vykazoval nadprůměrné nadání.
To vyplývalo z toho, že už za republiky něco nalétal na kluzácích a ono to bylo
skutečně znát. V letounu se pohyboval velmi sebejistě, pro létání měl cit, prakticky
s ničím neměl problémy. Ze všech frekventantů kurzu to byl právě on, který šel
na své první sólo jako první." ** Elementární výcvik LAC Otto Smik úspěšně
završil 22. listopadu 1941.
* Tamtéž.
** Adam, J.: záznam rozhovoru z 1. června 1986. Blíže o Josefu Adamovi viz s...
V té době bylo zřejmé, že značná část výcviku budoucích československých pilotů, a to nejen ta elementární, se přesune do geograficky odlehlé, ale bezpečnější Kanady, kde navíc panovaly lepší meteorologické podmínky nežli ve věčně zamlžené Anglii. Po ukončení elementárního kurzu u 3. EFTS byl proto 29. listopadu 1941 (společně s LAC Františkem Remešem, LAC Antonínem Svěceným a Sgt Josefem Mašatem) přemístěn k 29. EFTS v Clyfe Pypardu na udržovací výcvik na Tiger Mothech před odesláním do Kanady. Koncem roku pak odpluli do Kanady a 5. ledna 1942 zde nastoupili k pokračovacímu pilotnímu výcviku u 39. SFTS ve Swift Currentu v provincii Saskatchewan, později též u 34. SFTS na rozlehlé základně Medicine Hat v provincii Alberta. Zde dále zdokonaloval své pilotní umění, tentokráte již na pilotážně podstatně náročnějších jednoplošných Harvardech Mk.II. Také v Kanadě působili čs. instruktoři, mj. slavné eso P/O Josef Stehlík. Smikovy pilotní schopnosti hodnotil jako vynikající a předpovídal mu velkou budoucnost. "Ten mladý chlapec byl mimořádný pilot," vzpomínal po letech, "už tehdy se dalo tušil, že - pokud se dřív nezabije - z něj bude velký stíhač. A nemyslel jsem si to jen já." *
* Stehlík, J.: záznam rozhovoru 30. června 1988. Blíže o Josefu Stehlíkovi viz Na nebi sladké Francie. 2. část, s...
Jedním z československých žáků v Medicine Hatu byl i tehdejší LAC Vladimír
Nedělka, jenž skončil válku jako stíhač u 310. peruti: "Když jsem přišel
do Kanady, Ota byl zařazen v kursu, který běžel už asi tři měsíce," vzpomínal
později když líčil podmínky tamního leteckého výcviku. "Škola byla na velikém
letišti s obrovskými hangáry a řadou asfaltových rozjezdových ploch, seskupených
do trojúhelníku. Provoz byl skutečně živý. Instruktoři nás prostě pustili do
vzduchu, určili program, vymezili prostory. Ve vzduchu se však stále míhala
taková spousta Harvardů, že to bylo dost napínavé. Rychle jsme si však na toto
bezvládí ve vzduchu zvykli... všichni jsme rádi létali do jednoho poměrně úzkého
kaňonu, který vyhloubila říčka Saskatchewan. Kaňon byl klikatý; létání v něm
bylo daleko hezčí než ve výšce. Jednou jsem to tam taky protahoval a najednou
ze zatáčky vyrazil proti mně Harvard. Naklonil jsem to, on ještě víc - a kmitli
jsme se podle sebe. Moc místa mezi námi opravdu nezbylo...
Přistál jsem, ale byl jsem hezky zticha, protože jsem nevěděl... jestli se tam
vůbec smí létat. Žádná hláška z toho nebyla. Musím předeslat, že jsme to v této
škole měli časově dost stísněné: denně pět hodin teorie, sedm hodin létání,
mimo to cvičení na nářadí a běh. Přesto jsme si ještě stačili jít zatancovat
nebo si zajít do baru v Medicine Hat. Říkám do baru, ale znamenalo to, že jsme
seděli nad sklenicí s mlékem nebo ovocnou šťávou, v Kanadě totiž byla prohibice.
A nad sklenicí šťávy jsem se setkal s Otou. Popisoval zrovna jakousi historku
o tom, jak letěl v kaňonu a najednou se ze zatáčky proti němu vyřítí nějaký
blázen s Harvardem..." *
* Formánek, Z. - Helmich, K.: c.d., s. 299.
Po půlroce Smik tento intenzívní výcvik ukončil s posudkem "vynikající žák, nad průměrem" a v červenci 1942 odplul zpět do Anglie. V té době již nosil důstojnickou uniformu, neboť s platností od 22. května 1942 byl pro své vynikající školní výsledky a letecké schopnosti povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer. Jen pro srovnání je nezbytné poznamenat, že českoslovenšstí příslušníci RAF měli dvojí hodnost - britskou a československou, a ty si zpravidla neodpovídaly. Pro jejich nabývání totiž platily zcela odlišné regule. Novopečený P/O Otto Smik byl tehdy pouhým československým desátníkem (od 15. listopadu 1941). *
* Čejka, E.: Zlomená křídla, s. 259-264. Povýšen na četaře byl 15. srpna 1942, na rotného 1. září 1943 a na podporučíka 28. října 1943.
Dvoukolejnost v povyšování působila u českoslovenbského letectva v RAF nemálo
zlé krve a budoucí problémy tušil i novopečený P/O Otto Smik. Svědčí o tom vzpomínka
radiotelegrafisty Emila Mikulenky, s nímž se Otto Smik na jaře 1940 setkal v
budapešťské věznici Toloncház. O dva roky později, v roce 1942 se oba opět shledali
v Kanadě:
"Ten chlapík v důstojnické letecké uniformě v Montrealu na nádraží mi byl
povědomý: je to Ota, nebo není? Byl to on. Hned mne poznal, ikdyž jsem se viděli
předtím tak krátkou dobu. V cizině se přece jenom krajané rádi potkávají. Měli
jsme si co povídat. "Víš, Emile," povídá najednou, "je mně trochu
nepříjemné, že ze mne hned po vyjití ze školy udělali důstojníka. V Anglii je
tolik našich kluků, kteří mají za sebou Francii, spousty sestřelených Němců
a jsou pořád seržanty. Jak se na mne budou dívat?" Ota měl totiž distinkce
Pilot Officer a zdálo se mi, že z té hodnosti opravdu nemá valnou radost...
Nepřišel jsem tenkrát na nic lepšího než mu říci, že měl výtečný prospěch, takže
je všechno v pořádku..." *
* Formánek, Z. - Helmich, K.: c.d., s. 299.
Otto Smika jeho tušení neklamalo, ale nepředbíhejme. Po návratu z Kanady do
Velké Británie nastoupil 1. září 1942 do zdokonalovacího šestitýdenního kurzu
u 5. (P)AFU v Ternhillu. Po jeho zdárném ukončení pak 16. října 1942 zahájil
finální fázi celého tréningového cyklu. Hlásil totiž příchod k operačně výcvikové
jednotce 61. OTU v Rednalu poblíž Shrewsbury. Dvouměsíční bojový výcvik tu prodělával
na starších verzích Spitfirů Mk.I a IIA. Na tomto místě jistě nebude od věci
podotknout, že právě u 61. OTU se Otto Smik školil s řadou spojeneckých stíhačů,
kteří později vynikli. Za všechny jmenujme alespoň slavného Francouze Pierre
Clostermann, autora neméně proslulého Velkého cirkusu.
Dne 5. ledna 1943 hlásil v Churchstantonu příchod u velitele 312. československé
stíhací peruti, ale již po dvou dnech byl přeložen do Exeteru k 310. peruti.
Obě jednotky byly vyzbrojeny Spitfiry Mk.VB a Mk.VC.
Jeho nástup k operační jednotce však rozhodně nevyhlížel tak, jak si mladý,
teprve dvacetiletý důstojník RAF představoval. Splnilo se totiž to, o čem se
kdysi v Kanadě zmínil svému příteli. Kamenem úrazu byla právě jeho britská důstojnická
hodnost. * Rázem se octl mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně mu život
ztrpčovalo několik seržantů, zkušených pilotů ještě z ČSR, kteří i nadále setrvávali
v poddůstojnických hodnostech, na druhé straně proti němu vystoupili někteří
důstojníci z povolání. Důvodem bylo právě jeho mládí a udělená britská důstojnická
hodnost. První, rovnostářsky založení, volali po "fair-údělu", neboť
mnozí z nich bojovali třetím rokem a stále zůstávali poddůstojníky, druzí špatně
přenášeli přes srdce skutečnost, že Smik je důstojníkem bez maturity a bez absolvování
Vojenské akademie. Byla z toho nepříjemná aféra, která skončila tím, že Smik
odešel "na vlastní žádost" k britské jednotce. Jen aby nedělal "zlou
krev".
* Se zpětnou platností od 25. listopadu 1942 byl P/O Otto Smik ještě povýšen do hodnosti Flying Officer (F/O).
Jedna z verzí praví, že "služební šofér ho přivezl ze stanice nejprve na důstojnický barák, aby si vybral pokoj a odložil kufr, masku a kitbag. Potom ho vzal do důstojnické jídelny na oběd. Když se vrátil na barák, našel svoje věci vyložené na chodbě, u vchodu. Jakýsi starší bratr se do něj obul: "Co si to dovolujete: Zde jsou ubikace pro důstojníky a vy nejste československým důstojníkem!" Ikdyž to Smika pořádně dohřálo, neřekl mu nic. Šel přímo za anglickým Group Captainem, velitelem letiště, a vysvětlil mu, co se stalo. Požádal ho o okamžité přeložení k anglické peruti. Několik telefonických rozhovorů a bylo to za chvíli hotové." *
* Jakubec, M.: c.d., s. 216.
Trapnou událost potvrzuje i pan Jiří Sehnal, sám záložní důstojník, jenž tehdy u 310. peruti v Exeteru vykonával funkci zpravodajského důstojníka: "Někteří z našich důstojníků z povolání, už si nevzpomenu kdo, mu šoupli kufry za dveře. Byl z toho průlom a velitel wingu, W/Cdr Franta Doležal, který podobné věci netrpěl, udělil několik domácích vězení." *
* Sehnal, J.: záznam vzpomínky ze 17. ledna 1982.
"Pamatuji se dobře, že Smikův příchod vzbudil naprostý poplach mezi piloty
čs. perutí," vzpomínal Miroslav Liškutín, tehdejší poddůstojník 312. peruti.
Akcentoval přitom i nelibost poddůstojníků. "Důstojníci zareagovali poznámkami,
že to povede k obtížím. Mnoho poddůstojníků a rotmistrů se vyjadřovalo slovy
silného nesouhlasu a byl na nich vidět zřejmý pocit ublížení. Tito piloti, kteří
se blížili ke konci operační túry, byli tím časem buďto rotní a nebo rotmistři.
Mnozí z nich si dělali naděje a doufali, že dostanou důstojnickou hodnost až
ukončí túru. Pro ně to byl vrchol křivdy, že Ota Smik dosáhl hodnost nadporučíka
* ještě ve výcviku - a to bez maturity!
Klidný život byl narušen. Aby se zamezilo potížím, Ota Smik byl bez dlouhých
průtahů přeložen k britské peruti, kde svoji výtečnost potvrdil a opravdu se
vyznamenal. U československých perutí však to rozbouření pokračovalo. U 312.
perutě dva rotmistři tehdy na jaře 1943 organizovali, nebo se pokoušeli organizovat
"stávku pilotů" jako protest proti Smikovu rychlému postupu... Osobně
mi z toho bylo nanic." ** "Až koncem roku 1943 československé vedení
revidovalo svou rigidní povyšovací politiku. Naneštěstí do té doby to na morálce
československých poddůstojníků způsobilo určité škody.. Na konci války byla
většina těchto anomálií napravena..." ***
* Autor tím má na mysli britskou hodnost Flying Officer, což zhruba odpovídalo
československému nadporučíkovi.
** Liškutín, M.: Letecká služba. Cheb 1991, s. 55.
*** Liskutin, M. A.: Challenge in the Air, s. 177-178.
Miroslav Liškutín správně pochopil podstatu celého problému. Netkvěla totiž ani tak v neochotě povyšovat, ale v omezeném počtu systemizovaných míst u československých jednotek, jejichž popčet byl omezený: "Je těžké pochopit tehdejší základní rozdíl v situaci československého letectva a RAF. Královské letectvo mělo nedostatek důstojníků a nových perutí RAF stále přibývalo. Československé letectvo mělo nadbytek důstojníků a byli jsme pevně rozhodnuti postavit jen čtyři čs. perutě (310., 311., 312. a 313.). * Za těchto okolností nebylo snadné najít správné řešení personálních problémů a zvláště, jak uspokojit touhu po povýšení... Generál Janoušek měl těžkou práci to vše vyladit, ale podle mého úsudku to provedl velmi úspěšně." **
* Na více nežli čtyři perutě československý personál nestačil a ve druhé polovině
války beztak všechny tyto jednotky zápasily s nedostatkem personálu.
** Liškutín, M.: Letecká služba, s. 56.
Vraťme se však zpět k osobnosti Otto Smika. V řadách britských jednotek -
a vystřídal jich postupně několik - žil podle svého a v každém směru se vyznamenal.
Svými skvělými výkony potvrdil, že důstojnická hodnost mu náleží naprosto právem.
Nejprve byl 15. ledna 1943 přemístěn ke 131. stíhací peruti (County of Kent).
Ta byla tehdy po tvrdých bojích nad okupovaným kontinentem stažena na letiště
Castletown ve skotském hrabství Caithness, kde odpočívala a zotavovala se. Přírůstky
byly vítány. Spolu se Smikem u jednotky působili také dva jeho krajané - F/Lt
Tomáš Kruml a P/O Jaroslav Hlaďo, pozdější velitel čs. stíhacího křídla. * Letecká
činnost na severu britských ostrovů se omezovala prakticky jen na cvičné lety,
pobřežní hlídky a držení hotovostí. Výzbroj tvořily Spitfiry Mk.VB a Mk.VC.
**
* Oproti Smikovi byla u Jaroslava Hlaďa tehdy situace opačná - v československé
hodnosti byl již kapitánem v britské pouhým poručíkem (Pilot Officer).
** VHA, ČSL-VB, sign. 1895/CIII-3b/3/354. Personel Occurence Reports 1943; Halley,
J. J.: The Squadrons of the Royal Air Force, s. 162.
Ani u 131. peruti se Smik (i oba jeho čeští druzi) dlouho neohřál, prakticky jen šest týdnů. Již 2. března 1943 se totiž hlásil na letišti Hornchurch v Essexu u Londýna u 122. stíhací peruti (Bombay). Velel jí S/Ldr Donald E. Kingaby, DSO, DFC, DFM & bar, jeden z nejlepších anglických stíhačů, jenž sám začínal jako obyčejný seržant. Peruť vyzbrojená vynikajícími Spitfiry F.Mk.IX podnikala v rámci elitního Hornchurchského křídla útočné akce nad kontinentem. Její hlavní operační náplní se staly doprovody amerických Marauderů, Flying Fortressů a britských Mitchellů, Bostonů a Ventur nad letiště a přístavy v severní Francii, Belgii a Nizozemí.*
* VHA, ČSL-VB, sign. 1895/CIII-3b/6/355. Personel Occurence Reports 1943; Halley, J. J. The Squadrons of the Royal Air Force, s. 156.
Krátce po příchodu na nové působiště Smik potvrdil své střelecké schopnosti.
Již 13. března 1943 při doprovodu amerických Flying Fortressů nad Amiens (operace
Ramrod 43) mu byl přiznán pravděpodobný sestřel Messerschmittu Bf 109 od I./JG
27 (německý pilot musel s postřeleným strojem nouzově přistát) a 9. dubna 1943
při Rhubarbu v okolí francouzského Dieppe zničil jednu lokomotivu, druhou poškodil
a vyřadil jedno kulometné hnízdo.
Dnem 18. května 1943 Smik s Hlaďem změnili jednotku, neboť dosavadní 122. peruť
právě odcházela na odpočinek do Eastchurche. Její místo zaujala 222. stíhací
peruť (Natal), která 29. dubna 1943 dorazila do Hornchurche. * Oba přešli právě
do jejích řad a Smika zde čekala největší sláva.
* VHA, ČSL-VB, sign. 1895/CIII-3b/28/359. Personel Occurence Reports 1943.
V čele 222. peruti stál nejprve S/Ldr E. J. F. Harrington, po němž v červenci
1943 velení převzal S/Ldr G. J. Stonhill, DFC. Jelikož i 222. peruť, vyzbrojená
Spitfiry F.Mk.IX operovala z Hornchurche, působila v rámci operačně vytíženého
Hornchurchského křídla (společně se 129. perutí). Křídlu (wingu) tehdy velelo
méně známé australské eso W/Cdr John R. Ratten, DFC, po němž v srpnu 1943 převzal
"otěže" další vynikající stíhač RAF, Novozélanďan W/Cdr William R.
Crawford-Compton, DSO, DFC & bar. *
* Rawlings, J. R. D.: Fighter Squadrons of the RAF and their aircraft. London 1969, s. 330-331; Halley, J. J. The Squadrons of the Royal Air Force, s. 225.
V jejím rámci se velice aktivně zapojil do ofenzívních akcí nad okupovanou
západní Evropou, proslul neobyčejným bojovým elánem a nekompromisním způsobem
boje, takže nebylo divu, že zde dobyl četné úspěchy. Ve velmi krátkém čase zde
Smik absolvoval operační turnus a dobyl většinu svých vítězství. Ve všech směrech
se vyznamenal a stal se jednou z nejvýraznějších postav nejen své peruti, ale
i Hornchurchského křídla a celé tehdejší 11. skupiny Fighter Command. Nemělo
by smyslu popisovat na tomto místě jeho vzdušné boje v rámci 122. a 222. peruti,
neboť veškeré jeho vítězné souboje - a nebylo jich málo - jsou popsány v chronologii
událostí.
Jeho tehdejší spolubojovník a později poslední velitel čs. stíhacího křídla,
Jaroslav Hlaďo nešetřil na Smikovu hlavu uznáním. Současně dává nahlédnout do
tajemství Smikových úspěchů: "Otík byl velmi nadaný a mimořádně agresívní
stíhač. Jeho pilotní a střelecké umění bylo příslovečné. Nikdy nevynechal jedinou
příležitost dostat se s Huny do křížku a příležitosti ostatně sám vyhledával.
Byl úplně posedlý touhou tisknout spoušť a myslím, že mu bylo jedno, jestli
měl v zaměřovači německý letoun, lokomotivu nebo loď. Jeho zápal byl nezničitelný.
Hodně si věřil a málo dbal na nebezpečí.
Jeho ctižádost dostat co nejvíce Hunů byla mimořádná, ale na druhou stranu přál
totéž i druhým. Vzpomínám si na jeden případ - on měl už na kontě několik sestřelů
a já pořád nic moc. Otík mi po přistání povídá: "Jardo, ty nemáš ani jednoho
potvrzeného. jestli chceš, poletím zítra jako vedoucí a já tě budu krýt, aby
sis mohl také něco odstřelit".
Já mu na to povídám. "Víš, Otíku, já vím, že to myslíš dobře, ale já už
na to tolik nejsem. Jsem o dost starší než ty a tak raději koukám spíš za sebe,
aby někdo neoosolil mě, zatímco ty koukáš jen před sebe, abys´ osolil někoho
ty."
To bylo charakteristické pro všechny úspěšné stíhače. Jen málo starších pilotů
se stalo esy. Otík měl tehdy 21 let a to je pro stíhače ideální věk. Tehdy ještě
pilot není "zkažený opatrností", pramenící z předchozích špatných
zkušeností, havárií, zranění apod. Myslím, že v tom tkvělo tajemství Otíkových
úspěchů." *
* Hlaďo, J.: záznam rozhovoru ze 16. září 1986.
Po úspěších následovala vyznamenání. V neuvěřitelně krátkém čase - od září 1943 do ledna 1944 - byl celkem pětkrát vyznamenán Československým válečným křížem (a kromě toho také jednou Československou medailí Za chrabrost). Nejcennější, britský Záslužný letecký kříž (DFC) obdržel v listopadu 1943: "Výtečný a odvážný pilot. Vykonal 120 operačních letů, při nichž sestřelil šest nepřátelských letounů, jeden pravděpodobně a čtyři poškodil, dále zničil dvě lokomotivy a dělostřelecké stanoviště... za tento pozoruhodný úspěch vděčí tento důstojník koncentraci své agresivity a vynikající odhodlanosti, kterou prokazuje již dlouhou dobu...", * praví se v citaci k jeho udělení.
* PRO, AIR 2/8970. XC 23498. Doporučení k udělení DFC F/O Otto Smikovi z 29. září 1943.
Jeho zasloužený DFC mu 31. ledna 1944 osobně předal velitel 11. skupiny ADGB, A/V/M Hugh W. L. "Dingbat" Saunders, DFC & bar, MC, MM. * Slavnostního aktu, konaného na velitelství 11. skupiny Air Defence of the Great Britain (ADGB) v Hillingdon House v Uxbridgi se zúčastnil rovněž inspektor československého letectva, A/V/M Karel Janoušek, KCB, dále čs. styčný důstojník u ADGB, G/Cpt Josef Duda a Smikův přítel a spolubojovník od 222. peruti, nyní však již čs. styčný důstojník u 11. skupiny ADGB, S/Ldr Jaroslav Hlaďo. **
* Mshl/RAF Sir Hugh W. L. Saunders, GCB, KBE, MC, DFC & bar, MC, MM (1894-1987)
byl esem z 1. světové války, kdy v rámci 84. perutě na stíhačkách SE.5a dosáhl
ve Francii 13 vítězství proti nepřátelským letounů a 2 proti upoutaným balonům.
Po skončení 2. světové války se v roce 1947 stal vrchním velitelem Bomber Command.
Do výslužby odešel v roce 1953. Shores, Ch. - Franks, N. - Guest, R.: Above
the Trenches, s. 331-332.
** VHA, ČSL-VB, sign. 181/CIII-1/1/104. Souhrn zpráv č. 40 ze 7. února 1944;
Hlaďo, J.: záznam rozvohoru z 16. září 1986 a fotodokumentace. Téhož dne, ale
na letišti Beaulieu v Hampshiru, obdrželi DFC (z rukou velitele Coastal Command,
A/C/M Sira Williama Sholto Douglase, LCB, MC, DFC) také dva další čs. letci,
pilot P/O Oldřich Doležal a F/O Zdeněk Hanuš od 311. peruti, kteří 27. prosince
1943 potopili v Atlantiku německou loď Alsterufer. Slavnosti byl přítomen náčelník
štábu IČL, G/Cpt Josef Schejbal, CBE, dále čs. styčný důstojník u Coastal Command,
W/Cdr Josef Šnajdr, DFC a velitel nadřízené 19. skupiny Coastal Command, A/V/M
Brian E. Baker, CB, DSO, MC, AFC. Tamtéž.
Na tomto místě jistě stojí za pozornost, že někteří autoři Smikovi připisují udělení ještě druhého Záslužného leteckého kříže (DFC & bar). Mělo k tomu dojít zhruba v červenci, nebo srpnu 1944, * pravděpodobně jako ocenění jeho dalších úspěchů, jichž dobyl při invazi (tři sestřely Fw 190), v boji proti bezpilotním střelám (tři sestřely V-1) a nepřátelské železniční dopravě (tři vlaky). ** Tyto úspěchy by jej k takovému ocenění jistě opravňovaly a dokonce on sám ve svém hlášení po návratu z útěku Nizozemskem, vypracovaném v říjnu 1944, se podepsal již jako "F/Lt Otto Smik, DFC & bar". *** Bylo to však přinejmenším poněkud předčasné. Nelze vyloučit, že k udělení druhého DFC mohl být skutečně navržen, ale v britských záznamech se k tomu nepodařilo nalézt žádný doklad. Pokud však takový návrh skutečně existoval, nebyl oficiálně schválen a tudíž DFC & bar mu tudíž udělen nebyl. V opačném případě by se tak po S/Ldr Karlu Kuttelwascherovi, nejúspěšnějším čs. stíhači v RAF, stal druhým čs. letcem, jemuž by se takového ocenění dostalo. ****
* Shores, Ch. - Williams, C.: Aces High, s. 552.
** VHA, ČSL-VB, sign. 183/CIII/105. Přehled bojové činnosti čs. perutí 15. 5.
1944 - 30. 4. 1945.
*** VHA, ČSL-VB, sign. 1728/CIII-1/302. Záznam o výslechu F/Lt Otto Smika z
31. října 1944.
**** Přehled britských vyznamenání, udělených čs. letcům viz s...
Každopádně svými výkony se F/O Otto Smik, DFC stal bezkonkurenčně československým
stíhačem roku 1943 a budoucnost měla prokázat, že tento primát si udrží i v
roce následujícím.
Zcela neznámá je skutečnost, že ještě nežli dolétal turnus, byl vydán rozkaz
ke Smikovu přemístění od 222. k 310. československé peruti, * od níž před několika
měsíci tak spěšně a rád odcházel. Jistě to bylo diktováno nedostatkem pilotů
u čs. jednotek, ale je logické, že se mu nechtělo. Nakonec ho nechali dolétat
turnus u Britů a hanbu rozhodně neudělal. Poslední sweep svého prvního turnusu
uskutečnil 18. října 1943. Mezi 16.10 a 17.40 h na byl na svém Spitfiru F.Mk.IXC
MH423 ** na operaci Ramrod 274, tj. doprovodu amerických Marauderů nad letiště
Beauvais-Tillé. Byl to jeho v pořadí již 121. bojový let nad nepřátelské území.
* VHA, ČSL-VB, sign. 575/BI/1/166. Válečný deník 310. peruti, záznam z 5. září
1943.
** Za pozornost jistě stojí skutečnost, že jeden ze strojů, na nichž F/O Otto
Smik, DFC u 222. peruti operoval, dosud létá. Jde o Spitfire F.Mk.IXB MH434,
zalétaný a dodaný do Hornchurche k 222. peruti v srpnu 1943. Zde byl opatřen
perutními kódy ZD-B a piloti Natal Squadron na něm dobyli několik vítězství.
Je doloženo, že Smik si na něm zalétal 8. října 1943, kdy se v jeho kokpitu
podílel na operaci Ramrod 264, v jejímž průběhu doprovázel bombardovací Maraudery
nad Lille. Stroj později používala ještě 350. a 349. belgická peruť. Po válce
jej čekala pestrá služba u vojenských letectev Nizozemska (1947-1952) a Belgie
(1952-1956), počemž putoval do rukou celé řady soukromých vlastníků nežli se
vrátil do země svého vzniku, kde obdržel imatrikulaci G-ASJV. Stroj "hrál"
i v několika celovečerních válečných velkofilmech, především The Battle of Britain
(jelikož při natáčení bylo k dispozici jen několik pravých Spitů, každý hrál
"role" několika různých letounů; MH434 představoval čtyři různé stroje:
N3310 AI-A, N3313 AI-D, N3315 CD-F a N3319 AI-K) a také A Bridge Too Far (zde
"hrál" sám sebe, tj. nesl číslo MH434 a kódy ZD-B, ale měl invazní
pruhy). V současnosti je v majetku The Old Flying Machine Company v Duxfordu,
kde až donedávna létal v barvách válečné 222. peruti pod kódy ZD-B. V červnu
1998 se dokonce objevil na Aviatické pouti v Pardubicích, ale s kódy SZ-G, tj.
v barvách polské 316. peruti.
Po dokončení operačního turnusu musel podle předpisů RAF strávit šest měsíců v mimooperační službě. Pro své výjimečné střelecké schopnosti byl 1. listopadu 1943 odvelen k Central Gunnery School (Ústřední střelecká škola) v Sutton Bridge. Zde úspěšně absolvoval kurz učitele vzdušné střelby (opět s posudkem "nadprůměrný"). Dne 12. prosince 1943 se na další čtyři měsíce stal střeleckým instruktorem u No 12 Armament Practice Campu (tábor výzbrojní praxe) v Llanbedru ve Walesu. *
* AEVO, kmenový list O. Smika.
Svůj druhý operační turnus zahájil 15. března 1944, kdy byl přidělen ke 134.
čs. křídlu, jmenovitě k 310. československé stíhací peruti, která jej před rokem
přijala tolik macešsky. Nyní však již bylo leccos jinak. Jednak většina bývalých
seržantů byla již důstojníky a navíc přicházeli zcela nezkušení nováčci. Schylovalo
se totiž k invazi. Jednotka, nyní již vyzbrojená moderními Spitfiry LF.Mk.IXC
tehdy operovala z Mendleshamu v Suffolku a poté z polního letiště Appledram
v Sussexu, odkud vzlétala i v průběhu invaze do Normandie. Nyní jí velel S/Ldr
Hugo Hrbáček, po jehož sestřelení nad Francií 21. května 1944 převzal velení
S/Ldr Václav Raba.
V průběhu operace Overlord F/O Otto Smik, DFC zvýšil své skóre o další tři potvrzené
sestřely (z toho jeden ve spolupráci). To byl nejlepší tehdejší výkon u celého
čs. křídla. Po stažení křídla ze sestavy 2nd TAF byl tento útvar přesunut do
sestavy 11. skupiny ADGB. Reorganizace spadala do období, kdy německý Flakregiment
Nr 155 (W) vysílal nad Velkou Británii bezpilotní střely V-1. Ikdyž čs. perutě
nebyly primárně určeny k potírání tohoto nebezpečí, v průběhu několika málo
dní vykonaly menší počet Anti-Diver Patrols, směřujících k ničení těchto nebezpečných
cílů. Dne 8. července 1944 Smik sám průběhu jediného startu sestřelil tři z
nich. Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem při ničení V-1. Jak se později
ukázalo, mělo to být poslední vítězství dosažené Smikem ve vzduchu.
Smik byl značně ctižádostivým důstojníkem a jeho schopnosti jej kvalifikovaly
přinejmenším k velení letce. Takových míst však bylo u československých jednotek
velmi málo a naopak uchazečů nadbytek. Jeho výkony a válečné zásluhy však nešlo
opominout, takže 11. července 1944 byl Otto Smik povýšen do hodnosti Flight
Lieutenant (kapitán) a jmenován velitelem B-letky u 312. československé stíhací
peruti. "Inspektorát Smika povýšil do hodnosti Flight Lieutenant a doporučil,
aby převzal velení letky," vzpomíná pamětník. "To způsobilo velké
vření mezi několika staršími čs. piloty, z nichž mnozí létali už od r. 1930
a domnívali se, že mají také zásluhy. Ale Otto byl génius a Inspektorát to věděl,
znal také názory Britů, takže Smika v hodnosti potvrdil. Samotnému gen. Janouškovi
velení RAF sdělilo, že pilota obdobných kvalit neznají." *
* Prokop, J.: Česká odyssea, s. 121.
Třistadvanáctka, které tehdy velel Smikův někdejší spolubojovník od 222. peruti,
S/Ldr Jaroslav Hlaďo, DFC, tehdy se svými Spitfiry HF.Mk.IX podnikala doprovody
silných svazů čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů a Lancasterů a útočila
na pozemní a námořní cíle v Nizozemí. V nové funkci si Smik počínal velice agilně
a při nedostatku protivníků ve vzduchu se soustředil na ničení lokomotiv. Svým
agresívním stylem boje si u mladých pilotů okamžitě získal autoritu:
"Otík byl skvělý kamarád, voják tělem i duší, takový nadšený a pořád veselý
- a střílel, lidi, ten dovedl střílet! Měl postřeh jako ďábel," * vzpomínal
tehdejší nováček, Sgt Alois Štanc. "Chodili jsme tehdy ve čtyřkách do Holandska
lovit vlaky a Ota nevynechal jedinou příležitost k boji. Málokdy se vracel s
nevystřílenou municí. Vždycky, když jsem letěl s Otou, bylo jasné, že se něco
bude dít. Mezi námi, mladšími piloty jsme nepočítali kolik kdo má sweepů, ale
kolik kdo má sweepů s Otou." **
* Formánek, Z. - Helmich, K.: c.d., s. 299.
** Štanc, A.: záznam vzpomínky z 15. července 1986.
Za zmínku stojí zejména útočná akce Ranger z 25. srpna 1944, kdy F/Lt Otto Smik, DFC vedl čtveřici Spitfirů, jejichž cílem bylo letiště Steenwijk v Nizozemí. Protože však po příletu nad něj na něm piloti nezpozorovali žádný ruch, zaútočila sekce na tři nákladní vlaky stojící vedle sebe u stanice Raalte. Po opakovaných útocích prostřední souprava s 15 až 20 cisternami začala hořet a zakrátko se vzduch otřásl sérií obrovských explozí. Oheň se totiž přenesl i na zbylé dvě soupravy. Dým stoupal až do výšky 2000 metrů a piloti jej viděli ještě ze stokilometrové vzdálenosti. * Zničení cisternového vlaku byl skutečně husarský kousek a zároveň těžká rána pro Wehrmacht, trpící citelným nedostatkem pohonných hmot.
* VHA, ČSL-VB, sign. 53/BI/1/5. Válečný deník 312. perutě.
Až do té doby Smika provázela až neuvěřitelné štěstí. Pak však přišel den 3. září 1944, kdy se z operace Ramrod 1258 nad okupovaným kontinentem nevrátil. Československá 312. společně s 310. perutí tehdy tvořily součást doprovodu stovky čtyřmotorových Halifaxů. směřujících k letišti Soesterberg. Let k cíli, stejně jako vlastní bombardování proběhly bez zvláštních příhod, nikoli však zpáteční cesta. Temperamentní Smik, nezvyklý zahálet, totiž při návratu se svojí čtyřkou zaútočil na letiště Gilze Rijen, kde spatřil lákavou kořist - asi třicet zamaskovaných bombardovacích Junkersů Ju 188 od Stab a I./KG 2 Holzhammer. *
* Zwanenburg, G. J.: En nooit was het stil... Kroniek van een luchtoorlog. Deel 2: Luchtaanvallen op doelem in en om Nederland. Haag, b. r., s. 287-288, Týž: Bijlagen. En nooit was het stil..., s. 5-9.
V okamžiku, kdy se svým Spitfirem HF.Mk.IX ML296 (DU-N) začal spouštět k útoku,
zahájila prudkou a poměrně přesnou palbu nepřátelská protiletecká obrana. Navzdory
hradbě flaku se Smikovi sice podařilo dva Ju 88 zapálit, ale při vybírání zteče
inkasoval tři zásahy. Po neúspěšném pokusu o seskok na padáku nakonec nouzově
přistál "na břicho" u obce Prinsebeek poblíž Bredy, na území ovládaném
nepřítelem.
Za pomoci místního obyvatelstva se mu však podařilo uniknout Němcům, kteří jej
pronásledovali. Spojil se s obětavými příslušníky nizozemského hnutí odporu,
kteří jej ukrývali nejprve v Prinsebeeku, poté v Bredě a nakonec v Ginnekenu.
Dne 23. října 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které za dramatických
okolností přešel tři dny poté. Americká Dakota jej pak 29. října 1944 z Antverp
dopravila nazpět do Anglie, na letiště Northolt. *
* VHA, ČSL-VB, sign. 1728/CIII-1/302 a sign. 101/CI-1/3/19. Korespondence zprav. 1944. Smikův sestřel, skrývání v okupovaném Nizozemsku a návrat bude podrobně popsán v Na nebi hrdého Albionu. 5. část (1944).
Po svém návratu do Velké Británie byl Otto Smik díky svým nesporným velitelským
schopnostem, podpořeným mimořádnými bojovými výsledky dne 13. listopadu 1944
povýšen do hodnosti Squadron Leader a jmenován velitelem britské 127. stíhací
peruti, operující na kontinentě. Stal se tak v pořadí třetím československým
důstojníkem, jemuž byla svěřena britská peruť.
127. stíhací peruť byla jako součást 132. křídla podřízena 84. skupině 2nd TAF.
Čerstvě povýšený Squadron Leader přijel 14. listopadu 1944 na kontinentální
polní letiště B-60 v Grimbergenu, situované asi 7 kilometrů severně od Bruselu,
odkud jeho jednotka operovala, a neprodleně se zapojil opět do operační činnosti.
Ta sestávala především z přímé letecké podpory britských pozemních jednotek
bojujících v Nizozemí. Konkrétně šlo o doprovody taktických bombardovacích Bostonů
a Mitchellů od 2nd TAF na cíle ve frontovém pásmu a o samostatné pumové útoky
na silniční a železniční síť. Výzbroj jednotky sestávala ze Spitfirů LF.Mk.IXE
a především LF.Mk.XVIE. *
* PRO, AIR 27/929. No 127 Squadron Operations Record Book.
Na tomto místě je nezbytné poznamenat, že se tak stal jedním z mála československých
letců, kteří operovali na kontinentě. Československé stíhací křídlo totiž bylo
již v červenci 1944 od 2nd TAF staženo, neboť nemělo dostatek personálu na krytí
velmi pravděpodobných vysokých ztrát. Skutečnost, že při taktických operacích
v přífrontovém pásmu byly skutečně ztráty vyšší, nejlépe dokumentuje i osud
samotného S/Ldr Otto Smika, DFC...
Ve své nové funkci totiž působil jen dva týdny. Dne 28. listopadu 1944 byl totiž
při útoku na nádraží ve Zwolle opět sestřelen flakem a tentokráte již nevyvázl.
V 09.40 ráno startoval z Grimbergenu v čele tuctu svých letounů na rutinní akci
nad frontou. Nad západoevropským bojištěm panovalo pravé podzimní počasí. Souvislá
clona mraků se válela nízko nad zemí a ze zatažené oblohy se každou chvíli spouštěl
drobný podzimní déšť. Bojové úkoly však bylo nutné plnit i nadále. Tím dnešním
byl ozbrojený průzkum v prostorech Arnhem, Hengele a Zwolle. Spitfiry LF.Mk.XVIE
měly podvěšeny šedesátigalonové přídavné nádrže a pumy o váze 250 liber (113
liber). Ruch na silnicích a železnicích byl však pramalý. Paliva ubývalo a již
bylo potřeba uvažovat o návratu. Několik minut po 11.00 se opumami obtěžkané
Spitfiry blížily ke Zwolle s jeho velkým seřaďovacím nádražím. Šlo o cíl, o
němž bylo všeobecně známo, že je mimořádně dobře a silně chráněn flakem snad
všech ráží. "Hallo Monty Squadron, this is Monty Red Leader. Jettison tanks
- arm bomb!" tak zněl Smikův rozkaz. Nebyl zvyklý nosit pumy domů, takže
se rozhodl zaútočit.
Jeden z podřízených pilotů v poslední chvíli zoufale vyjekl do rádia:
"No, shit, no, no! Not the marshalling yards, for Christ´s sake! Too much
flak!"
Smik však již byl rozhodnutý. Ještě ani všichni jeho piloti nestačili odhodit
přídavné nádrže, když vydal svůj poslední povel:
"We are going in. Count five, and we go!" *
* Smith, E., A. W.: Spitfire Diary. Boys of One-Two-Seven. London 1988, s. 122.
V tomtéž okamžiku se německá protiletadlová obrana doslova rozběsnila a naproti
pikujícím Spitfirům se zvedla hrozivá hradba flaku. Dva letouny byly okamžitě
zasaženy a sestřeleny. Jeden z nich, RR227, patřil Smikovi. Podle svědectví
kamarádů se s ním pilot snažil nouzově přistát, ale s neovladatelným strojem
havaroval. Stalo se tak na farmě Blooksteed v obci Ittersum, poblíž Zwolle.
Pilot na místě zahynul. Místní občan Berend J. Zommerdijk, jenž byl svědkem
události, na to později vzpomínal:
"... Asi tři hodiny po náletu se mi podařilo dostat se na místo, kam dopadl
první Spitfire [tj. Smikův; pozn. JR]. Místo již bylo obklíčeno Němci, ale přesto
jsem prošel asi v pětimetrové vzdálenosti okolo trosek letounu. Vojáci mezitím
již vyprostili pilota. Ležel na zádech vedle rozbitého stroje, hlavu měl skloněnou
k levému rameni. Na sobě měl modrý svetr a uniformu s označením RAF. Pilotní
kuklu i vak s padákem mu Němci již odebrali. Mrtvý letec byl vysoký muž, světlých
hustých, kudrnatých vlasů... * Mohl jsem si podrobně prohlédnout místo katastrofy,
sebral jsem si některé úlomky letadla... mělo na ocase pruh a číslo RR227..."
**
* Podle vojenské karty (AEVO) byl Otto Smik 182 cm vysoký a světlovlasý; z
fotografií je zřejmé, že měl kučeravé, vlnité vlasy.
** Čejka, E.: Zlomená křídla, s. 190-194.
V průběhu své neobyčejně úspěšné válečné služby vykonal Otto Smik celkem 200
ofenzívních operací (což byl druhý nejlepší výkon po Jaroslavu Hlaďovi, jenž
jich vykonal 281). Ve vzdušných bojích sestřelil celkem jedenáct nepřátelských
letounů (z toho dva ve spolupráci) a tři bezpilotní střely V-1 nehledě na četné
cíle zničené na zemi a na vodě.
Za svou mimořádně úspěšnou bojovou činnost byl v rychlém sledu vyznamenán pětkrát
Československým válečným křížem, dále Československou medailí Za chrabrost,
Československou medailí Za zásluhy I. st., Pamětní medailí čs. zahraniční armády
(se štítky F a VB), francouzská místa mu udělila Croix de Guerre avec palme,
britská kromě již zmíněného DFC ještě The 1939-1945 Star, Air Crew Europe Star,
Defence Medal a War Medal.
Roku 1946 byl in memoriam povýšen na nadporučíka a v roce 1991, po dlouhých
více nežli čtyřech desetiletích na plukovníka. V roce 1995, po vzniku samostatného
Slovenska, byl povýšen na generálmajora in memoriam.
Po dlouhých letech vynuceného zapomnění se Smikovo jméno dostalo na veřejnost
v šedesátých letech, kdy se po dlouhé odmlce začínalo na západní letce opět
pohlížet s určitou dávkou respektu i ústy oficiálních československých institucí.
Zmiňováno však nebylo jen kvůli jeho válečným úspěchům (o těch se mnoho podrobnějšího
nevědělo až do let devadesátých), ale především v souvislosti s nejasnostmi
okolo jeho hrobu. Zmiňme tedy celou věc jen v krátkosti.
Smikovo tělo bylo nejprve pochováno v Kranenburgu s tím, že jde o "neznámého
Angličana" (Der unbekante Engländer). Dalších více než dvacet let byly
pohřbeny pod cizím jménem. Po osvobození bylo totiž v důsledku omylu důstojníka
vyšetřujícího okolnosti havárie mylně identifikováno jako tělo Belgičana F/O
Henriho L. J. M. Taymanse. Dotyčný pilotoval druhý Spitfire (RR229) sestřelený
při téže akci, ale ve skutečnosti nedopadl u Ittersumu, nýbrž do bahnitého vodního
příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen - Zwolle. V důsledku této záměny
byly Smikovy ostatky pod jménem Taymans převezeny do Bruselu. Teprve v roce
1965, kdy byly z onoho bahnitého vodního příkopu konečně vytaženy trosky Spitfiru
RR229 i se skutečnými Taymansovými pozůstatky, se celá záhada vysvětlila. Tělesné
ostatky, dosud uložené pod Taymansovým jménem v Bruselu a nyní již pozitivně
identifikované jako ostatky Smikovy, byly převezeny na kanadský válečný hřbitov
Adegem East u Gentu ve Flandrech v Belgii (hrob č. VI-AA-12). Odpočívaly zde
téměř třicet dalších roků. Dne 12. září 1994 však byly na žádost slovenských
orgánů převezeny vojenským speciálem na Slovensko. Poslední odpočinek nalezl
Otto Smik v bratislavském Slávičím údolí.
Nezapomněli na něj ani v Nizozemsku. Na místě jeho smrtelného pádu u farmy Bloksteeg
mu v březnu 1992 odhalili pamětní desku a jedna z ulic města Zwolle nese jméno
Otto Smikstraat.